Martin Bojda Knihy

V roce 1774 vydal G. E. Lessing první z řady fragmentů z monumentálního díla „Apologie neboli obranný spis pro rozumné ctitele Boha“, na němž přes čtvrt století v tichosti pracoval hamburský učenec H. S. Reimarus a jež poprvé v úplnosti vyšlo až roku 1972. Fragmenty vyvolaly bouřlivé diskuse, jimž dominovala polemika mezi Lessingem a hlavním pastorem hamburského svatokateřinského kostela J. M. Goezem. Polemika se již v očích současníků stala exemplární konfrontací lutherské ortodoxie a osvícenského racionalismu, resp. různých přístupů v rámci nich, zejména pokud jde o otázku zjeveného a přirozeného náboženství. Tyto diskuse dosud patří k mimořádně významným, přitom však kvůli složitosti svých systematických i historických souvislostí velmi nedostatečně zhodnoceným impulzům německého osvícenství. Předložená kniha nabízí jejich první český výklad u příležitosti – bohužel, jak se zdá, i v Německu docela přehlédnutého – 300. výročí Goezeho narození a 250. výročí Reimarova úmrtí, a to s důrazem na překonání stereotypů, jimiž výklady dosud často trpěly příliš schematickým protikladením jednotlivých pozic. V návaznosti na autorovy předchozí práce zasazuje látku do širšího rámce utváření klíčových duchovních formací německého osvícenství a ukazuje aktuálnost mnoha jejich příspěvků.

Herder a německé osvícenství Kniha přináší syntetické znázornění myslitelského odkazu Johanna Gottfrieda Herdera, jedné z největších a nejplodnějších osobností německé kultury, v kontextech duchovního světa německého osvícenství. Na široce podaném komparativním základě rekonstruuje filosofické zdroje hledisek uplatňovaných v teoretické a poetické tvorbě Herdera a dalších vůdčích představitelů jedné z klíčových epoch evropských kulturních dějin, snažíc se přitom zbavit nánosu stereotypizovaných představ stranících idealisticko­-romantické linii. Herderovu oborově i žánrově široce rozkročenou tvorbu uchopuje skrze její bázi v univerzalistickém konceptu kultury jako projektu všestranné integrace duchovních sil člověka do humanistické jednoty odpovídající řádu přírody (přirozenosti). Herderův iniciační příspěvek teoretické sebereflexi řady moderních humanitních disciplín jako kulturní a sociální antropologie, literární a uměnovědná komparatistika, sémiotika, filosofie umění, jazyka a dějin nahlíží skrze jím nově uchopené kategorie historicity, komunikace, reprezentace, zprostředkovávající rozumění jako vlastní výkon poznání, vyžadovaný sémantickým charakterem skutečnosti jako průsečíku významotvorných působení, imanentně kořenících v minulosti, ale mířících do (otevřené) budoucnosti, a tak zavazujících svobodu zodpovědností, dovednost znalostí, individualitu všeobecností.

Johann Wolfgang von Goethe je znám jako přední představitel německé literární tradice a novověké evropské kultury vůbec. V německém prostředí už o něm existuje nepřeberné množství literatury, v Čechách však samozřejmost kontaktu s německou kulturou vedla v kombinaci s ostychem před šíří a složitostí děl jejích klíčových tvůrců paradoxně k tomu, že o tvůrcích německého osvícenství či romantismu, tak důležitých i pro české 19. století, dosud většinou nemáme soustavné monografické výklady. O zaplnění této mezery se v návaznosti na další autorovy publikace snaží předložená kniha. Přináší novou a celistvou filosofickou interpretaci Goethova myšlení, filosofických základů a horizontů Goethova díla napříč jeho různorodými oblastmi, od básnických spisů přes teoretické až po ty přírodovědné, a přezkoumává jejich historické i systematické souvislosti. Představuje Goetha v předivu myšlenkových linií nejen osvícenské epochy a jako osobnost, která může být plnohodnotným partnerem i alternativou filosofických konceptů 18. a 19. století.

Monumentální biografie rakouského politika a diplomata a s ním celé epochy evropských dějin mezi Velkou francouzskou revolucí a revolucí roku 1848. Poprvé vyšla roku 2016, jejím předstupněm byla útlejší kniha Metternich. Státník mezi restaurací a modernou z roku 2010. Podtituly obou knih naznačují, jak autor osobnost jednoho z nejvýznamnějších hybatelů politických dějin porevoluční Evropy znázorňuje: na základě podrobného studia jeho rodinného archivu a osobní pozůstalosti zbavuje pohled na Metternicha zažitých stereotypů a ukazuje jej v mnohovrstevnatosti osobních i mezinárodně-politických souvislostí, s důrazem na různost rolí, které hrál, a na strategickou koncepčnost, nikoli pouhou oportunnost jeho politického počínání.

Monografie reflektující otázku humanity v díle básníka a osvícenského myslitele a filozofa Friedricha Schillera a z pozice estetiky.Předložená kniha, navazující na autorovy práce o Herderovi a Goethovi, se snaží o syntézu Schillerova myšlení napříč všemi oblastmi jeho tvorby a o zacelení citelné mezery v českém poznání moderní německé kultury, v níž se snaží ukázat právě spojnice mezi filosofií, literaturou a společenským vývojem.

Kniha je pokusem o syntézu dějin německého myšlení epochy osvícenství, sahající od Ch. Thomasia a G. W. Leibnize až po Schillera či Jeana Paula, jaká v moderní literatuře chybí. Ukazuje konstituci moderní německé filosofie v souvislostech s kulturními a společenskými dějinami 18. století a sepětí osvícenského racionalismu s jejich modernizačními prvky. Osvícenství se v politicky roztříštěném a zaostalém německém prostředí vyvíjelo nikoli odvržením, nýbrž složitou konverzí dosavadní duchovní tradice, a prosazovalo se jako genuinně křesťansko-humanistický projekt navazující na lutherskou reformaci. K jeho zásadním rysům patřilo propojení s tvorbou moderní občanské kultury, s rozvojem knižního trhu, žurnalistiky, světského umění a empirických věd. Úměrně tomu se kniha nevěnuje pouze univerzitní filosofii a teoretickým spisům, nýbrž také prezentaci filosoficky fundovaných postojů v estetice, dějepisectví, kazatelství či v krásné literatuře. Právě v německém osvícenství se zrodila estetika jako samostatná věda a prostřednictvím básnictví a jeho reflexí docházelo k celospolečenskému šíření osvícenských idejí, k utváření čtenářské, kritické a debatující veřejnosti.

Hamburský básník a myslitel Barthold Heinrich Brockes napsal asi nejrozsáhlejší básnické dílo německé literatury, devítisvazkový soubor Pozemské potěšení v Bohu (1721–1748), v němž vytvořil jeden z klíčových mostů mezi německým barokem a osvícenstvím a mezi koncepty osvícenského filozoficko-náboženského myšlení a krásnou literaturou. Představuje duchovní a společenský pohyb v Hamburgu, který díky infiltraci západoevropských trendů tvořil „avantgardu“ osvícenské modernizace německé kultury. Po Bouři a vzdoru však Brockesovo dílo upadlo v zapomnění a trpí dodnes přehlížením či interpretačními zkresleními. Předložená kniha ho vykládá na pozadí německých a speciálně hamburských duchovních dějin 18. století a ukazuje jeho moderní rysy, jež Brockesovi v jeho době vynesly mimořádnou popularitu.

Kniha přináší novou, v českém prostředí první monografickou interpretaci myšlení Friedricha Schleiermachera prostřednictvím kategorie zprostředkování. Tuto kategorii ukazuje u Schleiermachera jako svorník (pohybu) myšlení a bytí, logiky a ontologie, uchopený jako fundament dialektiky. Schleiermacherův koncept dialektiky je představen jako svébytná alternativa ke konceptu Hegelovu a jako originální projekt integrální filosofické sebereflexe křesťanské metafyziky, spojující sféry teoretického, etického i estetického souzení a odehrávající se ve spříznění i kritické konfrontaci s dobovým idealisticko-romantickým stejně jako pozdně osvícenským myšlením.

Kniha přináší u příležitosti 50. výročí úmrtí Karla Jasperse syntetický výklad jeho myšlení a působení prostřednictvím jeho političnosti. Jaspers se stal jedním z nejvlivnějších moderních německých filozofů nejprve jako zakladatel filozofie existence, po druhé světové válce jako iniciátor jejího obratu k historické a politické rovině lidského bytí, která se nově ukázala jako nevytěsnitelná. Předložená publikace přináší první českou monografii o Jaspersovi a jednu z nejrozsáhlejších v mezinárodním měřítku a pracuje s dosud nezúročeným množstvím archivních materiálů z Jaspersovy pozůstalosti i korespondence.

Kniha přináší novou celkovou interpretaci hlavních myšlenkových tahů, hodnot a snah českého obrození s ohledem na jejich kulminaci a reálný tvar ve stavbě Národního divadla. Je opožděným zhodnocením 150. výročí položení základního kamene Národního divadla a při té příležitosti konané premiéry Smetanova Dalibora, výročí, které přes to, že se pojí s největší slavností českého národa v 19. století, prošlo takřka bez povšimnutí. V protikladu k úzce identitárnímu a tradicionálnímu nacionalismu ukazuje národotvorný proces v jeho historickém průběhu i teoretickém promýšlení v osvícenství a romantismu jako zprostředkovatele sociální a kulturní emancipace: jako proces nevyhnutelné modernizace, která se u nás silněji než jinde prolnula s etizací dějinného vývoje. Znamenala progres v občanském sebeosvobození a tvůrčím sebeuskutečnění člověka (národa). Národní divadlo a dílo B. Smetany či M. Tyrše slouží mj. k ozřejmění toho, jak je inovace umělecké formy závislá na progresivnosti obsahů, na hodnotové fundaci a společenské integraci tvorby.