Žena na schodech

Viac o knihe

Nemohl jsem strávit den v Botanické zahradě, aniž bych zašel do Art Gallery. Zase jsem stál před obrazem a zase mě ta žena přiváděla do rozpaků. Ne proto, že byla nahá, ne proto, že mi připomínala, co se tenkrát stalo. Ale protože jsem viděl jinou ženu než tu, kterou jsem poznal tenkrát a dosud ji tak viděl. Kam jsem dal oči? Ona neschází na obraze ze schodů proto, aby hrála na klavír nebo pila čaj, ani proto, že ji dole s radostí očekává milenec. Schází ze schodů se skloněnou hlavou a sklopenýma očima, jako by k tomu byla donucená, ale smířila se s tím. Jako by vzdorovala, ale odpor vzdala, protože ten, kdo ji má ve své moci, je příliš mocný. Jako by mohla jen mírností, svůdností a oddaností usilovat o šetrné zacházení. Přitom musí počítat s tím, že si ji prostě vezme. Nebo si to snad přeje? Aniž by to tomu muži nebo jen sama sobě přiznala? Kdysi jsem viděl v jedné galerii obrazy bílých otrokyň v arabských nebo tureckých harémech z devatenáctého století. Sloupy, mramor, polštáře, vějíře, nahé ženy v lascivních postojich a s nevyzpytatelnýma očima. Kýč, pomyslel jsem si. Je kýč i tahle žena sestupující ze schodů mně v ústrety? Nevím. Směsice násilí, svůdnosti, odporu a podvolení mě znejišťovala. V takové situaci jsem žádnou ženu nikdy neviděl. Neodpovídalo to tomu, jak jsem tenkrát Irenu Gundlachovou poznal. Nebo jsem tenkrát všechno chápal špatně?