Gyula Illyés Knihy

Čitateľ má možnosť zoznámiť sa s vari najväčším maďarským básnikom Sándorom Petőfim, ktorého ohlas prenikal priamo aj nepriamo takmer súčasne s jeho pôsobením v maďarskej spoločnosti, ale aj s pohnutými dejinami národa, s ktorým žili Slováci dlhé roky v jednom štátnom útvare.

Maďarské lidové pohádky, bohatě barevně ilustrované, větší písmo, obal lamino

Výbor z veršů představuje G. Illyése známého českému čtenáři zatím jen z děl prozaických (životopis Petöfiho, Lidé z pusty) i jako básníka, kterým je především. Nejsilnější inspirační zdroje své lyriky našel v lidu, v Paříži, jež se mu na čas stala domovem, a v mládí.

Néhány mese ismerős lehet, míg mások új és egzotikus élményeket kínálnak az olvasóknak. A könyv végén található egy utószó, amely a meseirodalmi műfajról általában szól, és jellemzi a válogatás egyes meséit témájuk, formájuk vagy koruk szempontjából. Volt egyszer egy király, akinek akkora hatalma volt, hogy amikor tüsszentett, az egész országban az embereknek azt kellett kiáltaniuk: „Szolgáljon önnek!” Mindenki mindig jót kívánt neki, csak a pásztor, akinek csillogó szemei voltak, nem törődött a parancsokkal, és megtagadta, hogy engedelmeskedjen az öreg királynak. Amikor a hatalmas uralkodó tudomást szerzett erről, dühbe gurult, és azonnal magához hívatta a merész fiatalembert... Nem kell sokat gondolkodni azon, hogy a mesében a hatalom vagy az ügyesség győz-e. Éppen ezért kísérnek minket a mesék egész életünkben. Visszaadják számunkra az igazságos és jó világ képét. A reprezentatív válogatás magyar mesékből a legjelentősebb magyar néprajzkutatók által gyűjtött történeteket tartalmaz, amelyeket Gyula Illyés író hagyományos formába öntött.

Autor uvádí v podtitulu své knihy, že píše o příznacích stárnutí. Čtenář se přesvědčí o tom, že jde vlastně o umění důstojně zestárnout. Důstojnost nevidí však autor v tom, že člověk prochází životem, a tedy spěje ke konci, se smrtelně vážnou tváří a přijímá nejapné žerty zániku bezmocně, odevzdán osudu. Gyula Illyés doporučuje činorodou protiakci, promyšlený boj proti nepřízním plynoucího času, neboť ,,ničím nemůžeme zahanbit smrt víc, než když na ni nebudeme čekat." Na podporu této téze uvádí autor znamenité příklady z nejrůznějších oblastí lidského konání. Není pro něj zajímavý ten stoletá kmet, který se shodou biologických okolností dožil tak vysokého věku, nýbrž ten člověk, jenž vědomě čelí zániku tím, že koná něco užitečného, a nejen pro sebe. Toto téma rozehrává mistrně v rozmanitých variacích, od rozhovoru se starou pradlenou přes polemiku s antickými klasiky až po hold Shakespearovu duchu.

Gyula Illyés erzählt in seiner literarischen Reportage Die Puszta vom Leben der ärmsten Teile der bäuerlichen Bevölkerung Ungarns, von den »Dienstboten« – eine Art Fortsetzung der 1848 »offiziell« aufgehobenen Leibeigenschaft. Es wird nicht nur das gesellschaftliche Leid, sondern vor allem auch das Familienleben, die Erziehung der Kinder, die Ernährungsgewohnheiten, ja die gesamte Kultur werden akribisch geschildert sowie das, was der Autor unter der »Seele der Landschaft« versteht. Seinerzeit als »Soziographie« bezeichnet, liest sich Illyés’ Meisterwerk wie ein fesselnder Roman. Gyula Illyés, geboren 1902 in Rácegrespuszta, starb 1983 in Tihany. Er war sozialer Lyriker, Erzähler, Essayist und Dramatiker. Seit Erscheinen von Die Puszta gilt er als einer der angesehensten Schriftsteller Ungarns.