Krakatit 45

Viac o knihe

„Kdo vůbec jste?" drtil Prokop. „Jste princezna? Kdo vás zjednal? Považ, ničemná, žes chtěla povraždit tisíce tisíců; žes pomáhala tomu, aby byla rozmetena města a aby náš svět, náš a ne váš, svět nás lidí byl rozbit! Rozbit, roztříštěn, zavražděn! Proč jsi to učinila?" křičel a svezl se na kolena plaze se k ní. „Co jsi to chtěla učinit?" Zvedla se s tváří plnou hrůzy a odporu a couvala před ním. Položil tvář na místo, kde seděla, a rozplakal se s těžkým, hrubým chlapským vzlykáním. Užuž by klekla vedle něho; ale přemohla se a ustoupila ještě dál, tisknouc k prsoum ruce zkřivené křečí. „Tedy tohle," šeptala, „tohle ty myslíš!" Prokop se dusil litou bolesti. „Víš ty," křičel, „co je to válka? Víš, co je Krakatit? Nikdy tě nenapadlo, že já jsem člověk? A - a - já vás nenávidím! Proto tedy jsem vám byl dobrý! A kdybych byl Krakatit vydal, bylo by najednou po všem; princezna by ujela a já, já Vyskočil tluka se pěstmi do hlavy. „A já to už chtěl udělat! Milion životů za-za-za-Co, ještě málo? Dva miliony mrtvých! Deset milionů mrtvých! to - to- to už je partie i pro princeznu, že? To už stojí za to se trochu zahodit! Já blázen! Aaá," zavyl, „fuj! Já se vás děsím!"