Jaromír Povejšil Knihy

Dvě na sebe volně navazující prózy, které se setkávají v jednom svazku, Soudce a jeho kat (1951) a Podezření (1958), nesou sice charakter kriminálních románů, v jistém smyslu však meze tradiční detektivky překračují – a v tom tkví jejich jedinečnost i umělecká hodnota. Autor navazující na klasiky žánru, jakými byli například Rex Stout, Raymond Chandler či Georges Simenon, totiž ví, že jádrem dobré kriminální zápletky není pouze honička za pachatelem či rozluštění záhady, ale především psychologická kresba zla v obecnější rovině. Takové vyprávění však nesmí čtenáře nudit, a tak je Dürrenmatt koření svým typickým, řeklo by se možná až zlomyslným humorem. Odstup, s jakým autor ke svému dílu přistupuje, se ostatně zračí i v jeho prohlášení, že román Soudce a jeho kat napsal především kvůli penězům…

Učebnice pro studenty germanistiky podává soustavný popis gramatické stavby současného německého jazyka.

Autor proslulé a několikrát zfilmované veselohry Hejtman z Kopníku vypráví v románě z měšťanského prostředí Mohuče těsně před první světovou válkou téměř detektivní příběh, zachycující různé odstíny milostného citu od jemných záchvěvů až po ničivou vášeň vrcholící v karnevalové atmosféře zločinem. Ke zpovědnici mohučského dómu doklopýtá o masopustní sobotě mladý muž, který řekne jen zpovědní formuli a zemře. Kněz, jenž je nucen zavolat lékaře a po jeho zprávě, že jde o vraždu, i policii, se pak v jedné z dalších zpovědí dovídá o pozadí zločinu. Přeložil a předmluvu "Tvůrce slavný, byť nehýčkaný" napsal Jaromír Povejšil.

Podnázev: Myšlení a kultura ve střední Evropě 1576-1612 Středoevropská kultura rudolfínského období, obzvláště česká, a intelektuální počátky moderních dějin.

Po dvou desetiletích dobrodružných výprav se roku 1997 Reinholdu Messnerovi podařilo vyřešit hádanku yettiho, sněžného člověka. V jeho nejnovější knize doprovázíme autora k horským chatrčím osaměle žijících domorodců, u nichž je yetti obáván jako zvěstovatel neštěstí, následujeme ho na zakázaných stezkách ve východním Himálaji, kde je neustále na útěku před čínskými úřady. Právě sem, do nejnepřístupnějších koutů Tibetu, se uchýlily poslední exempláře tohoto záhadného tvora.... celý text

Novela Sudca a jeho kat nie je klasická detektívka, hoci jej autor vychádza z konzervatívnej detektívnej školy a za vzory mu slúžia takí svetoví spisovatelia, ako sú Dashiell Hammett, Rex Stout, Raymond Chandler a Georges Simenon. Dej novely je síce postavený na tradičnom zápase dobra a zla, ale pátranie je založené výlučne na racionálnom uvažovaní, náhoda v ňom nezohráva nijakú úlohu. Hlavná postava komisár Bärlach nie je kladný hrdina v pravom zmysle slova, nie je človekom bez viny, balansuje na hranici spravodlivosti. Nejde mu totiž len o odhalenie zločinca, ale predovšetkým o zmierenie so sebou samým… Kniha je plná zemitého svajčiarskeho humoru a sám autor sa neberie príliš vážne a dopredu sa čitateľom ospravedlňuje, že knižku napísal hlavne kvôli peniazom. V roku 1975 novelu sfilmoval režisér Maximilian Schell.

Neuvědomují si, že žijí, nejsou ničím jen anonymním produktem své doby. Jejich absurdnost je podtržena tím, že autorka vkládá děj do úst dětského vypravěče, vnímavého malého zakřiknutého chlapce, pozorujícího život dospělých, dívá se a poslouchá a detailně popisuje události, které vidí a slyší, věcně bez zaujetí stanoviska řadí je k sobě, třebaže i v jiných souvislostech než to činí dospělí, a poskytuje tak čtenáři neuvěřitelně bizardní podívanou, která nepostrádá absurdity a grotesknosti. S dětským viděním světa kontrastují výrazové prostředky, kterých autorka užívá. Není to jednoduchá stavba vět charakteristická pro dětského hrdinu, její věty jsou složitě stavěné, dokonale propracované a vyvolávají přesné prostorové a časové představy.

Dílo představuje rozmluvu intelektuála se smrtí o smyslu lidského života. Toto dílo je zajímavé tím, že, ač psáno v době husitství, mohlo by se řadit spíše k dílům humanistickým. V literatuře jazykově české má obdobu ve skladbě Tkadleček. Jedná se o středověký spor o filosofickýchtématech, zejména o smrti, ale i o smyslu bytí a zákonitostech života. Autor používá formu dialogu personifikované smrti a alegoricky vykresleného typizovaného charakteru člověka, Oráče. Hlavní hrdina ve skutečnosti vůbec oráč není. Je písařem, ale autor si s jeho povoláním hraje, ukrývá jej do hádanky. Oráč sám říká: „Z ptačích křídel je můj pluh.“ Je však patrné, že se autor do Oráče projektuje, že jde spíše o jeho autobiografii, kterou se pokouší vyrovnat se smrtí milované ženy Markéty.