Daniela Hodrová Poradie kníh

To ne! Devátý? Devátá vlna, ta rozhorlená, poznamenává jedna z hlavních protagonistek tohoto v pořadí devátého z na sebe navazujících románů Daniely Hodrové. Je tomu však spíše naopak – nejde o devátou vlnu, ani o devátý kruh Trýznivého města. Vypravěčka není rozhorlená, ale smířlivá a odevzdaná jako snad nikdy dřív. Svět postav blízkých i vzdálených, skutečných i smyšlených, živých i mrtvých, svět loutek a oživlých předmětů, který již dobře známe z románů Podobojí, Kukly, Théta, Město vidím…, Komedie, Vyvolávání, Točité věty a Ta blízkost, se touto knihou pomyslně uzavírá, je-li to v takovém světě vůbec možné… S upřímností sobě vlastní autorka sleduje osudy, které více či méně dotvářejí ten její; zároveň však nezapomíná reflektovat, „co přichází“ ze světa, jemuž se postupně vzdaluje; ať už z čínského Wuchanu nebo z ukrajinských bojišť. Ještě jednou se shledáme s básnířkou Bohumilou Grögerovou a mistrem Johanem (byť ani jeden z nich tentokrát nestojí v popředí děje), nahlédneme do chaloupky v Petrovicích, světlíku – jednoho z průchodů do jiného světa, i papírového hradu, navštívíme Ostrovy blažených, jsme svědky dvou tragických požárů a jednoho pohřbu. A pak…? Jako by jediným východiskem z tohoto prostoru věčného prolínání minulého s přítomným byl odchod tam, kde čas neexistuje – na Kouzelný vrch, který se však tentokrát nachází daleko od Alp.

Daniela Hodrovás Ich sehe die Stadt … nimmt als Zitat auf, was der sagenumwobenen mythischen Gründerin Prags Libuše als Vision der künftigen Stadt entfuhr. Dabei herausgekommen ist ihr ganz eigner Blick auf das Prag der Jetztzeit, auf Schritt und Tritt verwoben mit der Vergangenheit, die hier lebendig und wach scheint. Dazu gehört auch die noch junge »Samtene Revolution« von 1989. So trifft Daniela Hodrová auf Rabbi Löw und den Golem, auf Kaiser Rudolf II., auf Gustav Meyrink, Josef K., Karel Čapek, Václav Havel und viele andere Geister und Leute, die Prag bis heute bevölkern. Sie durchstreift den Hradschin und das Alchimistengäßchen, den Wenzelsplatz und den Karlsplatz, das Jüdische Ghetto in der Altstadt, begleitet Blanchard bei seinem Ballonflug über Prag. In diesem Buch, das kein Stadtführer sein will – aber glänzend zum Begleiter vor Ort taugt –, das Türen öffnet in ungeahnte, unvertraute Welten, greift die Autorin auf Motive und Personen zurück, die in ihrer Trilogie Città dolente, die sie zu einer der wichtigsten, ungewöhnlichsten und modernsten tschechischen Gegenwartsschriftstellerinnen gemacht hat, das Erzählgerüst bilden. Město vidím ... (Ich sehe die Stadt …) entstand 1991 für die Pariser Éditions du Chêne, erschien 1992 tschechisch und wurde jüngst ins Italienische übersetzt.

Ve svém novém románu Ta blízkost nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí – život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami, knihou roku 2016. Název Ta blízkost ukazovacím zájmenem naznačuje konkrétnost tohoto pocitu ve vztahu ke světu a k osudům lidí, velkolepým nejen v čase trápení, ale i v každodenních zápasech. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav – kněze, jeptišky, spisovatelů, filosofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu „té blízkosti“ a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od „točitých vět“ k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě.

Rozsáhlý román známé autorky a bohemistky Daniely Hodrové je úzce spjat se životním osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a výtvarnice Adrieny Šimotové, jimž je také dedikován. Také v tomto románu autorka své blízké – z podsvětí, ze zapomnění – v příbězích vyprávěných se soucitem, něhou, porozuměním. Vyvolává i své mrtvé přátele (B. Grögerovou a A. Šimotovou), ale i osoby málo známé, neznámé, někdy fiktivní, jejichž příběh nějakým způsobem souzní s jejím vlastním příběhem. Tak jako v předchozích románech vyvstává před čtenářem svět, v němž se osudy živých prostupují s osudy mrtvých, i těch dávno mrtvých. Není ovšem pouhou románovou transformací osudů, spjatých úzce se životem i tvorbou autorky samotné, ale i závažnou výpovědí o metafyzických úzkostech dnešního člověka a dost možná i jistým lékem, daným autorčiným širokým, „komparativním“ rozhledem, jehož šíře překonává její předešlé romány a tvoří ukotvující kontrapunkt proti „opojnému“ stylu a větvící se a „točivé“ výstavbě románu.

Knížka Co se vyjevuje s podtitulem Eseje o Adrieně Šimotové zahrnuje pět esejů Daniely Hodrové (Vyjevování a vytrácení, Blízké vzdálené věci, Nohy, Torzo - k poetice neúplnosti a Sňaté tváře). Hodrová, která není kunsthistorička (výtvarným dílům se však čas od času věnuje, např. předmluva k Sudkovým Labyrintům), ale spisovatelka, se v ní věnuje několika tématům, která v tvorbě Adrieny Šimotové patří k nejdůležitějším, ale zároveň jsou blízká jí samotné. O tom svědčí jak její předchozí esejistická kniha Chvála schoulení, tak její romány, zejména Vyvolávání a nedávno vydané Točité věty. S nimi eseje vlastně bezprostředně souvisejí, a to nejen svou poetikou, ale třeba i tím, že v nich Adriena Šimotová jako postava vystupuje - romány a eseje tvoří svébytný celek. Knihu doplňuje obrazová příloha s díly Adrieny Šimotové.

Kniha Daniely Hodrové, soubor dvaceti osmi esejů, spojuje analýzu básnického tvaru s filozofickými a duchovními aspekty, a zkoumá ontologii díla v kontextu lidského „pobytu“. Dialog s poetikou marnosti, rozvíjený nad významnými díly naší a evropské literatury, slouží jako úvod k hlubšímu tázání po duchovních horizontech v životě současného západního člověka. Autorčina práce se stává sondou do duchovně vyčerpané každodennosti a různých způsobů „zapomenutí na bytí“ a posvátné v lidském životě. Kapitoly jako „Fortuna a smrt“, „Zátiší zvané ‘vanitas’“ a úvodní „Mater dentata“ vedou čtenáře k zamyšlení nad životem a učí ho prohlédnout závojem marnosti a lži, ať už jde o prázdnotu reklamy nebo zaslepenou sebejistotu vědeckého diskursu. Další okruh tvoří kapitoly věnované tělesnosti a základním pohybům duchovně pojatého těla, které odhalují hloubky kosmogonických významů, jako jsou „Houpání“, „Otáčení“ a „Chvění“. V meditaci nad těmito tématy hledá autorčina víra jistoty nejniternější. Kapitola „Chvála schoulení“ na závěr odhaluje osobní motivaci, která se vyvzdorovala na marnosti.

Román významné české autorky, ve kterém se vrací ke svým dřívějším literárním postavám, spřádaje další fiktivní příběhy propletené se skutečností. Románem proplouvá mnoho známých postav české kultury, ať již z literárních či hereckých kruhů. Své místo tu tak najde Bohunka (Bohumila Grögerová), Joska (Josef Hiršal), Jiří Kolář nebo Miloš Kopecký. Děj se odehrává stejně jako předchozí příběhy v okolí náměstí Jiřího z Poděbrad, kolem Olšanských hřbitovů i na Pankráci, kde vyrůstal autorčin otec. Hodrová domýšlí osud svých již dříve popsaných literárních postav, jakoby snově až roztržitě vypráví o jejich dalším "životě".

Příběh a archetypální mluva známých i neznámých hlav z pražských fasád. Text doplňují fotografie autorky formátu A3. „Ačkoli žiji v Praze od narození, teprve nedávno, poté, co jsem pochovala své dva muže, Karla a Jaroslava, jsem spatřila hlavy na fasádách. Nehodlám hlavy vykládat vduchu doby, v níž vznikaly, nýbrž pokusím se o jejich osobní a zároveň archetypální interpretaci.“

V textu významné české spisovatelky a literární teoretičky Daniely Hodrové je město zkoumáno jako charakteristický způsob existence a prožívání světa, nikoli pouze jako téma literárních děl. První část, Čtení a psaní města, se zaměřuje na specifika „textu“ města a způsoby jeho „psaní“, přičemž kapitola Město v síti textů analyzuje dynamiku města a jeho obrazů v textových sítích, zejména pražském (kon)textu. Druhá část, Chůze městem, se věnuje toposům spojeným s chůzí, což je klíčový způsob interakce s městem, a zkoumá postavy chodců, včetně mytických a zavržených. Třetí část, Obývání města, se na základě analýzy různých metafor města (např. město-podsvětí) snaží vykreslit archetypální pojetí města jako dynamického subjektu, který je hluboce propojen s obyvateli, jež jej „čtou“ a „píšou“ svou existencí. Město se tak ukazuje jako cítící celek, nikoli inertní hmota. Subjektivní aspekt města se odráží i ve stylu textu, který je doplněn autorčinými fotografiemi městských skulptur a ukázkami ze světové literatury.