Jiří Jilík Poradie kníh

Podhůří Bílých Karpat, rozlehlé území mezi hřebenem a tokem Olšavy v jihovýchodní Moravě, představuje nárazníkové pohraniční pásmo mezi Slovenskem a Moravou, kde klidný život nebyl samozřejmostí. Na tajemných stezkách se setkáme s hejtmanem Šarovcem, který bránil kraj proti Bočkajovcům, a moravskými husity, jež zde sváděli poslední bitvu se Zikmundovými vojsky. Na pouti u sv. Antonínka obdivujeme krásu slováckých krojů a v blatnických vinohradech ochutnáváme víno, zatímco posloucháme příběh nešťastné Lízy. Navštívíme Nivnici se zvonem s tajemným nápisem, Moravskou Tróju, a vydáme se po stopách poustevníka Jana, jehož památku připomínají kapličky u Bystřice pod Lopeníkem. Na Moravských Kopanicích nahlédneme do obydlí žítkovské bohyně Pagáčeny a vystoupáme na Velkou Javořinu, horu spojenou s tradicí česko-slovenské vzájemnosti a útočištěm zbojníků. Projdeme se také Bošáckou dolinou do Zemanského Podhradí, kde pobýval Alois Jirásek u faráře Jozefa Ľudovíta Holubyho při sbírání materiálu ke svému románu. Připomeneme si i milostná setkání Ľudovíta Štúra s komtesou Adelou Ostrolúckou, a nakonec se vydáme do Trenčanských Bohuslavic, kde v bývalé zámecké kapli spatříme mumií z římských katakomb.

Je mnoho větších a známějších řek než Olšava, která je dnes stejně zapomenutá jako události, jež se v jejím povodí odehrály. Dlouhou dobu tvořila hranici mezi Moravou a Uhry a vedla podél ní zemská stezka. Naše putování začíná u pramene Olšavy pod Bílými Karpaty. Na zámku Světlov se zúčastníme koncertu orchestru poddaných a v Bojkovicích doprovodíme miškáře-zvěroklestiče na jejich cestě k „uplakanému dubu“, kde se loučí s rodinami. Navštívíme tři zaručená rodiště J. A. Komenského a pomůžeme měšťanům v Uherském Brodě bránit hradby města před dobyvateli. Válečná vřava nás zavede na místa dvou velkých bitev – na Lucké pole, kde kníže Vladislav porazil uherského krále Štěpána, a ke Hrubému boru, kde Jindřich z Poděbrad zvítězil nad Matyášem Korvínem. Na dolním toku nás řeka přivede k velkomoravskému Veligradu a na Výšině sv. Metoděje staneme u hrobů Velkomoravanů, jejichž potomci zde žijí dodnes. I když proputujeme malý kousek Moravy, časově se dostaneme od lovců mamutů až po rok vítězství našich hokejistů v Naganu. Tak vzhůru na cestu!

Mohou vést tajemné stezky i po řece? Určitě ano, a pojďme být prvními, kdo prozkoumá kraj Slovácka podél Moravy. Pod hladinou řeky zahlédneme zbytky kostela na spytihněvském hradišti, pohlceného řekou před staletími. V blízkosti Jarošova nás dým vystupující z vegetace zavede k vesnici pravěkých lovců mamutů. Odtud poplujeme k valům Veligradu-Starého Města, kde archeologové objevili nádherné zlaté a stříbrné šperky. Cesta od vodní pevnosti (Uherské) Hradiště k Ostrohu a Veselí nad Moravou však nebude bezpečná, neboť před divokými Bočkajovci, kurucími a osmanskými Turky na rychlých koních není úniku. Osudovým se může stát i vlakové kupé, pokud v něm narazíme na proslulého lupiče a vraha Leciána. Raději se přidáme k vojvodovi Janu Klimešovi a Jaroslavu Haškovi, kteří se vydávají na balkánské dobrodružství. Možná prožijeme velkou lásku, šťastnější než láska Mánesova modelu Verunky Čudové k hraběti z bílovického zámku, nebo „galánečky z Ježova“, do níž se zamiloval spisovatel Vojtěch Rozner. Po překonání Moravské Sahary si v Kyjově připijeme s poštovním úředníkem Petrem Bezručem, který si poznamená, že „vždy veselo bývalo v Kyjově, vždy veselo v Kyjově bude!“ To platí nejen o Kyjově, ale i o celém slováckém Dolňácku.

Kniha Muž, který viděl démona vypráví příběhy lidí, kteří se setkali s tajemnými, často obtížně vysvětlitelnými jevy. Zavítáme s nimi na místa, kde působí temné síly, zjevují se přízraky, lidově řečeno straší. Navštívíme zámek v Březolupech, majestátní hrad Buchlov nebo sousední pohřební kapli Barborka na vrchu Modla. Přiblížíme si také osudy jedinců, kteří zasvětili svůj život objasňování dávných historických záhad. Budeme spolu s nimi pátrat po hrobě praotce Čecha, věrozvěsta Metoděje, ale i tajemné minulosti zvonu z Nivnice. Vydejte se spolu s autory Jiřím Jilíkem a Bořkem Žižlavským po stopách dosud nevysvětlených záhad. Věřte, že to bude stát za to!

Matička, Edison, Nefka, Fera Ondráček a cikánek Daňo tvoří nerozlučnou pětku kamarádů. Díky dalekohledu jednoho z nich jsou první, kdo vidí příjezd nového mladého učitele Petra Mikeše. Pomůžou mu se zavazadly, a dokonce mu zařídí byt. Ale protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, vřítí se do prvního z celé série průšvihů, které učitel s pěticí kamarádů během školního roku prožije. Když se k výtečníkům přidá ředitel školy Švanda a místní funkcionář zvaný Ananas, kteří si myslí, že poručí větru dešti, má učitel na celý školní rok o zábavu postaráno.

Vydejte se s námi na jihovýchodní Moravu na hranici dvou národopisných regionů - Hané a Slovácka, které od sebe odděluje pohoří Chřiby. Není sice rozsáhlé a navenek vypadá poklidně a smírně, neboť četné dramatické příběhy vepsané historií do jeho tváře dávno zastiňují stoleté bučiny. Přitom stěží nalezneme v naší historické literatuře častěji skloňované slovo než Velehrad, považovaný od středověku až do počátku 20. století za hlavní město Velkomoravské říše, sídlo moravských králů i rezidenci soluňských bratří sv. Cyrila a Metoděje. Avšak lidé vstupovali do těchto míst již za pravěku, neboť podél řeky Moravy, jíž je pohoří strážcem, vedla proslulá jantarová stezka. Pojďme se tedy spolu s autory Jiřím Jilíkem a Bořkem Žižlavským projít po valech výšinných hradisek na Holém kopci či na Brdu, obdivujme zlatý solid byzantského císaře Teofila nalezený na hoře sv. Klimenta, zapátrejme ve zříceninách hradů Cimburku a stříleckého hradu po vstupu po podzemních chodeb a v mohylovém poli na Tabarkách po zlaté rakvi krále Belly. Budeme-li pozorní, možná zahlédneme na cimbuří hradu Buchlova řasnatý šat černé paní, která ohlašovala tragickou událost v rodině majitelů, a v temném zákoutí jeskyně na Budačině třpyt zbojnického pokladu.

Miško Eveno, vlastním jménem Lucien Jules Maurice Eveno (7. listopadu 1934, Vannes, Bretaň – 15. června 2014), užívající také jméno Moarch, (bretonská varianta jména Maurice) byl malíř francouzského původu, působící značnou část svého života na Slovácku. Miško Eveno byl původní profesí elektrikář, v průběhu života pracoval v různých dělnických povoláních. S výjimkou kursů malování na keramiku, jímž se po nějakou dobu i živil, nenavštěvoval Eveno žádnou uměleckou školu; jako malíř a grafik byl samoukem. Svou první výstavu měl v roce 1958. Do tehdejšího Československa poprvé zavítal v roce 1985 s delegací výtvarníků z města Rennes; následně připravil několik výstav ve spolupráci se Zdeňkem Fuchsou. V roce 1992 se přestěhoval na Slovácko, kde působil až do své smrti a kde přijal přízvisko Miško.Během svého působení vytvářel především díla s folklorní tematikou, často však místo zachycování existujících motivů vytvářel nové kroje či symboly. Mimo jiné se zabýval malováním žuder, k jeho významným pracem patřila výzdoba Slovácké búdy v Uherském Hradišti po povodních roku 1997.