Ve stínu kvetoucích dívek
Druhý díl, poctěný r. 1919 Goncourtovou cenou, se odehrává z větší části v normandských mořských lázních. Autor opět uvádí na scénu zámožného Pařížana a další postavy a podává mj. analýzu rozdílu mezi spisovatelem-člověkem a jeho dílem, analýzu lidských a rodinných vztahů, pohled na chováni měšťáka a šlechtice a detailní rozbor rodící se lásky mezi mužem a ženou.
Hlavnými postavami sú despotický statkár Fiodor Pavlovič Karamazov a jeho synovia citovo zraniteľný Dmitrij (Miťa), racionalista Ivan a náboženský hĺbavec Aľoša, ktorí otca nenávidia. Jeho štvrtým synom so slúžkou Jelizavetou je nemanželský Smerďakov, ktorý v rodine žije ako sluha. Smerďakov zavraždí svojho otca, no za vraždu je však zatknutý impulzívny Miťa. Ten je nakoniec odsúdený na život vo vyhnanstve na Sibíri. Smerďakov sa neskôr prizná Ivanovi, no neskôr spácha samovraždu. Ivan však neskôr duševne ochorie a pred súdom sa mu nepodarí očistiť Miťove meno. Aľoša po smrti svojho duchovného učiteľa Zosima odíde z kláštora.
Aký je tento posledný a proslulý Dostojevského román? Je to román kriminálny, sociálne filozofický, nábožensko-mystický, rodinný, polemický, obžalobný, alebo je to niečo na spôsob cirkevného traktátu? Dodnes o tom pokračujú spory a na všetky tieto atribúty je možné odpovedať kladne. Ale ešte presnejšie bude, ak povieme, že je to všetko v jednom, a navyše, že je to strašná, krutá, až úděsná kniha, ktorej problémy a otázky, zvlášť v čase jej vzniku, zmietali životom a v iných podobách neprestali vyžarovať do modernej literatúry. Je v nej celý svet ruských typov, široký obraz ruského života, román osudu človeka, Ruska, ľudstva, ale aj všetok súhrn myslenia a hľadania Dostojevského, jeho svár s filozofickým materializmom a so socializmom, ale aj všetka miera jeho vlastných pochybností, protest proti nespravodlivosti a krutosti sveta a jeho božského i ľudského poriadku. Dej románu je očividne obrazom mučivých myšlienok, vášnivých citov a krutých pochybností Dostojevského, rúti sa dopredu s nezadržateľným napätím a dramatizmom, plným zvratov; postavy bratov Karamazových i ich otca navždy utkví v pamäti čitateľa.
Básnické texty Prokopa Voskovce, synovce Jiřího Voskovce, měly v časech svého vzniku jen málo šancí ke svému zveřejnění. Za minulého režimu je cenzura ocejchovávala a vytěsňovala jako „surrealistické“, později byly zakázány coby dílo chartisty a nakonec emigranta. Přesto jde nesporně o svrchované básnické dílo, jehož „polistopadové“ zpřístupnění nyní tato sbírka – žel už posmrtná – zásadním způsobem završuje. Přináší totiž kromě titulní básně i další jeho vrcholné básnické celky z 60. let a zároveň i řadu jiskřivých miniatur z autorovy pařížské literární pozůstalosti. Celistvě tak odkrývá subtilní tkáň Voskovcovy poetiky v její hravosti, melancholii či humoru, v její osobitosti a návratných motivech, dává vyniknout zplna a prokresleně jedinečnosti jeho vidění světa a svébytnosti způsobu, jakým je cítil potřebu vtělovat do svých zápisků.
Už vyše sto rokov neutíchajú spory o tom, ktorý z románov F.M. Dostojevského je najlepší. Jedni tvrdia, že prvý – Chudobní ľudia, – pretože znamenal novú kvalitu v ruskej literatúre (podľa Belinského to bol prvý ruský sociálny román); iní sa nazdávajú, že Zápisky z mŕtveho domu, pretože sú v nich všetky základné myšlienky a problémy Dostojevského tvorby posibírskeho obdobia; tretí zaň označujú Zločin a trest, pretože znamená novú kvalitu v spisovateľovej tvorbe (prechod od dialogického románu k polyfonickému) a je aj skladobne najucelenejší; štvrtí dokazujú, že Diablom posadnutí, pretože prináša jeho najhlbšie rozvažovanie o človeku a svete a piati vyzdvihujú práve Bratov Karamazovovcov, pretože je to posledný román, v ktorom sa ako v oceáne zlievajú všetky témy predchádzajúcich autorových veľtokových románov. Tak ako každý z Dostojevského románov, predstavujú aj Bratia Karamazovovci neopakovateľnú myšlienkovú a umeleckú kvalitu, takže z hľadiska jeho stúpencov môže byť najlepší. Ide o to, že tak ako celé jeho dielo, predstavuje ďalší, iný, nový pokus myšlienkovo a umelecky preniknúť k „človeku ako k tajomstvu, ktoré treba odhaliť.“ Tak totiž svoje autorské vyznanie, svoj program, charakterizoval ešte na začiatku spisovateľskej dráhy on sám. Za toto odhaľovanie ľudského tajomstva platil tým najcennejším – zdravím a životom.
Роман Михаила Евграфовича Салтыкова-Щедрина изображает физическую, моральную и ментальную деградацию трех поколений дворянского рода Головлевых. Сатирическая хроника семьи, члены которой, внутренне подломленные, погружаются в корыстолюбие, мамон, лицемерие и слабость, взаимно уничтожают друг друга и буквально убивают. Их дом опустевает, заполняясь тенями мертвых, среди которых блуждает последний потомок вымирающего рода, прозванный Иудушкой и Вампирчиком, олицетворяющий корыстолюбие и внутреннюю пустоту.
Celá antologie je rozdělena do dvou částí: v první, nazvané Brzdy v zatáčkách, se autor představuje poezií, která vznikala v letech 1958-1969. Voskovec zde vychází a těží především ze svého vztahu k surrealismu a převážně v tomto duchu komponuje své texty. Vznikají zároveň jako určitá součást rozhovorů či debat mezi přáteli, v nichž si vyměňovali názory nejen na umění, ale i na životní zkušenosti. Bez nadsázky lze říci, že právě v těchto záznamech nejrůznějších nápadů a myšlenek chápal Voskovec naplnění údělu básnické existence. Mnohem odlišněji pak působí po obsahové stránce verše, jež jsou shromážděny ve druhém, závěrečném oddílu tohoto výboru a zahrnují období 1981-2005. Voskovec tu totiž zachycuje nelehkou pozici člověka, pohybujícího se v exilu. Tato změna se projevuje převážně ve formě trpkých monologů, v nichž se do popředí derou pocity osamocení i nechuti komunikovat s okolním světem.
Autor Zpěvy Maldororovy vydal vlastním nákladem roku 1869 v Bruselu, na knižní trh se však nedostaly – nakladatelé se obávali nesnází. Kromě Zpěvů se z jeho díla dochovalo jen šest dopisů a soubor esejů s názvem Poesie. Isidore Ducasse zemřel zcela opuštěn 24. listopadu 1870 za německého obléhání Paříže. Příčina jeho smrti je neznámá. V 19. století vyšlo sice ještě druhé vydání Zpěvů (1890), ale velikost tohoto díla uznali jen vzácní jedinci. Počátkem 20. století se k němu přihlásili příslušníci umělecké avantgardy a Zpěvy vyšly potřetí (1918). Teprve toto vydání znamenalo první skutečný úspěch Isidora Ducasse – dlouho po smrti osamělého tvůrce. Podivnost obrazů a styl knihy uchvátily francouzské surrealisty, kteří v Lautréamontovi spatřovali jednoho ze svých významných předchůdců. André Breton jej uvádí v pověstném surrealistickém „rodokmenu“ Prvního manifestu surrealismu. Později napsal: „Zpěvy Maldororovy skvějí se nesrovnatelným leskem; jsou vyjádřením celkového zjevení, jež jako by přesahovalo lidské možnosti. Jedním rázem je tu sublimován celý moderní život v tom, co je v něm specifického...“ Doslov Bruno Solařík.
V realistickom románe je hlavným hrdinom študent - nihilista Bazarov. So svojím mladším priateľom Arkadijom se vydáva na cestu k rodičom.V románe nie sú proti sebe postavené dve pokolenia, ako by sa z názvu dalo usudzovať, ale ľudia dvoch spoločenských skupín, ľudia rozličného svetonázoru, medzi ktorými nemôže dôjsť ku kompromisu. Dielo je verným obrazom doby, v ktorej autor žil.
Situovaný na začiatku devätnásteho storočia, keď sa nečinnosť stále považovala za prijateľný a cenný cieľ, sa román Oblomov od Ivana Gončarova zaoberá osudmi nepravdepodobného hrdinu, mladého aristokrata neschopného rozhodovania. Oblomov je lenivý, nepozorný, nezvedavý, má sklon k snívaniu a odkladaniu povinností. Jeho postava predchádza ideálu pracujúceho moderného muža, no napriek tomu je nemožné ho neobdivovať vďaka Gončarovovej majstrovkej prozaickej forme. Román je preplnený dôvtipnou sociálnou satirou a ostrou kritikou ruského spoločenského života devätnásteho storočia. Oblomov predstavuje čitateľom dielo, ktoré Leo Tolstoj označil za „naozaj veľké dielo, aké sa už dlho nevidelo“.
Bibliofilské vydanie slávneho diela — jedného zo základných prameňov patafyziky — dielo, ktoré je dodnes zdrojom inšpirácie umelcov najmä surrealistov. Ilustrácie Karol Barón. Preklad Albert Marenčin. Kniha vychádza v náklade 200 číslovaných kusov na papieri Conqueror. Text Jarryho druhej najdôležitejšej zbierky bol Diela a názory Dr. Faustrolla, patafyzika, ktorý bol publikovaný posmrtne (na Jarryho žiadosť, aby kniha bola vydaná len v čase, ktorý by bol schopný pochopiť ju) a ktorý zobrazuje patafyziku ako "vedu imaginárnych výsledkov".
The play features a satirical take on power dynamics, focusing on Ubu, who is manipulated by his wife into committing regicide. It parodies Shakespearean themes while employing absurd and juvenile dialogue to convey deeper meanings. As a precursor to the Theatre of the Absurd, it critiques the complacency and greed of the ruling class. Jarry's work is part of a trilogy exploring "pataphysics," showcasing his innovative style and solidifying his role in the modernist movement. This edition includes translations by Beverley Keith and G. Legman.
Po Zločinu a trestu, Idiotovi a Běsech jsou Bratři Karamazovi vyvrcholením románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele karamazovštiny, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podle Václava Černého je rodina Karamazových pojata tak, aby představovala lidskou rodinu vůbec, každý z příslušníků vtěluje zcela určitou a jednotlivou životní sílu, otec je realita nevykoupeného smyslného těla, Míťa je vášeň, Ivan čirý rozum, Aljoša absolutní láska, sublimující se v čiré dobro, Smerďakov nízký pud, profanující nechápavě popudy, byť i šlechetné, jež přijímá od druhých. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem svého století, dítětem nevíry a pochybností. Snad právě proto promlouvá k dnešnímu čtenáři tak dramaticky.
Žil jednou v širém poli starý mužik se svou ženou. Přišla jeho chvíle a mužik usnul věčným spánkem. Ale žena po nějakém čase porodila sedmerčata, samé chlapce, všechny stejné, jako by jeden druhému z oka vypadl. Říkalo se jim sedm Simeonů.
Seznámení Petra Krále s Prokopem Voskovcem (1958) patřilo pro oba k „určujícím setkáním“; podstatnou součástí přátelského vztahu, který se z něj rozvinul, bylo společné snění o divadle podnícené zároveň surrealismem a Voskovcem a Werichem. Po tom, co Voskovec (Prokop) za Královy spolupráce uvedl v divadélku Radar první českou inscenaci Jarryho Ubu po roce 1948, napsali spolu oba autoři značně osobní adaptaci Labichovy frašky Nemám času — dokonce ve dvou verzích —, k jejímuž vzniku přispěla i sázka o láhev sektu a matoucí rozhovor vyslechnutý při společné cestě autostopem. Uvedení hry mělo zahájit provoz Divadla Hasičská zbrojnice založeného na zvláštním pojetí představení jako básnické katastrofy, inscenace však nikdy nespatřila světlo světa…
Historický román o povstání občanů města Pskova v 17. stol. proti bojarům, bohatým kupcům a vojvodům, kteří vydírali drobný ruský lid a udržovali jej v kruté bídě hmotné i duševní. Bohatý a napínavý děj je zarámován do širokého líčení moskevské Rusi v XVII. stol. v předvečer reforem Petra I.
