Viktor Borisovič Šklovskij Knihy

Román ZOO alebo Listy vôbec nie o láske je zasadený do Berlína v čase tzv. zlatých dvadsiatych rokov 20. storočia, ako sa označoval spoločensko-kultúrny život vo Weimarskej republike. Knižka Viktora Šklovského sa vracia do slovenskej kultúry. Vznikla medzi dvomi svetovými vojnami, v dobe obrovských spoločenských premien, ktoré spôsobili presuny miliónov ľudí na celej zemeguli. Storočie, ktoré uplynulo od jej vzniku, nám umožňuje znovu sa zamyslieť nad tým, ktorou cestou sa vlastne ľudstvo vybralo. Je Šklovského Zverinec utópia alebo dystópia?

Šklovského životopisný obraz Ejzenštejna, najväčšej a najstrhujúcejšej postavy spomedzi avantgardných filmových režisérov nášho storočia, je ďalším otvorením brány do dejín sovietskeho života i umenia. Smelým a objavným nazretím do osudu osobnosti, ktorá tak základne pôsobila a dodnespôsobí na vývin moderného filmu vo svete. Autor sám v mladosti pracoval vo filme, film natrvalo zostal jeho láskou i otázkou. Ejzenštejna poznal osobne, jeho umeleckú veľkosť i skryté ľudské konflikty, rozpory, privát, intimitu. Smie preto nielen vidieť a vedieť, ale aj svedčiť, kresliť nefilmovú tvár človeka v skutočne veľkom a krásnom detaile.

Dvě prózy mistra ruské literatury volně navazující a tudíž i tvořící trilogii se slavným románem Sentimentální cesta. V první části, pod názvem Zoo, kniha navazuje bezprostředně na titul Sentimentální cesta. Šklovskij se dostal do Berlína. Zde pobýval ve velké skupině ruských emigrantů, povětšinou umělců, vzdělanců a společenské smetánky carského ruska. Ruská emigrace žila v oblasti berlínského zoo. Stejně jako její zvířecí sousedé žila podivně, znuděně, shlukovala se do tlup a vzpomínala na domovinu. Proto autor staví do čela svého Zoo bizarně dlouhé motto, tvořené Chlebnikovovým líčením lidského zvěřince. V Třetí fabrice vypráví autor o třech fabrikách vlastní duše – mládí, OPOJAZu a nepojmenovatelném dnešku. Nesoudí, ale pojmenovává a analyzuje. Nemůže se spoléhat na city a krásná slova, všímá si proto, jak jsou zkonstruovány. Bývalá krásná slova ztratila výpovědní hodnotu, omrzela se veškerá duchaplnost a krasořečnění. Rozpor mezi starou humanitní kulturou a novým světem je neudržitelný. Velkolepě klenuté teorie o spáse člověka a světa si říkají o sarkasmus. Humanitní vědy, tajnosnubné řeči o životě geniálních jedinců a převypravování jejich myšlenek, se lepí na stránky knih a nemohou z nich ven…