Joseph Roth Knihy

Tri novely Josepha Rotha, predstavené v tejto knihe, vychádzajú v slovenčine prvýkrát. Ich spoločnou črtou sú isté nadčasové morálne posolstvá, ktoré sa autor snažil sprostredkovať. V prvej novele ešte cítiť vplyv smeru „nová vecnosť“, tento náhlivý štýl úsečných výpovedí však v texte postupne mizne a Rothovo rozprávačské majstrovstvo sa môže naplno prejaviť. Adam Fallmerayer je, rovnako ako ostatní Rothovi hrdinovia, hnaný túžbou. Lenže jeho túžba je zničujúca, neberie ohľad na nikoho a Fallmerayer jej sebecky všetko obetuje. Príbeh novely Leviatan sa odohráva približne desať rokov pred začiatkom prvej svetovej vojny. Leviatan je netvor vzbudzujúci hrôzu a sám Boh ho opisuje v Knihe Jób. Židovský obchodník s koralmi žije spočiatku v úplnej zhode s vierou svojich otcov a v mieri so svojimi zákazníkmi. No tento idylický svet sa postupne rozpadáva ako domček z kariet a podobne sa rozpadáva i život hlavnej postavy. Novela Legenda o svätom pijanovi sa objavila v roku 1939 a všeobecne sa považuje za literárny odkaz Josepha Rotha. Zachytáva posledné tri týždne v živote parížskeho tuláka. Prostredníctvom tohto melancholického príbehu autor do istej miery zosmiešňuje svoj vlastný osud. Melancholický a zároveň tak trochu uštipačný, nevtieravý ironický tón sa postupom času stali pre autora charakteristickými presne tak ako používanie nevšedných, prekvapujúcich obrazov.

Rothove reportáže z rokov 1919 až 1930 podávajú veľmi plastický obraz ruskej spoločnosti, kde možno nájsť takmer všetkých a všetko: boľševikov a starú buržoáziu, inteligenciu a mužikov, Leningrad, Moskvu a usadlosti na Kaukaze, popov, šejkov, šamanov i vyznavačov darvinizmu, ruské prostitútky, deti bez domova, emancipované ruské ženy, žobrákov i burlakov. Okrem iného sa autor predstavuje aj ako veľmi výrečný a ostrý filmový a divadelný kritik.

V Rothovom románe sa hotel stáva metaforou vykoľajeného sveta po prvej svetovej vojne. V poľskom mestečku pri ruských hraniciach, s nádhernou fasádou – svedkom predvojnovej epochy, ukrýva vnútro hotela pestrú zmesku ľudí. Stretávajú sa tu vojaci, skrachovanci, špekulanti, poloumelci a ľahké dievčatá. Gabriel Dan, ktorý sa vracia z päťročného vojnového zajatia, sa delí o izbu s anarchistickým komunistom a splieta svoj život s bohatými i chudobnými. Všetci spoločne čakajú na príchod amerického miliardára Bloomfielda, ktorý ich má zachrániť.

Všechny prózy zařazené do tohoto výboru vycházejí v češtině poprvé a spadají do prvního období spisovatelovy tvorby, kdy dominoval pesimistický postoj k poválečnému světu. První povídka zachycuje atmosféru ztráty domova, v níž vyprávěč marně smotává nitky rozbíhajících se příběhů. Nemocné lidstvo, obrazově drásavá próza, líčí chaos a zmatek doby. Povídka Duben z roku 1925 má snovou, temně romantickou atmosféru, vycházející z fascinace ženským elementem. Text Jahody z roku 1929, původně zamýšlený jako román, představuje harmonický prvek nenarušený, jako pohled do ztraceného dětství. Rothovo dílo zůstává živé a čtenářsky vyhledávané nejen díky čtivosti, ale také překvapivé aktuálnosti. Tempo a brutalita doby, které se od Rothových časů proměnily, neztratily na intenzitě. Blázinec světa se stále komplikuje, a útěk do snu se stává relevantním. Autorovy prózy, ačkoliv pocházejí z minulosti, nevyžadují žádné zvláštní historické klíče. Povídky v tomto výboru sice nepatří k Rothovým ústředním textům, ale velmi dobře doplňují jeho dílo jako celek a tvoří důležité kamínky do mozaiky jeho literárního světa. Měly by být čteny v souvislosti s jeho velkými a proslulými díly.

»Alles, was ich besitze, sind drei Koffer.« – ein Lebensmosaik Joseph Roths. Aus eigenen Briefen, Feuilletons und ausgewählten Prosaarbeiten entsteht ein Mosaik seiner Lebensstationen. Roth beschreibt seine Empfindungen und Eindrücke von Menschen, Situationen und politischen Verhältnissen. Ein prägnanter Satz charakterisiert ihn: »Ich habe keine Heimat, wenn ich von der Tatsache absehe, dass ich in mir selbst zu Hause bin.« Dieser Ausdruck spiegelt sein rastloses Leben wider. 1913 kam der Neunzehnjährige aus Lemberg nach Wien, und 1939 starb er im Pariser Exil. Dazwischen liegt ein Leben als Dichter, Schriftsteller und Journalist, das ihn von Wien über Berlin nach Paris führte. Zwischen 1933 und 1939 entstand fast die Hälfte seines literarischen Werks, darunter bedeutende Texte wie Die Beichte eines Mörders und Die Kapuzinergruft. Roths Feuilletons, die er seit 1919 regelmäßig verfasste, zeigen ihn als aktiven Chronisten seiner Zeit, der unermüdlich gegen Staatswillkür und den Nationalsozialismus schreibt. In seinen Briefen an Persönlichkeiten wie Benno Reifenberg und Stefan Zweig wird der private, kämpfende Roth als Opfer seiner Zeit und seiner selbst sichtbar. Helmut Peschina hat diese Texte chronologisch angeordnet und mit einem Vorwort versehen, um ein beeindruckendes Lebensmosaik zu schaffen.

Bolševické Rusko dvacátých a třicátých let 20. století vábilo mnoho spisovatelů a umělců jako místo, kde proběhla zásadní reforma společností a kultury. Vedle André Gida, Egona E. Kische, Liona Feuchtwangera a Georga Grosze tam vycestoval také známý romanopisec Joseph Roth, autor nesmrtelného Pochodu Radeckého a Kapucínské krypty. Velká zvědavost a zájem o současné dění podnítily i Rotha, aby jako tehdejší redaktor Frankfurter Zeitung prozkoumal novou podobu ruské kulturní krajiny – včetně každodennosti života obyvatel sovětských měst. Zajímal se však o pestrou paletu témat: o náboženství, armádu, vztah jednotlivých národů, moderní umění, ale například i o emigraci. Učinil tak svým nenapodobitelným způsobem, který prozrazuje mistra jazyka a bystrého pozorovatele lidí i míst.

Dès juin 1932, au café Manipe à Berlin, Joseph Roth déclare à un ami : " Il est temps de partir. Ils brûleront nos livres et c'est nous qui serons visés. Quiconque répond au nom de Wassermann, Döblin ou Roth ne doit plus tarder. Il nous faut partir afin que seuls nos livres soient la proie des flammes. " Le 30 janvier 1933, jour où Hitler est nommé chancelier du Reich. Roth s'exile définitivement à Paris. Les six années qui lui restent à vivre seront particulièrement fécondes, tant dans le domaine romanesque que journalistique. La Filiale de l'enfer réunit vingt-six écrits parus entre juillet 1933 et mai 1939 dans les journaux destinés aux émigrants germanophones vivant en France. Depuis son exil parisien, Joseph Roth observe avec une rage impuissante le rattachement de son ancienne patrie autrichienne au Troisième Reich et tente de combattre l'indifférence, qu'il considère comme le pire des maux. Avec une acuité impitoyable et une rare clairvoyance, sous-tendues par une verve brillante, à la fois mélancolique et drôle, il dénonce les effets pervers du national-socialisme et les grossiers mensonges de sa propagande. C'est " l'instauration de la barbarie et le règne de l'enfer ". Seul le Verbe vrai pourra sauver l'époque en tenant lieu de patrie à ceux qui n'en ont plus.

A new translation of one of the most important and readable novels in the German language