Hans Küng Knihy

Kniha liberálneho teológa o tom, ako sa ženy dostali z centra cirkvi na jej okraj. Hans Küng sleduje aktivity žien od počiatku kresťanstva, cez stredovek a reformáciu až po súčasnosť, pričom zrejme najprekvapivejšie sú pasáže venované ranej cirkvi. Venuje sa témam ako sú kňazstvo, manželstvo či cirkevná politika v oblasti sexuality. Ženy boli medzi Kristovými učeníkmi aj prorokmi, ich postavenie sa radikálne zmenilo v stredoveku, čo v rôznych formách pretrváva dodnes. Ako dokazuje autor, cirkev si na tieto obmedzenia našla rôzne sofi stikované vysvetlenia, z historického hľadiska sa však pre ne veľmi ťažko hľadá opora. Predpovedá, že súčasná cirkev nemá inú možnosť ako uznať rovnoprávnosť žien. Podľa ekumenickej paradigmy, ktorú vyznáva, sa bude postavenie žien v cirkevnom spoločenstve v nasledujúcom období už iba posilňovať.

Stručné dejiny Hans Küng, bývalý katolícky kňaz vo Vatikáne, dnes disident, sa vo svojom diele venuje dejinám katolíckej cirkvi od jej začiatku až po súčasnosť. Všíma si jej vzťah k iným náboženstvám, pričom kladie viaceré otázky, napr. či bol Ježiš katolík, prečo došlo k rozkolu s východnou cirkvou, ako sa prejavili závery 2. Vatikánskeho koncilu v praxi, aký by mal byť nasledujúci, dvadsiaty štvrtý pápež i kedy bude zvolaný 3. Vatikánsky koncil. V celom diele prejavuje svoju vieru v katolícku cirkev, súčasne však jednoznačne vyjadruje svoje presvedčenie o nevyhnutnosti ekumenickej, demokratickej cirkvi.

Kniha prináša svedectvo o jednom z príbehov cirkvi v Československu v časoch komunistickej vlády. Nežná revolúcia priniesla v roku 1989 skrytej cirkvi, ktorá dovtedy pôsobila v podzemí, nielen oslobodenie, ale aj nové kontroverzie a zranenia. Nik to nevyjadril tak tvrdo a trpko - bez toho, že by sme chceli prikrášľovať hrôzy totalitného systému - ako Dušan Špiner, biskup skrytej cirkvi: „Nazývali nás aj umlčaná cirkev. Komunisti nás však neumlčali, ale až Vatikán."

Srozumitelné, odborně fundované seznámení s neevropskými náboženstvími. Výzva k dialogu, porozumění a smíření. Čtyři svazky této řady představují veřejnosti významný ekumenický dialog, který vedl světově uznávaný teolog Hans Küng s předními znalci hinduismu (sv. 1), buddhismu (sv. 2), islámu (sv. 3) a náboženství Číny (sv. 4). Každá kniha přináší nejprve přehlednou charakteristiku historického a duchovního vývoje jednotlivých náboženských soustav, poté se věnuje názorům jejich současných myslitelů a zkoumá možnosti vzájemného porozumění.

Die katholische Kirche ist die älteste, zahlenmäßig stärkste und wohl auch mächtigste Repräsentantin des Christentums. Aus einem sehr persönlichen Blickwinkel erzählt der Theologe Hans Küng die Geschichte dieser Institution von den Ursprungsmythen der Kirche des Anfangs, der Reichskirche, der Entstehung des Papsttums, der Inquisition, der Niederlage gegen den Islam, der Reformation und der Auseinandersetzung mit der Moderne. Neben allen historischen Ereignissen und Personen schildert Küng die Geschichte der katholischen Kirche auch als große Ideengeschichte des Glaubens.

Kniha Světový étos. Projekt má tři hlavní části: Část A. Není přežití bez světového étosu. Proč potřebujeme globální étos Část B.“Není světového míru bez míru náboženského. Ekumenická cesta mezi fanatismem pro pravdu a opomíjením pravdy Část C. Není náboženského míru bez náboženského dialogu. Prolegomena k analýze náboženské situace doby V úvodu části A (část A. I: Od moderny k postmoderně) autor připomíná, že žijeme v době paradigmatického zlomu, kdy nastupuje postmoderní paradigma. To vyvolává nutnost étosu pro celé lidstvo. Nejde zde o jednotlivá náboženství či jednotlivé ideologie, ale jde o základní étos pro všechny. Rok 1918 přinesl možnost nastolení nového postmoderního světového řádu, mírovějšího a polycentrického. Ty naděje však prohrály. Přišel německý fašismus, japonský militarismus a revoluční komunismus. Dnes, v době konce velkých moderních ideologií, jsou pak státní socialismus, neokapitalismus a japanismus hesly bez budoucnosti. Komunismus (socialismus) a kapitalismus (liberalismus) jsou podle Künga beznadějně zkompromitované a překonané, východiskem je údajně ekosociální tržní hospodářství (s. 24). Kromě ekosociálního tržního hospodářství se nadcházející postmoderní konstelace má vyznačovat polycentrismem světových regionů, postkoloniálním a postimperialistickým světovým společenstvím, postindustriální společností služeb a komunikace, postpatriarchálním rodinným systémem (partnerským vztahem muže a ženy), postideologickou kulturou a multikonfesním ekumenickým světovým společenstvím (s. 29). Nejde přitom o rozklad hodnot, ale o jejich změnu. Nutno odmítnout jak protimodernu, tak ultramodernu. Východiskem je překonání moderního paradigmatu jeho povýšením na postmoderní paradigma, a to ve smyslu přijetí humánního obsahu moderního paradigmatu, negování jeho nehumánních omezení a konečně jeho transcendování do nové, diferencované, pluralisticko holistické syntézy (s. 33). Küng dále upozorňuje (v části A. II: K čemu je etika?) na skutečnost, že demokratický stát musí být světonázorově neutrální. Proto je nutně odkázán na základní konsensus, “překrývající konsensus” (ang. overlapping consensus). Heslem budoucnosti se má stát planetární odpovědnost. Místo etiky úspěchu má nastoupit etika odpovědnosti - etika smýšlení, které se ptá na důsledky konání a přijímá odpovědnost. Přitom má jít o odpovědnost světové pospolitosti za její svět, za životní prostředí a za budoucí svět (s. 38). Člověk se musí stát lidštějším, vzít na sebe odpovědnost za sebe i odpovědnost za svět. Vytvoření lepšího světa vyžaduje identitu a solidaritu. Etika by se měla stát opět veřejnou záležitostí (etické komise, katedry etiky, etické kodexy). Etické jednání má tvořit rámec lidského sociálního jednání. Společnost odpovědnosti se má vyznačovat vzájemným respektem věřících a nevěřících (část A. III: Koalice věřících a nevěřících). Svoboda náboženství je i právem svobody od náboženství. Koalice věřících a nevěřících může společně bojovat proti triviálnímu nihilismu, difúznímu cynismu a sociálnímu chladu. Hans Küng varuje (v části A. IV: Etika mezi autonomií a náboženstvím) před antivědeckým fundamentalismem a hodnotově neutrální vědou. Připomíná dialektiku osvícenství, kdy jeho rozum se lehce obrací v nerozum (s. 47). Ne každý pokrok vědy je pak současně pokrokem lidskosti. Technické a přírodovědecké myšlení není schopné se stát základem pro etická měřítka, lidská práva a univerzální hodnoty. I filosofie má velký problém se zdůvodněním nepodmíněně a všeobecně závazné etiky. Snad to dá náboženství? Náboženství ovšem působí rozporně. Náboženství mohou potlačovat i osvobozovat, mohou být tyranská a autoritářská, ale i šířit důvěru v živit, toleranci, ochotu pomáhat, solidaritu, kreativitu, sociální angažovanost, podporovat duchovní obnovu, společenské reformy a světový mír. Náboženství je univerzální fenomén a znamená rozumnou důvěru v Boha, chápaného jako vše zahrnující, vším pronikající první a poslední skutečnost (s. 50). Náboženství nemusí být jen projekce. Dnes je náboženství motorem společenských změn více než filosofie. Kulturně historická teze o konci či odumírání náboženství se tak jeví jednoznačně jako falzifikát. Ovšem také náboženství mají problémy s etikou. Pojmy a normy velkých náboženství se vytvořily ve velmi komplikovaném sociálním dynamickém procesu. Nelze zde apelovat pouze na nebeskou autoritu, lidem není totiž odňata jejich pozemská autorita. I v náboženství je třeba užívat vědeckých metod. Moderní etika musí mít kontakt s přírodními vědami a vědami o člověku (s psychologií, psychoterapií, sociologii, kritikou společnosti, výzkumy chování, biologií, dějinami kultury či filosofickou antropologií). Současná etika vypracovala řadu pravidel pro konkrétní etické rozhodování (s. 55): pravidlo řešení problému (technický a vědecký pokrok by neměl přinést víc problémů, než které by řešil), pravidlo důkazovosti (nutno dokázat, že navrhovaná inovace nezapříčiní sociální a ekologické škody), pravidlo obecného blaha (zájem obecného blaha má přednost před individuálním zájmem), pravidlo naléhavosti (naléhavější hodnota má přednost i před hodnotou vyšší), pravidlo ekologie (ekosystém má přednost před sociosystémem) a pravidlo reversibility (v technickém vývoji má mít přednost vratný vývoj před nevratným). Tato pravidla sice mohou doporučit určité postoje či životní styl, zůstávají však otázky po mravní motivaci, stupni závaznosti, obecné platnosti a po posledním smyslu norem vůbec. Podle Hanse Künga má zde náboženství co nabídnout a tak se může stát základem étosu. Z konečné podmíněnosti lidského bytí nelze totiž odvozovat nepodmíněný nárok, “kategorickou povinnost”. Jen to, co je nepodmíněné, může bezpodmínečně zavazovat. Jen z Absolutna lze zdůvodnit kategorický etický nárok. V prorockých náboženstvích je oním Absolutnem Bůh. Správné pochopení teonomie tak není v rozporu s heteronomií. Teonomie se zde stává základem, garancí i hranicí lidské autonomie, které vždy hrozí nebezpečí libovůle (svévole). Náboženství dává lidem hlubinnou dimenzi jejich bytí, nepodmíněné normy, duchovní domovinu, odůvodnění protestu a odporu proti bezpráví (základní funkce náboženství). Důležitá je zde znalost ne rozdílů, ale shod mezi světovými náboženstvími (část A. V: Světová náboženství a světový étos). Světová náboženství nabízejí orientaci na blaho člověka (a to nepodmíněně), maximy elementární lidskosti (nezabíjet, nelhat, nekrást, nekonat zlo, ctít rodiče a milovat děti) a rozumnou cestu středu (mezi libertinismem a legalismem, mezi hédonismem a asketismem). Přinášejí i zlaté pravidlo (co si sám nepřeješ, to nečiň ani jiným lidem), nabízejí mravní motivaci (skrze modely života - život Buddhy, Ježíše, Mohameda a dalších) a ukazují smysl celku. Nabízejí (přes všechna svá selhání) změnu člověka z nitra - změnu vědomí, srdce, mentality, uzpůsobení. Dnes se náboženská víra již nestaví proti moderním hodnotám nedotknutelnosti člověka, svobody, rovnosti a solidarity. Postmoderna navíc vyžaduje spravedlnost, pluralitu, sesterství, mír, solidaritu s přírodou a ekumenismus (s. 69 - 71). Část B začíná připomenutím “dvojí tváře náboženských vyznání” (část B. I: Dvojí tvář náboženských vyznání). Náboženství mohou vést k válce (příklad Libanonu), ale i k míru (opačné příklady smíření Německa s Francií a Polskem). Ovšem mír mezi náboženstvími vyžaduje řešit problematiku pravdy (část B. II: Otázka pravdy). Obhájci jediné pravdy (např. stoupenci arcibiskupa Lefebvra či protestantští fundamentalisté) nejsou na správné cestě. Celkově tři strategie nenabízejí odpovídající řešení: strategie opevňování (pouze vlastní náboženství je pravdivé, mír může zaručuje pouze jediné pravdivé státní náboženství), strategie zlehčování (každé náboženství je v podstatě pravdivé) či strategie objímání (jediné náboženství je pravdivé, avšak všechna dějinná náboženství mají účast na pravdě tohoto náboženství). Východiskem je čtvrtá, ekumenická strategie (část B. III: Hledání ekumenických kritérií pravdy). Základem mají být obecná etická kritéria - obecná kritéria pravdy a dobra. Dnes je potřebný náboženský základ humánních hodnot, kdy “humanum” (lidské) by mělo být zdůvodněné v “divinum” (v božském). Přitom v náboženstvích by se měl prosazovat pokrok k humanitě, podpora lidských práv a sociální spravedlnosti (část B. IV: 'Humanum' jako základní ekumenické kritérium). Mezi světovými náboženstvími je možný elementární konsensus o základních lidských hodnotách. Základem je důstojnost člověka. Pravdivé a dobré náboženství slouží lidskosti, nepravé a špatné náboženství šíří nelidskost. Mezi náboženstvím a lidskostí je dialektický vztah: pravá lidskost je předpokladem pravého náboženství a pravé náboženství je dovršením pravé lidskosti. Náboženství jako výraz celistvého smyslu a nejvyšších hodnot se pak stává optimálním předpokladem pro realizaci “humanum” (s. 90). Schopnost dialogu podle Künga není v rozporu se zásadovostí (část B. V: Schopnost dialogu a zásadovost - to nejsou protiklady). Pravdu nelze prosazovat mocenskými a donucovacími prostředky. Svobodu nelze obětovat pravdě. Současně: pravdu nelze obětovat pro svobodu. Svoboda není svobodou od všech vazeb a závazků, ale svobodou k nové odpovědnosti vůči bližním, okolnímu světu, prostředí, Absolutnu. Křesťan nemá monopol na pravdu, ale nemá ani právo se vzdát přiznání se k pravdě. Dialog a svědectví se nevylučují. Nutno rozlišovat tři různá kritéria: obecné etické kritérium (lidskost), obecné náboženské kritérium (věrnost počátku či kánonu) a specifické křesťanské kritérium dobrého a pravého náboženství (duch Ježíše Krista - to lze přímo uplatnit jen na křesťanství, na jiná náboženství pouze nepřímo). Viděno zvnějšku (religionisticky) jsou různá náboženství pravdivá, tj. odpovídají obecně etickým a náboženským kritériím. Viděno zevnitř je pro křesťana jen jedno pravé náboženství - křesťanství, ostatní náboženství jsou pravdivá s výhradou, podmíněně. Dialog nutno vést na základě zásadovosti. Pravý dialog pak vede k míru mezi náboženstvími. V úvodu části C Hans Küng upozorňuje na potřebu základního výzkumu (část C. I: Náboženský dialog se neobejde bez základního výzkumu). Objektivní znalost náboženské skutečnosti a subjektivní náboženská zkušenost se mohou doplňovat a obohacovat. Při zkoumání náboženské situace dnešní doby se nelze vyhýbat riziku syntézy. K pokusům minulosti o dějinnou syntézu však nutno přistupovat kriticky (část C. II: Jak již o dějinách nelze psát). Týká se to zejména těchto pokusů: filosofie dějin G. F. W. Hegela, kulturní morfologie Oswalda Spenglera a teorie kulturních okruhů Arnolda Toynbee. Dnes při posuzování náboženské situace doby nutno zvolit jinou cestu. Jednak rozlišení tří systémových náboženských proudů (semitský, indický a čínský), jednak analýzu střídání paradigmat, epochálních konstelací v každém náboženství a kultuře. Na náboženské systémy tak lze aplikovat teorii paradigmat (část C. III: Aplikace teorie paradigmat na náboženské úrovni). Teorie paradigmat vyžaduje multidisciplinární studium náboženství a aplikaci historicko systematické metody, spojující evolučně narativní rovinu výkladu a rovinu topicko tematickou. Identifikace světodějných odchylek, epochálních zlomů a kulturně náboženských konstelací by měla umožnit periodizaci vývoje jednotlivých náboženství (paradigmata minulosti), odhalit jejich strukturovanost (výzvy přítomnosti) a umožnit prognózování jejich dalšího vývoje (možnosti budoucnosti). V křesťanství Hans Küng identifikuje šest různých paradigmat (s. 115) - starokřesťanské apokalyptické paradigma, starocírkevní helénistické paradigma, středověké římsko katolické paradigma, reformační protestantské paradigma, osvícenské moderní paradigma a současné ekumenické postmoderní paradigma. V jednom a tomtéž náboženství lze tak rozlišit různá paradigmata (celkové konstelace názorů, hodnot, postupů, jak je sdílejí členové určité pospolitosti). Oproti přírodním vědám nové paradigma může existovat vedle starého. Ve 20. století tak ortodoxní tradicionalismus byl nositelem starocírkevního helénistického paradigmatu, římskokatolický integralismus středověkého římsko katolického paradigmatu, protestantský fundamentalismus reformačního protestantského paradigmatu a liberální modernismus osvícenského moderního paradigmatu. Persistence a konkurence předchozích náboženských paradigmat v dnešku je možná jednou z hlavních příčin konfliktů uvnitř náboženství a mezi náboženstvími, tedy jednou z hlavních příčin různých směrů a stranictví, napětí, různic a válek. Analýzu náboženské situace doby nutno dnes orientovat na ještě existující náboženství, na vyspělá náboženství, na světová náboženství a na živou dynamickou skutečnost těchto náboženství. První nadindividuální, mezinárodní a transkulturní náboženský systém tvoří prorocká náboženství semitského původu - vycházejí z pozice protějšku mezi Bohem a člověkem a stojí převážně ve znamení konfrontace (židovství, křesťanství, islám). Druhý náboženský systém tvoří náboženství indického původu - sklon k mystice a jednotě, vnitřní orientace (náboženství upanišad, buddhismus, hinduismus). Třetí náboženský systém tvoří náboženství čínského původu - orientace na moudrost, harmonii (konfuciánství, taoismus). Tyto systémy přes svou rozdílnost odpovídají na podobné základní otázky člověka (otázky po původu, smyslu, determinaci osudu, zdůvodnění mravních norem) a nabízejí podobné cesty spásy (cesty z bídy, utrpení a viny bytí). Cílem ekumenické teologie (část C. IV: Ekumenická teologie pro mír) není ustanovení jednotného náboženství, nýbrž jedná se zde o náboženské dorozumění a spolupráci. Nejdříve třeba vypracovat teologii míru mezi křesťany, muslimy a židy. Nutno se přitom vyhnout apokalyptickému rozčílení (s. 122) a uplatňovat sebekritiku, toleranci a maximální otevřenost. Již dnes nutno začít s globálním náboženským dorozumíváním (část C. V: Imperativy mezináboženského dialogu v postmoderně). Nutno vést dialog se všemi skupinami a na všech úrovních (oficiální i neoficiální dialog), vést vědecký i duchovní dialog. A hlavně - náboženský dialog by měl být každodenní. Řadu záměrů projektu Světový étos se od roku 1989 podařilo naplnit. V roce 1993 došlo např. k podepsaní Prohlášení ke světovému étosu na závěr druhého Parlamentu světových náboženství v Chicagu. V roce 1995 vznikla dokonce nadace Světový étos - Weltethos Stiftung a v dalších letech vyšla celá řada knih o vztahu křesťanství a jiných světových náboženství (např. křesťanství a hinduismus, buddhismus, islám či náboženství Číny). Zároveň byly mezináboženské vztahy narušovány politickými a vojenskými operacemi - válka v Jugoslávii, Čečensku, tzv. válka proti terorismu, válka v Afghánistánu, válka v Iráku, přetrvávající židovsko - palestinský konflikt atd. Zda ve vztahu mezi náboženstvími, civilizacemi či kulturami převládne dialog nebo střet či boj není tedy ještě definitivně rozhodnuto.

Srozumitelné, odborně fundované seznámení s neevropskými náboženstvími. Výzva k dialogu, porozumění a smíření.

Kniha je součástí velkého a dobrodružného projektu, který autor uspořádal v rámci své nadace Světový étos s celou řadou svých spolupracovníků. Jedná se o eurodovaného průvodce sedmi významnými náboženskými tradicemi, který obratně spojuje informace, odborný komentář a pohledy do minulosti i současti náboženské praxe. Čtenáři, k nimž mohou patřit například středoškolští a vysokoškolští studenti, ocení kombinaci základních údajů se zajímavými detaily, které dokreslují pestrý a stále překvapující svět náboženství s jeho učením, morálními příkazy, slavnostními rituály.

Současná teologie se soustavně a mnohem intenzivněji než dříve zabývá kritikou náboženství, jak ji vyslovili psychiatři a psychoterapeuti – nejvýrazněji Sigmund Freud –, aby se vyrovnala s falešnými obrazy Boha a nahrazovala je úvahami osvobozujícími a uzdravujícími. Přehledně objasňuje tuto problematiku Hans Küng ve své knize Existuje Bůh? Za jeho výklad mu Americká asociace psychiatrů udělila renomovanou Cenu Oscara Pfistera. Předkládaný svazek přináší dva Küngovy závažné texty: studii „Bůh – infantilní iluze?“ z jeho díla Existuje Bůh? a přednášku „Náboženství – poslední tabu?“.