Gérard de Nerval, vlastným menom Gérard Labrunie, bol francúzsky básnik, esejista a prekladateľ. Je považovaný za jedného z najrýdzejších francúzskych romantických básnikov. Jeho tvorba stelesňuje ducha romantizmu a jeho vplyv na neskoršie generácie je nepopierateľný.
Dcéry ohňa sú obrazom Nervalovho života a obsahujú – najmä Sylvie a Aurélie – aj jeho sen. Pandora je zrkadlom jeho dobrodružstva z Viedne, kde r. 1840 poznal svoj vysnený ideál v dcére arcivojvodu a div nevyvolal škandál. Ďalej kniha obsahuje: Jemmy, Octavie, Izis, Emilie.
Povídkový soubor Dcery ohně z roku 1854 je asambláží sedmi textů, jež psal autor na sklonku svého života. Do značné míry se zde projevuje vliv schizofrenie, jíž autor trpěl, a která v roce 1855 dovedla Nervala až k sebevraždě. K vrcholným textům autorova posledního období patří povídka Pandora, neobyčejně koncizní text, v němž Nerval evokoval svou někdejší návštěvu Vídně, města, kde se každý může stát donjuanovskou postavou milostných zápletek, a kde titulní hrdinka - projekce jeho dvou životních lásek, herečky Jenny Colonnové a pianistky Marie Pleyelové - vypouští ze své skříňky šílenství, jež vrhá vypravěče do mytického prostoru. Nejhlubším ponorem do hlubin rozrušeného vědomí je pak Aurelie, mimořádně lucidní zpráva o tom, jak v období Nervalových záchvatů sen, vzpomínky, mýtus a literatura pohlcovaly životní skutečnost. Halucinace tu přivádějí básníka na rýnské břehy, jež jsou zároveň Valois jeho dětství, a poté mu dávají sestoupit do míst, kde se setkává s mrtvými příbuznými a pochopí, že "jsme nesmrtelní a zde uchováváme obrazy světa, v němž jsme žili". Nakladatelská anotace. Kráceno.
Textová část tvořena třinácti nádhernými básněmi Gérarda de Nervala. Souběžný francouzský text. Přeložil, doslovem a poznámkami opatřil a ilustroval Karel Zlín.
Magické verše Chimér a první, fragmentární verze Aurélie z pera francouzského romantika Gérarda de Nerval, již do češtiny poprvé přeložil Jan M. Tomeš (* 20. 9. 1913).
Miniatura Očarovaná ruka, svědčící o zaujetí autora pro křehké nuance mezi smíchem a hrůzou, je ukázkou černého humoru par excellence.
Vyprávění o Šalamounovi, královně ze Sáby a Híramovi, staviteli chrámu, je nádherně převyprávěná legenda Svobodných zednářů, vyňatá z Nervalovy Cesty do Orientu (1851). Zasvěcené komentáře připsal překladatel Jiří Pelán.
Původní nedokončená verze historického románu Markýz de Fayolle představuje v Nervalově díle zvláštní odbočku a vyvolává otázky. Nelze ji srovnávat s jeho proslulými texty, až na několik výjimek. Například Georges vyčítá slečně de Fayolle nesplnění slibu věčné lásky, což vyvolává vzpomínku na jejich převlečení do svatebních šatů. Tato retrospektivní vzpomínka, podobně jako v Dcerách ohně, vzkřísí minulost a proniká do přítomnosti. Další analogie se týká barev a jejich evokačních účinků. Vypravěče okouzluje pohled na obrazy mladých žen, přičemž zmiňuje zelené oči, matně bílé čelo a zlatavé vlasy. Nervalovy základní barvy – červená, zelená a zlatá – nesou symboliku, ale autor preferuje nuance a irizace, které naznačují něco víc než jen popisované objekty. Román vycházel na pokračování v deníku Le Temps od 1. března do 16. května 1849, přičemž jeho přerušení koresponduje s politicky rozjitřenou dobou. Je pravděpodobné, že román o bojích republikánů s monarchisty měl tendenci stranění prvním, což by nebylo překvapující vzhledem k autorově víře v republiku z roku 1848. Někteří badatelé se snaží ospravedlnit toto netypické dílo, nacházejí v něm spojení se světem Nervalova díla, avšak převažují otazníky. Tento román, jediný autorův přiznaný pokus o historický román, působí v jeho celku cizorodě, vznikal v době, kdy se soustředil na divadlo a kompozici Cesty do Orientu.
Příběh zvěstovatele náboženství drúzů, který přijal svou lidskou podobu al-Hákima 400 let po proroku Muhammadovi. Doslov napsal Nikolaj Savický ml.
