Eva Kantůrková Knihy

V románu Doteky se prozaička a scénáristka Eva Kantůrková dostává až na samý práh citlivosti, s níž lze zaznamenat proplétající se osudy dvou lidí – nevšední, avšak přesný románový tvar se zde snoubí s nesdělitelností a nepopsatelností jemných doteků sdíleného citu.

Při práci nad televizním scénářem o postavě Mistra Jana Husa se sešli spisovatelka Eva Kantůrková a režisér Jiří Svoboda. Debaty, které spolu v druhé polovině loňského roku vedli prostřednictvím e-mailů, jsou zcela nevšední. Otevírají Pandořinu skříňku, dotýkají se neuralgických míst našich životů, bolestné zkušenosti uplynulých desetiletí, podrobených nejrůznější nepřízni; uvažují o příčinách i podobě listopadového převratu, o zákulisí politických špiček, o počátku 90. let, kdy Jiří Svoboda stanul v čele KSČM (včetně brutálního atentátu na něj), o současné vládě a poměrech v ČR. Chvílemi to vypadá jako setkání vody a ohně, nebe a pekla - ale vždy je to setkání s odzbrojující tolerancí, úctou a respektem k názoru toho druhého. Rys, v dnešní době u nás stále méně častý...

Nový román Evy Kantůrkové Kruhy života ukazuje, jak ideologie - ať už je to ideologie jakákoli, třeba i nová - jde proti přirozenosti života a deformuje člověka. Jde o román nekorektní - o to více však pronikavý, působivý a potřebný.

Autorka vypráví o svých přátelích, většinou z okolí disentu 60-80 let. Některé texty jsou určeny pro nezávislé zahraniční tiskoviny té doby, jiné jsou už reakcí na začátek 90. let. Součástí textu je i obsáhlá reportáž z dnešní Číny.

Tři povídky českých spisovatelů umlčených po r. 1968, které navíc spojují zážitky z vězení a členství v Chartě 77. Společné je i téma povídek, jímž je jakási podvojnost lidského já - soukromého a veřejného. Binar zobrazuje zmatení hodnot i lidské motivace po srpnu 1968, Kantůrková se příběhem z třicetileté války zamýšlí nad snadnou proměnou člověka ve vojáka. V hyperbole K. Pecky sledujeme příběh úředního vítače, který si dovolil přepych sentimentu a šel si soukromě přivítat zpěváckou hvězdu svého mládí.

V mnohovrstevném díle vzpomíná prominentní komunistický novinář na svůj život, na tragickou smrt matky, na své děti i svá tři manželství. Vzpomínky se prolínají s bilancí vlastní novinářské dráhy před válkou a hlavně po válce, kdy nad ním držel ochrannou ruku samotný prezident Zápotocký. Román je rezignovanou výpovědí člověka, který se loučí se životem s vědomím, že ideály, pro něž se angažoval, vzaly dávno za své. Kniha vznikla na počátku 70. let a je pokusem o sepětí románu psychologického a politického Psychologický román navozující atmosféru 30. až 50. let 20.století je součástí volné trilogie

Pán věže je jedním z vrcholných románů E. Kantůrkové, knižně mohl být vydán až po roce 1989. Je to přesvědčivě silné a působivé dílo o lidském hledání, pochybnostech a nejistotách, próza s bohatým, vzrušivým dějem klenoucím se přes dvě tisíciletí, s vypjatou a působivou obrazností. Dějově se rozkládá v pražské současnosti, kde jako hlavní účastník děje vystupuje spisovatel, jehož osobní příběh je protiváhou druhé poloze díla, odehrávající se v počátcích našeho letopočtu, kde hlavní postavou je Ješua, evangelijní Kristus. Obě vrstvy románu se postupují, plynule do sebe přecházejí a opět se oddělují, aby se znovu setkaly. Volný vypravěčský proud, s nímž autorka pracuje, dává mnoho příležitostí čtenářově vlastní představivosti.

Autorčin deník, který začala psát po smrti svého manžela, aby se necítila zcela opuštěná. Deníkové záznamy z let 1998 a 1999 jsou vyznáním lásky zemřelému manželovi, z nejrůznějších stran je detailně probíráno zejména období, kdy Jiří Kantůrek bojoval s těžkou nemocí. Ve svých záznamech se autorka dotýká i běžných událostí dne, podává zemřelému zprávy o tom, co ji potkalo a co právě dělala, takže její kniha může být vnímána jako zpráva o kulturním dění posledních dvou let.

Pět psychologických novel. Je to pět příběhů, které vycházejí ze zkušeností daných věkem hrdinů, takže postihují i různá časová období v životě člověka. Jsou psány poutavě, jsou plné napětí a nečekaných zvratů.

Druhá část volné trilogie (Po potopě, Černá hvězda) o životě svobodomyslné výtvarnice, Osudy malířky Sylvy Donátové jsou zasazeny do let okupace a války. Sylva se do našeho povědomí promítá přes vyprávění a prožitky své dcerky Jany, ovlivněné světem postižených dětí - babička , která ji vychovává, je kuchařkou v Ústavu pro tělesně postižené, kde s Janou i bydlí. Příhody těchto dětí, vztahy k matce, babičce a všem lidem z blízkého okolí prožíváme s Janou od útlého věku až do jejích 13 let, kdy její dětství končí zároveň s koncem války. Román je napsán v ich formě a autorka mistrovsky vystihla jak neobvyklé místo děje, tak myšlenky předčasně vyspělého dítěte, které má ke své bohémské matce zvláštní obdivně-ochranitelský vztah. Citlivě, avšak bez sentimentality je zde popsán svět z dětského nazírání: je to svět bez příkras, bezohledně reálný a někdy dětsky krutý, přesto však čistý a překvapivě vědoucí.

Další obsáhlá próza Evy Kantůrkové je autorčinou knihou zásadní a sumarizující. Spojuje v sobě podnětné úvahy o české literatuře, kultuře, politice, dějinách a národním charakteru, působivé osobní vzpomínky na vlastní bohatý život, úvahy o literární tvorbě a vlastním díle i jedinečné portréty mnoha významných osobností českého veřejného života (mj. Václava Černého, Ivana Dubského, Jiřího Gruši, Václava Havla, Karla Kosíka, Karla Pecky, Jaroslava Šabaty, Milana Šimečky, Ludvíka Vaculíka, Josefa Zvěřiny a dalších). Kniha ve strhujícím vyprávění klade znepokojivé otázky, nikdy nezjednodušuje, ale snaží se vše předestřít ve vší složitosti - tak, jak je vlastní opravdové literatuře. Autorka se dotýká mnoha palčivých míst české minulosti i současnosti a vede čtenáře k jejich promýšlení. Po dlouhé době tak česká literatura v této knize získává mimořádně čtivou prózu se závažným společenským rozměrem. Kniha je doplněna množstvím unikátních fotografií, jmenným rejstříkem a bibliografií autorčina díla.

Kniha nás zavádí do ponurého prostředí neosobní ruzyňské věznice, kde každá kapitola představuje novou osobu, známou autorky. Některé z nich se staly jejími přítelkyněmi, jiné vzbuzovaly odpor, ale všechny byly vězeňkyněmi. Autorka detailně popisuje charakter každé ženy a psychologicky rozebírá, co je přivedlo do tohoto nevlídného prostředí. Vězení, vzdálené nejen zrakům, ale i citům lidí, má devastující dopad na psychiku žen, které zde trpí až na hranici mentální retardace. Vztahy na cele a v celé věznici jsou zachyceny s důrazem na vliv takového prostředí na jednotlivce. Autorka si uvědomuje, jak se její hodnotový žebříček radikálně změnil; v drsném prostředí začíná klást důraz na jiné hodnoty než v době svobody. Každý člověk má jiné potřeby, a psychický nátlak zde vykonává své. Všechny vězeňkyně touží po svobodě, ale prostředí je kruté a jen někteří mu dokáží vzdorovat. Zatímco někteří se stávají egoisty, jiní myslí na ty, kteří zažili větší krutosti, a snaží se jim zpříjemnit pobyt. Autorka se soustředí na pocity a emoce svých spoluvězeňkyň, čímž vytváří hluboké portréty lidí na okraji společnosti a analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. I když strávila ve vězení jen rok, její zkušenosti měly na dílo zásadní vliv.

Autorka odvedla úctyhodnou práci nad historickým materiálem i nemalé myšlenkové úsilí. Její kniha dává živý, ucelený i detailní obraz Husova života a doby. Filosoficky kultivovaným způsobem jsou zde postižena témata, jež představovala dynamizující jádro dobových sporů, zejména střet realismu s nominalismem, jenž tvořil pozadí názorových bojů 13. a 14. století. Dobře jsou vyloženy hlavní body učení Husova inspirátora Johna Wicleffa i samotná podstata Husovy nauky. Originálně a poutavě, třebaže do značné míry intuitivně, jsou vykresleny charaktery spoluhráčů i protihráčů v Husově příběhu, zejména postava arcibiskupa Zbyňka Hazmburka, krále Václava IV. a Husova někdejšího druha, posléze úhlavního nepřítele Štěpána Pálče. Jedná se o třetí vydání této knihy, která na rozdíl od ostatních vydání obsahuje v příloze autentickou diskusi, která po napsání knihy v roce 1988 proběhla mezi signatáři Charty 77 na téma "Je Hus ještě aktuální?" Této diskuse se zúčastnili M. Šimečka, M. Rejchrt, J. Zvěřina, Jan Šimsa a další.

Otázky dokážou zaujmout, inspirovat, potěšit. Jitka Novotná se umí ptát tak, že všichni vzácní hosté, lidé různých oborů a osudů, odpovídají rádi a upřímně, protože se v její společnosti cítí nejen příjemně, ale i bezpečně. Zkušená moderátorka je zpovídá s přirozenou jemností a zaujetím, povzbudivě, promyšleně. Ptá se také za nás. Naslouchejme proto společně stříbrnému větru a rozhovorům, které voní láskou k člověku.

Osobní deníkové záznamy a úvahy, týkající se převážně tvůrčího procesu autorky při vzniku nového literárního díla. Sledujeme, jak v autorčině mysli postupně vznikají a rozvíjejí se postavy zamýšleného románu včetně hlavního hrdiny, spisovatele Nečase. Načrtnuté obrysy děje a literární úvahy, občas náročné na čtenářovu pozornost, jsou přerušovány běžnými deníkovými zápisy a zejména vzpomínkami na zemřelého manžela, prvního kritika jejích prací. Je zřejmé, že autorka volila tuto formu, aby se "vypsala" z trvající bolesti nad ztrátou milovaného muže a z pocitu osamění. Vznikla kultivovaná výpověď vzdělané ženy: zajímavá, byť trochu zdlouhavá v záznamech z tvůrčí kuchyně, silná a dojímající v pasážích intimních.

Kniha esejů z let 1978-1989, věnovaných nejrůznějším osobnostem, zachycuje neopakovatelnou atmosféru odporu proti totalitní moci. Doslov napsal František Kautman.

Kniha Evy Kantůrkové nelze rozhodně zařadit mezi prvoplánové prózy, které dnes tak často nacházíme na knihkupeckých pultech. Dva souběžně vyprávěné retrospektivní příběhy s některými autobiografickými prvky propojuje ve třetím plánu reálný dialog mezi hlavními protagonisty, který dotváří hlavní námět románu: hledání příčin a důsledků jinakosti v podobě etnické i obecně lidské. Autorka čtenářům nabízí nevšední příležitost nahlédnout do svého myšlenkového světa, osobních názorů i do dříve tak často úzkostlivě skrývané citlivé duše. Neopominutelná, a pro tvorbu Evy Kantůrkové zcela samozřejmá, je i jazyková virtuozita a stylistická vytříbenost celého díla.

Podtitul: Román Psychologický román je sondou do duše ženy, která prožívá hlubokou uměleckou krizi, vyvolanou ztrátou politických iluzí v období totality. Výtvarnice, která se po osobní krizi dostane na psychiatrii, se po delším pobytu v sanatoriu snaží vyprávět jako součást terapie svůj příběh. Vrací se do běžného života a nastává tvrdá rekapitulace všeho, co je nutné v životě zlikvidovat, aby se mohla vrátit zpět ke své práci. Podstata románu je v psychologické analýza a charakteristice postav.

Druhá ze tří plánovaných knih o autorčině alter egu, spisovateli Robertu Nečasovi, který se pokouší napsat román. Autorka svým osvědčeným způsobem propojuje autentické osobní záznamy s esejistickými úvahami a současně popisuje vznik nového literárního díla. V románu napsaném deníkovou formou se tedy prolínají záznamy autorky, které jsou vedené jako promluvy k zesnulému muži, příběhy spisovatele Nečase a jeho vlastní psaní. Autorka se pomocí postavy spisovatele Nečase snaží získat odstup a nekonflikní pohled na realitu. Nečas chce napsat román, který by vystihoval ducha dnešní doby. Rekapituluje údálosti od listopadu 89 a zabývá se společenskými i politickými aférami 90. let, ale spíš než o kritiku jde o obecnější zamyšlení. V románu jde tedy nejen o hledání ducha doby, ale především o hledání autenticity, věrohodnosti v životě, politice i tvorbě.

Originální kombinace memoárů, esejistiky a uměleckého vyprávění podává svědectví o českém disentu od 60. do konce 80. let. Autorka se soustředila na osobnosti, které nebyly přímo v čele dění a které nevstoupily do nejdůležitějších veřejných funkcí po listopadu 89. Vypráví postupně o J. Křižanovi, J. Zvěřinovi, K. Steigerwaldovi, M. Šimečkovi a V. Černém.

Podtitul: (Nečasovi démoni) Třetí část volné trilogie přibližuje prostřednictvím postavy fiktivního spisovatele genezi literárního díla. Autorka na rozdíl od předcházejících částí, kdy preferovala vlastní deníkové záznamy a úvahy, zvolila pro svůj další román formu dialogu. Nejistý a pochybující spisovatel Robert Nečas, stále traumatizovaný smrtí manželky, která před pěti lety zahynula v moři při havárii trajektu, vzdal nejen záměr napsat o ní prózu, ale nerealizoval ani dílo, snažící se postihnout realitu doby, když mu byly při loupeži odcizeny shromážděné poznámky a podklady. Novou energii a touhu po opravdové umělecké práci mu na počátku roku 2003 přinese opětovné setkání s bývalým univerzitním profesorem zvaným Zpovědnice. Starý a nemocný filozof mu během jejich schůzek v bytě i procházek po Praze svým sarkastickým vyprávěním o milostných vztazích poskytne potřebnou inspiraci. Příběh manželského trojúhelníku z poúnorového období a vzplanutí stárnoucí architektky k disidentovi z doby normalizace i seznámení s textem staročínské Knihy proměn v něm podněcují fantazii a přivádějí k úvahám o vlastním životě a tvorbě.

Láskyplný příběh. Celý se rozprostírá v otázkách a odpovědích dvou blízkých, navzájem provázaných osob. Otce a dcery. Samo povídání je příběhem. Příběh se v něm skrývá, a zároveň se z něj právě rodí. Je neslyšně strukturován autorčiným jemnocitem pro postupné poodhalování životních peripetií, vtipných okamžiků, krutých nebo dramatických okolností, nám neznámých osudů ve zdánlivě neuspořádané, ale vyhrocené formě, v rozhovoru. Příběhem se vine po celou dobu linie návratu, ohlédnutí, účtování, osvobozování, znovuobjevování, linie citu.

Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy Kantůrkové, v dopisech určených dceři. V komentářích k nim se dozvídáme více o situacích, postavách a činech v nich zmiňovaných. A také o době od poloviny padesátých do konce osmdesátých let minulého století.

V dramatických scénkách z vlastního života konfrontují oba autoři hluboce otevřeně svůj vztah k dnešku i včerejšku.

Dva autoři s naprosto odlišnými životními zkušenostmi a politickými orientacemi se setkávají na stránkách této knihy formou dopisů, které odhalují vrstvy jejich paměti. Na jedné straně je zkušená literátka z elitní pražské rodiny, aktivní účastnice politického a intelektuálního dění 50. a 60. let, která se po roce 1989 vrátila do „týmu vítězů“. Proti ní stojí novinář, mladší o půldruhé generace, pocházející z malého města, bez vazeb na dobové elity, který v 80. letech působil v samizdatových aktivitách a později se stal viditelným představitelem nastupující generace. Po roce 1989 se ocitl v odlišném názorovém táboře než jeho „dopisová“ partnerka. Přesto skrze konverzaci a vyprávění dospívají k podobným hodnotám. Klíčové pro intelektuála z doby „konce dějin“ jsou otevřenost, pravdivost, lidská poctivost a odpovědnost za slova a činy. Důležitá je také schopnost vnímat argumenty druhých a zpochybňovat dogmata. Dopisový duel obou autorů je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm, odrážející nejen jejich vzájemné vztahy, ale i vztah k čtenářům a plynoucímu času.

Román o vztahu stárnoucího muže ke třem ženám čtenáře nejen pobaví, ale upozorní i na kontrast velkých ideálů a pachtění za pocitem vlastní úspěšnosti. Jeho vlastní žena se s ním rozvádí a další dvě ženy, výrazně vstupují do jeho života. Jsou zcela protikladné ve svých názorech, postojích i ve vztahu k protagonistovi. Kontrast mezi velkými ideály a pachtěním za pocitem vlastní úspěšnosti dává autorce dost prostoru k vytvoření knihy.... celý text

Tři příběhy o cestách po Číně očima tří autorů, kteří putovali společně s kapelou Hradišťan. Každý autor píše odlišnou formou o událostech, které v této vzdálené zemi zažil – o atmosféře země, její historii, tradicích i o každodenním životě jejích obyvatel.

Román, v němž smrt stranického tajemníka, která je napůl nešťastnou náhodou a napůl vraždou pro neposkytnutí pomoci v kritickou chvíli, a chystaný pohřeb, dávají příležitost k retrospektivě do poválečného života na malémvenkovském městě a zejména pak do únorových událostí tohotoměstečka, kdy se měnily majetkové poměry venkovských boháčů. Román je vyprávěn několika vypravěči vždy v prvé osobě a zachycuje tak při zdánlivě stejné formě několikprotínajících se pohledů na stejné události.

Deset povídek (Noc v horách, Bleděmodrá noc, Jen si tak maličko povyskočit, Na břehu moře, Konec cesty, Tatínek, Přetržená nit, Když odejde kůň, Dialog velice křehký, Já se tam vrátím) autorky. Každá z nich je vyzrálým a reálným pohledem do života a niter dnešních lidí na křižovatkách životních cest.

Podtitul: Rozprava s přidaným mýtem o Janu Husovi Zkušená spisovatelka spojila ve třech částech tři typy prozaických textů. První část má charakter rozpravy, druhá část je úvahová (obrací se k historickému mýtu Mistra Jana Husa) a v třetí, baladické části, vytváří z Husova textu Dcerka moderní baladickou prózu. Je zřejmé, že mnohá témata v autorce zrála celá desetiletí a teprve nyní našla svůj odpovídající výraz.

Druhá esejistická kniha Evy Kantůrkové navazuje na knihu Valivý čas proměn (ČS 1995). Zatímco Valivý čas proměn obsahuje eseje, úvahy a příležitostné texty z doby disentu, tato kniha zahrnuje texty datované po roce 1990. Autorka se v oněch letech aktivně podílí na životě veřejném, kulturním i politickém a paralelně pokračuje v ryze soukromém uvažování o záležitostech nadčasových i o lidech, jejichž dílo pro ni je významné. Eva Kantůrková patří k těm nemnoha prozaikům, kteří dokáží nejen příběhy vyprávět, ale také o nich uvažovat a vnímat je jako součást širších kulturních vazeb. Kniha je tak současně svědectvím o proměnách naší společnosti v posledních letech a přináší rovněž úvahy nad nejdůležitějšími kulturními tématy. Eseje vycházejí u příležitosti autorčina životního jubilea.

Publicistka Milena Nyklová se ve svém rozhovoru s Evou Kantůrkovou vrací ke stále fascinujícím osudům těch, kteří neoficiální cestou formovali náš předlistopadový život. Jedna z našich nejvýznamnějších spisovatelek vypráví o svých názorech, postojích, životě a lidech v něm. Od příběhů z dětství, přes své spisovatelské začátky až po současnost, předkládá čtenáři své zkušenosti, jež formovaly její životní cestu. Její vyprávění je konfrontováno s dobovými reáliemi, což činí její příběhy pro čtenáře mimořádně zajímavými a poutavými. zdroj: www.bux.cz

Sborník vzpomínkových a odborných studií, vydaný původně v samizdatu, usiluje o objektivní vymezení Pekařova místa v dějinách moderní české historiografie.

Eva Kanturková ist in den sechziger Jahren durch mehrere Prosabände bekanntgeworden. Nach der Niederschlagung des Prager Frühlings bekam sie Publikationsverbot, schrieb für Exilzeitschriften und veröffentlichte ihre Werke in Exilverlagen. 1981 wurde sie verhaftet und mußte für ein Jahr ins Gefängnis. 1985 machte sie als Sprecherin der Charta 77 auf sich aufmerksam. Der dokumentarische Roman Freundinnen aus dem Haus der Traurigkeit schöpft aus den Erfahrungen der Haftzeit. Es sind psychologische Porträts der Frauen, die mit Eva Kanturková eingesperrt waren. Die Autorin wirft einen Blick aus allernächster, geradezu quälender Nähe auf sie und zeigt, wie Menschen sich im Leben unter dem kommunistischen Regime durchgeschlagen haben und wie sie, dem Repressionsapparat ausgeliefert, versuchen, trotz allem ihre Menschlichkeit zu bewahren. Eva Kanturkovás Buch ist ein zutiefst anrührendes Zeitdokument.

Ce récit se passe entièrement dans la prison de femmes de Ruzyne, près de Prague, où l'auteur fut elle-même emprisonnée. Porte-parole de la Charte 77, elle est actuellement députée au Conseil national. Son livre a obtenu le prix Tom Stoppard, en 1984, récompensant le meilleur ouvrage de la littérature dissidente tchèque et slovaque.

Eva Kantůrková ; Mit Einen Vorwort Von Jiři Lederer ; Aus Dem Tschechischen übersetzt Von Marianne Pasetti-svoboda. Translation From Czech. Zwölf Gespräche Mit Zwölf Frauen, Deren Männer Als Politische Verfolgte Im Gefängnis Sitzen.--cover.