Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling Poradie kníh

Das Werk thematisiert das Ich als zentrales Prinzip der Philosophie und erforscht das Unbedingte im menschlichen Wissen. Es handelt sich um eine überarbeitete Neuausgabe, die auf der Originalausgabe von 1795 basiert und durch Zusätze und Kommentare von Schelling ergänzt wurde. Die Berliner Ausgabe von 2024 enthält eine Biografie des Autors und folgt der Struktur der zweiten Ausgabe in den „Sämtlichen Werken“. Die Lesefreundlichkeit wird durch den Großdruck in 16-pt-Schrift unterstützt.

Schelling se filosofií umění zabýval systematicky od roku 1800. Přednáška Vztah výtvarných umění k přírodě (1807) představuje jeho poslední dílo věnované výslovně tomuto tématu. Jedná se o veřejnou přednášku pro širší vzdělané publikum, v níž neformuluje čistě filosofické argumenty, ale odvolává se na soudobou diskusi o podstatě krásy (Winckelmann, Hamann, Goethe, Mengs apod.). Zůstává zde však snaha ukázat, v jakém smyslu je příroda živá a produktivní, v jakém smyslu je zobrazením světa idejí a jak chápat úkol umění napodobovat přírodu, resp. v čem spočívají specifika zobrazování idejí v umění.

Die Zeitphilosophie Schellings untersucht die Idee eines Anfangs und die Entwicklung der Geschichte von der vorweltlichen Zeit bis zur Gegenwart. In seinen Vorarbeiten zu den "Weltaltern" und den "Gottheiten von Samothrake" verfolgt er das Ziel, die Vergangenheit nicht traditionell, sondern in einem neuen Licht zu betrachten. Schelling stellt die Genesis in einem anderen Kontext dar, indem er sie als einen Prozess ohne klaren Anfang oder Ende interpretiert. Dadurch wird die Geschichte von Natur und Mensch für ihn verständlich und eröffnet neue Perspektiven auf die Entwicklung der Welt.

Im Jahr 1849 untersucht Schelling die Beziehung zwischen negativer und positiver Philosophie und strebt eine Begründung seiner Dimensionenlehre an, die sowohl Aristoteles als auch zeitgenössische physiologische Ansätze einbezieht. Er setzt sich intensiv mit der Physiologie des Menschen auseinander, insbesondere mit den Nervenlehren von Johannes Müller, und kritisiert die philosophischen Ansätze von Adolf Trendelenburg. Hegels Einfluss und die seiner Schüler sind ebenfalls zentrale Themen, die Schelling dazu veranlassen, deren schädlichen Einfluss auf die Philosophie zu thematisieren.

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie přírody, co možná celostní a organické. Zejména jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 (který byl česky zčásti vydán r. 1977) – a právě obsáhlá studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé předkládáme, se staly základem, na němž stavěly a na nějž se odvolávaly stovky myslitelů, fyziků, chemiků, lékařů, teoretiků medicíny aj. po celé 19. století. O duši světa je spis filosofie přírody, v němž se Schelling táže po příčinách přírodních jevů a na základě vnitřního pozorování, empirických zkušeností i teoretických poznatků soudobých přírodních věd (Newton, Kepler) hledá organizující princip, spojující anorganickou a organickou říši, resp. zkoumá svět jako jeden organismus. Uvažuje o působení dvou protikladných vesmírných sil – expanze a atrakce – a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru, které chápe jako formy, v nichž se realizují síly pozorované ve hmotě: světlo a tíže. Dvojice protikladů má ovšem základ v původní jednotě. V systematizaci analogií se Schelling věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemických proměn. Zamýšlí se nad ději probíhajícími v rostlinné a živočišné říši, kterým rovněž vládnou dva vymezující se i spolupracující principy (projevující se např. jako iritabilita a senzibilita), výsledkem jejichž působení je neustálé dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v němž spočívá život. Autorův přístup charakterizuje citlivé vnímání oživenosti všech součástí vesmírného organismu. Jeho polemika s mechanistickým chápáním přírodních zákonů vytrhuje čtenáře ze svůdné, avšak marné spokojenosti s dosaženým poznáním, nad nímž budoucí věky možná jen mávnou rukou. V Příloze nalezne čtenář menší články o fyzice z téže doby; jsou to pojednání o vztazích planet, komet a měsíců, o sklonu zemské osy a o ušlechtilých kovech (opět z celostního, organického hlediska).

Zu den Höhepunkten der hier versammelten Texte Schellings zur Ästhetik von 1807–1814 gehört zweifelsfrei die 1807 in der Akademie der Wissenschaften anlässlich des Namenstags von König Max I. vorgetragene Rede ›Ueber das Verhältniß der bildenden Künste zu der Natur‹, infolge dessen der Philosoph zum Generalsekretär der Akademie der Bildenden Künste berufen wurde. Außerdem enthalten sind Dokumente zur Kunstakademie wie die populäre ›Konstitution‹, Programme von Kunstausstellungen und weitere kleinere Texte, die Einblick in theoretische und praktische Dimensionen von Schellings Auseinandersetzung mit der Kunst gewähren, sowie die Rezension von F. Schleiermachers Gespräch ›Die Weihnachtsfeier‹ (1806).

Ab 1813 verfolgte Schelling in München drei wesentliche Arbeitsfelder, die dieser Band zugänglich macht. Es handelt sich dabei um Beiträge aus der von Schelling selbst gegründeten ›Allgemeine[n] Zeitschrift‹, die u. a. eine briefliche Auseinandersetzung mit der Philosophie A. C. A. Eschenmayers enthält. Die Akademierede ›Ueber die Gottheiten von Samothrace‹ vom 12. Oktober 1815 steht in engem Zusammenhang mit dem bereits ab 1810 initiierten »Weltalter«-Projekt. Weiter hat Schelling umfangreiche sprach- und kunstphilosophische Anmerkungen zu den Giebelfiguren des äginetischen Aphaiatempels verfasst und im Jahr 1817 mit Johann Martin von Wagner publiziert. Insgesamt erschließt der Band die noch wenig erforschte philosophische Entwicklung Schellings zwischen dem »Theismusstreit« mit F. H. Jacobi und den späteren ›Erlanger Vorträgen‹ ab 1820.

Die Veröffentlichung präsentiert eine sorgfältig transkribierte Handschrift, die erstmals zugänglich gemacht wird. Die Orthographie wurde behutsam modernisiert, während die ursprüngliche Zeichensetzung erhalten blieb. Zudem wurden Übersetzungen für fremdsprachliche Zitate hinzugefügt. Ergänzende Anmerkungen sowie ein Namen- und Stichwortregister bieten zusätzlichen Kontext und erleichtern das Verständnis des Inhalts.

Autor se v těchto spisech zabývá problematikou poznání v kontextu božského a přírodního principu věcí.Bruno, spis z roku 1802, zvláště ve spojení s traktátovým dopisem Fichtemu, více než jiné texty poskytuje čtenáři možnost pocítit hloubku, a zejména upřímnost vysoké spekulace, kterouSchelling (jakož i Fichte) prožíval jako cestu ke skutečné pravdě.

Tento cyklus přednášek pronesl F. W. J. Schelling v roce 1810 ve svém rodišti pro úzký kroužek přátel, který ho požádal o stručné objasnění jeho filosofického systému. Jakkoli šlo o vzdělané publikum, postrádalo zvláštní filosofickou průpravu, což Schelliga vedlo k přístupnému a srozumitelnému vyjadřování. Zároveň se zde Schelling na malé ploše věnuje celému svému systému, a tedy obrovské šíři témat od ontologie, přes filosofii přírody až k filosofii ducha. Obě tyto okolnosti předurčují Stuttgartské přednášky k tomu, aby se pro zájemce staly vstupní branou do Schellingova středního myslitelského období, jehož známějším, ale zároveň komplikovanějším výrazem jsou spisy Zkoumání o bytnosti lidské svobody a Věky světa. Překlad je doplněn vysvětlujícími poznámkami a úvodní studií, která tento spis zařazuje do kontextu Schelingova myslitelského vývoje a přináší i stručné shrnutí myšlenkového postupu přednášek.