Vladimír Justl Poradie kníh

Kniha Skvosty poezie je útlý svazek hutných medailonů českých básníků-klasiků, který může po řadu let sloužit k popularizaci české poezie, zejména mezi mladými lidmi a zájemci o umění recitace. Editor Jan Šulc ji uspořádal z medailonů Vladimíra Justla z edice Skvosty poezie, která vycházela od roku 1999, a vybral ke každému z medailonů po jedné klíčové básni od daného básníka. Kniha není určena jen k získávání informací, ale i k promýšlení poetiky daných básníků. Svazek obsahuje portréty Máchy, Hálka, Šrámka, Tomana, Dyka, Gellnera, Hory, Biebla, Reynka, Nezvala, Seiferta, Holana, Mikuláška, Hrubína, Koláře, Kainara, Ortena, Skácela, Holuba a Diviše. Jde o cenově dostupnou a srozumitelnou příručku, jaké dnes na našem knižním trhu chybějí. Může sloužit každému zájemci o českou poezii a přispět tak k jejímu předávání dalším generacím. Důležitý je zejména její pedagogický a osvětový význam.

Radovan Lukavský (1919-2008) patřil k předním postavám českého divadla, filmu, televize a rozhlasu a vynikal i svým uměním recitátorským. Mimořádná vzdělanost a schopnost analytického myšlení jej pak přivedla také k úvahám o recitaci. Přítomná kniha přináší texty Radovana Lukavského o umění přednesu z let 1966-2000. Opírá se zejména o tři zásadní teoretické a popularizační práce. První z nich s "halasovským" názvem Nad přípravou slova (1966) se zabývá problematikou od historických souvislostí oboru uměleckého přednesu až po praktické otázky recitace. Druhá studie nazvaná O zanedbatelných maličkostech (1983) se svým vznikem váže k výročí Poetické vinárny Viola. Studie třetí, Mezi básníkem a posluchačem (1986), byla přednesena na interpretačním semináři o díle V. Holana. Podobné odborné stati (přinášející i praktické návody) se dosud v českém prostředí neobjevovaly, ani od teoretiků, tím méně od herců. Práce Radovana Lukavského jsou vstřícné, srozumitelné a přesné a mohou být přínosné všem, kdo se o obor uměleckého přednesu zajímají. Knihu připravili k vydání Marta Hrachovinová a Vladimír Justl.

Soubor studií mapuje víc jak padesátiletý badatelský zájem Vladimíra Justla o básníkovu tvorbu. Jádro výboru tvoří texty z 60. let, uveřejňované především na stránkách periodik či jako doslovy ve výborech z básníkova díla, v nichž Justl jako první po r. 1948 podává zasvěcený komentář celé dosavadní Holanovy tvorby i proměn jeho poetiky od prvotiny přes přísnou metrickou stavebnost veršů 30. let až k opouštění pevného metra a prozaizaci verše. Celek pak uzavírají studie z porevolučního období, jež syntetizujícím záběrem zaujímají přední místo v holanovském bádání. Literární historik, teatrolog a Holanův dvorní editor V. Justl (1928–2010) postupně prosadil Holana k vydávání, v letech 1965–88 editoval jeho sebrané spisy.Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Český literární fond.

Literatura hodnotí své tvůrce na podkladě uměleckého výkonu, společenského postavení, mimořádnosti charakteru. Takovou osobností byl Jiří Kolář. Ne namyšlenost, ale prostota ve velikosti patřila k jeho výbavě už od mládí. Narodil se v Protivíně roku 1914, školu navštěvoval na Kladně, vyučil se truhlářem, poznal nezaměstnanost, byl pomocným dělníkem, ale také číšníkem. Roku 1945 odešel do Prahy a věnoval se výhradně literární tvorbě. Do roku 1948 se mu podařilo navštívit USA, Brazílii, Japonsko. Od roku 1950 se vedle literární činnosti stává mimořádným výtvarníkem. Byl členem slavné Skupiny 42. Dále tvoří i literárně v pozoruhodných tvarech veršových i prozaických. Z desítek jeho knih bývají nejčastěji připomínány: Limb a jiné básně, Sedm kantát, Ódy a variace, z padesátých let jeden z nejvýznamnějších českých titulů Prométheova játra, Dny v roce a Roky v dnech, Černá lyra, Básně ticha, Nový Epiktet, Očitý svědek. Základem jeho tvorby jsou různé typy (tématické i formální) koláží. Jeho slovo se propojilo s tvarem a doba v něm našla svého svědka, dokumentaristu, mimořádnou osobnost dvojdomého umělce 20. století. Jiří Kolář zemřel roku 2002.

Jedna z autorových knih se jmenuje Chrlení krve. Byl básníkem zrozením, údělem, osudem. Nemohl jím nebýt. A je jím i v záhrobí, odkud vyzařuje. Vita nuova, nový život v nepřítomnosti lidské existence, v odkazu a přítomnosti posmrtného bytí. Ano. Je s námi, protože ho potřebujeme. Jeho zběsilost, umanutost i jeho utajovanou tichou pokoru. Znásilněná slova jsou světlem jeho spirituální adorace. Básně jako dýka v hrudi, jako valivost kamenů, pád z výše nedohledna, modlitba klečícího, který trpí s bolestmi světa, rouhače doufajícího ve vykoupení. Bojí se, aby nebyl zapomenut. Básnické poslání mu je jediným způsobem existence. Tento gejzír chrlí verše lyrického ticha i hřmotu, epického rozvolnění i dramatického třesku. Vyzývá k zápasu verš i esejistickou prózu prýštící z dramatu jeho osobnosti. Velkou část života si musel vyprošovat chléb exilu, domů se vrátil, aby zde odevzdal svůj život k věčnému spočinutí. Ilustrační doprovod svazku Vladimír Tesař. Ivan Diviš (1924-1999), básník a esejista. Vystudoval FF UK v Praze, r. 1969 emigroval do Německa, spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa. Napsal 23 básnických sbírek, debutoval r. 1947, ke stěžejním sbírkám patří Sursum (1967), Beránek na sněhu (1981), Moje oči musely vidět (1991). Je také autorem deníkově laděné Teorie spolehlivosti (1994) a básní pro děti.

Kniha, jejíž koncepce byla dohodnuta s autorem ještě za jeho života, představuje výběr z anket, interview, článků a statí, převážně zveřejněných v časopisech, v rozhlase, v televizi, při veřejných vystoupeních apod. Národní umělec v nich vzpomíná na brněnské dětství a mládí, zamýšlí se nad smyslem herecké práce, připomíná velké herecké osobnosti, vypráví o svých literárních a divadelních láskách aj.

Český básník a prozik, dramatik i publicista patří k významným představitelům literatury počátku 20. století. Narodil se o silvestrovké noci roku 1877, zemřel u Jaderského moře roku 1931. V počátcích se nechal ovlivnit dekadencí a symbolismem, později se přidává ironie a aforismus. Proslul skladbou Milá sedmi loupežníků, známé je drama Zmoudření Dona Quijota, proslulá je novela Krysař. Nový výbor z Dykovy poezie připravil Vladimír Justl a svazek doprovázejí ilustrace Pavla Piekara.

Nový výbor z poezie oblíbeného a klasického autora doprovázený ilustracemi Zdeňka Sklenáře. Ve výboru nenajdeme Máj, editor Vladimír Justl dal přednost básním, které slavnou skladbu předcházely. V některých textech (včetně překladů z němčiny) však nalezneme metafory příbuzné těm, které známe z Máje.

Autobiografie literárního teoretika a editora Vladimíra Justla vedená formou dialogu. Autobiografická výpověď známého českého editora, literárního historika a spoluzakladatele pražské Violy Vladimíra Justla, jak ji zaznamenal Jiří Holý. V živém a strhujícím vyprávění je zachycena poválečná atmosféra v pražských literárních kruzích a nakladatelstvích. Osobnosti, s nimiž se Justl během svého života poznal, přibližuje s místy až sarkastickým tónem. Důvěrná znalost prostředí mu dovoluje uvádět na pravou míru některé literární mýty a posuzovat je se zjevnou snahou po objektivitě. V jeho výpovědi ožívají takové osobnosti jako Vladimír Holan, Jaroslav Seifert a další. Text doprovází černobílá fotografická příloha.

Když roku 1859 vydal čtyřiadvacetiletý Hálek sbírku básní nazvanou Večerní písně, byla to literární událost. Tématem knížečky – obsahovala 65 básní – je především láska v rouše jarní přírody, poklidné lidské soužití, radost z daru života a důraz na tehdy velmi ceněné poslání básníka. Líbezná forma představila Hálka jako pěvce, pomáchovského reprezentanta drobných laskavých básnických útvarů. Po delším intermezzu povídkovém (např. Muzikantská liduška) a dramatickém vrátil se Hálek k útvaru krátké básně ve třech cyklech souboru V přírodě; poslední z nich vyšel v roce jeho smrti. Přestože se za ta dlouhá léta ryze lyrický vztah k lásce a k přírodě proměnil, zachovala si řada z těchto básní kouzlo líbezného pohlazení. Nové vydání se může stát pro nejednoho milovníka poezie objevem. Svazek doprovázejí ilustrace Jany Šindelové. Uspořádal Vladimír Justl.