Výbor z díla francouzského básníka poloviny 15. století, známého svým nespoutaným a nekonvenčním životem. Jeho verše jsou soustředěny do několika tematických okruhů - píše šprýmové odkazy, úvahy o umírání, básně proti pomlouvačům, jindy zase líčí pomíjivost lásky, krásy a slávy. Často ve svých verších dává honosivě naodiv svou tělesnou i duševní bídu. Uspořádání tohoto výboru se snaží alespoň o přibližnou chronologii podle dostupných faktů z básníkova života.
François Villon, bouřlivák a vagabund s univerzitním vzděláním, pohybující se často v kriminálním podsvětí je básníkem, jehož verše i přes pět století stále oslovují čtenáře a to nejen v rodné Francii, ale i u nás, kde byl překládán celou plejádou našich předních básníků. Jehobohatý, často ale břitký až jedovatý jazyk osciluje od dvorské poezie až po básně v žargonu podsvětí. Setkáme se zde ale nejen s jeho verši, přebásněnými Otokarem Fischerem ze starofrancouzštiny. Zasvěcený pohled na jeho dílo i život přináší i úvodní studie z pera Jozefa Felixe a knihu vhodně doplňuje řada dobových dokumentů přeložených Jitkou Křesálkovou. Kniha výborně udělaná – jako ostatně i řada dalších knih z Klubu přátel poezie – o jejíž kvalitě dost napovídá i skutečnost, že byla v prakticky nezměněné podobě vydána i o řadu let později.
Nové vydání Fischerova básnického překladu, který vyšel po prvé r. 1927 a přinesl z celk. počtu asi 3.000 veršů originálu téměř plnou polovinu, a to ještě tu daleko významnější. Villon, stojící na poč. nové franc. literatury, svýmstudiem mistr paříž. fakulty, životem bohém, přítel chudáků, několikrát ve vězení a málem skončivší na šibenici - jako básník je předchůdcem jak Musseta a Verlaina, tak i Heineho. Jeho dílo je jednak osobní, jednak dobře vyjadřujenáladu a protest chudáků proti pánům a vědomí rovnosti všech před smrtí. V., vycházeje ze scholastiky, jíž se učil na školách, tvoří přechod k novému typu člověka renaisančního, aktivního a přitakávajícího životu.
V osmém svazku edice Skrytá moderna se zaměřujeme na opomíjený Almanach na rok 1914 (1913), významné skupinové vystoupení předválečné avantgardy. Přípravy na almanach zahrnovaly organizaci skupinových čtení a diskuse, které navazovaly na generální polemiku z roku 1912. Do plánovaného druhého ročníku se počítalo se spoluprací absentujících autorů, avšak události první světové války, jako odvod některých účastníků na frontu nebo úmrtí jiných, znemožnily pokračování.
Příspěvky almanachu, i když umělecky nevyvážené, manifestují přihlášení k dynamicky se proměňujícímu životu civilizace. V poezii se uplatňuje volný verš (K. Čapek) a v próze synchronní polyperspektivnost, inspirovaná kubismem (J. Čapek). Autoři, ovlivněni vitalismem a futurismem, se odvracejí od symbolistně-dekadentní generace a hlásí se k životu „tady a teď“, přičemž oceňují inovativní přístupy v umění více než dokonalou formu textu.
Almanach zdůrazňuje umělecký syntetismus a propojení s dalšími uměleckými obory, čímž se stává důležitým mezníkem v české literatuře, předznamenávající vystoupení poválečné avantgardy. Publikace vznikla ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci.
Je pozoruhodný příběh tohoto přátelství dvou básníků, které jako by všechno rozdělovalo: zeměpisná vzdálenost (jeden se nejčastěji nachází v Paříži, ten druhý v Praze), jejich společenská angažovanost (jeden je sionista, druhý český patriot) i pojetí poezie. A přesto si André Spire (1868–1966) a Otokar Fischer (1883–1938) v průběhu svého šestnáctiletého dopisování vypěstovali takřka bratrský vztah. A tak prostřednictvím těchto srdečných dopisů vychází na světlo zapomenutý kus historie česko-francouzských vztahů v období mezi válkami.
Vydáno v kartonovém pouzdru spolu s francouzskou verzí "À vous de coeur..."
Nejvýznamnější představitel české germanistiky v období před druhou světovou válkou Otokar Fischer (1883-1938) se rovněž podstatně zapsal do dějin literárněvědné bohemistiky a oboru propojujícího zájmy obou filologií, germanobohemistiky, výraznou pozornost věnoval otázkám teatrologickým. Během pětatřicetileté odborné kariéry zveřejnil bezmála tři tisíce příspěvků ve vědeckých publikacích, sbornících, časopisech i v denním tisku, psaných kromě češtiny též v němčině a francouzštině. Pro přítomný výbor jich editor vybral 165 a seřadil je do sedmi oddílů ve dvou svazcích. Sv. 1: 1. Problémové studie soustřeďují obecně koncipované texty o problematice tvorby a jejích nevysvětlitelných či intuitivních momentech, stati o dramatu a dramaturgii, o historii a metodologii literární kritiky, o nových literárněvědných směrech třicátých let 20. století nebo o podstatě literárního překladu; 2. Práce bohemistické představují ve třiceti statích českou literaturu od Máchy po Mahena, se zvláštními důrazy na dílo J. Vrchlického, O. Březiny, A. Sovy, O. Theera, F. X. Šaldy a K. Čapka; 3. Studie s tematikou česko-německou ukazují roli českého živlu v Goethově díle, básníkovu inspiraci pro Čelakovského a Erbena nebo seznamují s předlohami Kollárovy Slávy dcery, s relacemi mezi K. H. Máchou a A. Klarem či F. Hebbelem a českým národem.
Slovenský preklad českej klasiky. Kytica je najznámejšia zbierka baladických básní, ktorú Karel Jaromír Erben začal písať už ako študent. Balady inšpirované slovanskými aj inými povesťami sa vyznačujú dejovo dramatickým spádom, zatiaľ čo prostredie je vykreslené stručne a popisne. Jednotlivé básne tejto zbierky nás zavedú väčšinou na českú dedinu a zoznamili z nás s príbehmi, ktoré sa odohrali kdesi v minulosti. 66-167-77
