Wächter der Nacht

Ruská fantasy? Přiznám se, že přesně v tomhle bodě jsem byla lehce skeptická. Ale Noční hlídka je jeden z těch případů, kdy si po pár kapitolách řeknete: „Dobře! Beru zpět. A klidně si ještě přidám." Lukjaněnko píše opravdu dobře. Jeho styl je čtivý, atmosférický a má tah na branku. Dokáže budovat napětí postupně, bez zbytečného tlačení na pilu - a zároveň si umí pohlídat gradaci i závěry jednotlivých dějových linií. A právě závěry jsou tady silnou stránkou. Žádné vyšumění, žádné "tak nějak to skončilo". Každý příběh má smysl, pointu a dopad. Kniha je rozčleněna do tří samostatnějších příběhů, což běžně není formát, který bych vyhledávala. Povídkové nebo epizodické struktury mi často brání se do děje naplno ponořit. Tady ale rozdělení funguje překvapivě dobře. Především proto, že všechny klíčové postavy se prolínají napříč příběhy a celek tak působí soudržně, nikoli roztříštěně. Svět Světla a Tmy je vystavěn chytře, bez zbytečného vysvětlování a přehnané mytologie. Autor čtenáře nepodceňuje, informace dávkuje postupně a přirozeně, což výrazně pomáhá atmosféře. Morální šedé zóny, otázky rovnováhy, moci a odpovědnosti tu nejsou jen kulisou, ale skutečně hýbou dějem. Ano, pořád platí, že bych ještě víc ocenila jeden celistvý příběh, který by měl prostor se rozvinout bez dělení. Ale to je spíš osobní preference než reálná výtka. Ve výsledku mi rozčlenění nijak neubíralo na zážitku - a to je u mě v tomhle ohledu malý zázrak.

Kniha nebyla špatná, celkem zajímavé pojetí dobra a zla. Četlo se to celkem rychle

Klasika žánru