Alena Machoninová Knihy

Může se čtenář v 21. století po kanonických dílech Solženicyna, Ginzburgové a Šalamova dozvědět o stalinských lágrech vůbec ještě něco nového? Kniha herečky a teatroložky Tamary Petkevičové klasikům lágrové prózy směle konkuruje. Angažovaný dokumentarismus Solženicynova Souostroví gulag či skeptický naturalismus Šalamovových Kolymských povídek doplňuje o vypjatý emoční náboj a z pekla gulagu přináší všemu navzdory letmý úsměv. Osud petrohradské rodačky Tamary Petkevičové, která v nesvobodě, v táborovém divadelním souboru, našla svou celoživotní profesi, je vpravdě románový – plný nečekaných zápletek a zvratů, zrady těch nejbližších, ale i pomoci cizích. Petkevičová jej ve své vzpomínkové próze představuje s neobyčejným citem pro detail a pointu. Její kniha nevypráví jen o táborových hrůzách a fungování toho zrůdného mechanismu, ale především o tom, jak se totalitní stát dokáže zcela a nelítostně zmocnit života nevinného člověka a jak mu jednou provždy vypálí svůj nesmazatelný cejch. Je to však také naléhavé svědectví o nekompromisním odmítnutí jakékoli diktatury.

Román vypráví příběh dvou žen, černošské otrokyně z amerického Jihu a ruské nevolnice, jejichž osudy se prolnou. Stylově odvážná próza tematizuje otroctví, nevolnictví a svobodu, obecnou i ženskou emancipaci a klene se v široké linii až k reflexi problémů současné ruské občanské společnosti, rozpolcené mezi minulostí a budoucností, Východem a Západem. Vyprávění je neseno svébytným, pohádkově kolébavým stylem s prvky fantaskna.

Rána je prozaický debut básnířky Oksany Vasjakinové. Jedná se o dokumentární, autobiografický text, který se odvíjí kolem autorčiny cesty s matčiným popelem z Volgogradské oblasti na rodnou Sibiř. Z Volgogradu do Moskvy, z Moskvy do Novosibirsku a Irkutsku letadlem s přestupy a poté čtrnáct hodin autobusem přes tajgu do malého městečka Usť-Ilimsk, ve kterém jako by všechny cesty končily. Tato dlouhá trasa představuje kostru románu, kolem níž se soustřeďuje vyprávění o smrti, umírání a loučení provázeném nesmyslnou byrokracií. Cesta do rodných míst je zároveň cestou k pochopení vlastní sexuality, ženskosti i způsobu, jak o těchto tématech dnes vypovídat. Autorka se ve svých úvahách obrací k řadě svých předchůdkyň, mimo jiné i ke spisovatelce a vězeňkyni Gulagu Anně Barkovové aj. Románové pasáže se prolínají s esejistickými, přítomnost s minulostí. Svou soustředěností na rodinnou paměť je román blízký próze ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové Památce paměti (Pamjati pamjati 2017, česky 2021), míšením intimního světa s úvahami o literatuře a umění prózám britské spisovatelky Olivie Laingové.

Monumentálna epická freska, ktorá zachytáva viac ako storočie ruských dejín, je rozvetvenou rodinnou ságou s množstvom hrdinov a dômyselne vybudovaným príbehom. Najnovší román vynikajúcej ruskej spisovateľky Ľudmily Ulickej rozpráva príbeh o niekoľkých generáciách rodiny Osetských, pochádzajúcich z Kyjeva a neskôr presťahovaných do Moskvy. Nora, divadelná výtvarníčka, suverénna a praktická žena, spoznala svojich predkov začiatkom 21. storočia, keď si prečítala korešpondenciu starého otca Jakuba a starej mamy Marusie a v archíve KGB získala prístup k Jakubovmu prípadu.

The central character in Ludmila Ulitskaya's celebrated novel The Kukotsky Enigma is a gynaecologist contending with Stalin's prohibition of abortions in 1936. But, in the tradition of Russia's great family novels, the story encompasses the history of two families and unfolds in Moscow, St. Petersburg, and the ruins of ancient civilizations on the Black Sea.

Čtrnáct drobných vycizelovaných próz. Každá následující je vždy o něco delší. Sotva patrný detail z jedné v jiné maniakálně bují, hrozí, že ze stránek knihy pronikne do našich životů a dokáže, že jsou jen zápisem kohosi cizího – jako v poslední povídce souboru. Alexej Cvetkov (*1975) si ve svých snových, jarmarečně pohádkových, fantaskních i vědeckofantastických textech nemilosrdně podává svou současnost plnou osamění, je však dalek jakéhokoli aktivismu. Čtenáře, který se blaženě koupe v jeho vytříbeném stylu, strhává proudem asociací a obrazů – sebevědomě pak svým utopencům kraluje.

Moscow in the 1930s is the consummate symbol of the Soviet paradise, a fairy-tale capital where, in Stalin's words, "life has become better, life has become merrier". In Happy Moscow Platonov exposes the gulf between this premature triumphal­ism and the harsh reality of low living standards and even lower expectations. For in Stalin's ideal city there is no longer a place for those who do not fit the bright, shining image of the new men and women of the future. The heroine, Moscow Chestnova, is an Everywoman, both virgin and whore, who flits from man to man, fascinated by the brave new world supposedly taking shape around her. In a variety of styles ranging from the grotesque, to the sentimental and the absurd, Platonov lays bare the ways in which language itself has been debased, even borrowing slogans from Stalin's own speeches for comic effect.In an age of spin doctors and soundbites, this anarchic satire has as much resonance as ever.

Román Zelený stan predstavuje rozvetvený príbeh o troch priateľoch, ktorí dospievali v čase Stalinovej smrti, zažili politický odmäk v roku 1956, chruščovovské aj brežnevovské prituhnutie. Stali sa z nich spoločenskí vydedenci, do istej miery i disidenti, zachovali si však vysokú mieru vnútornej slobody. Ulická podáva „veľké" dejiny prostredníctvom tzv. malých dejín, cez osudy bežných ľudí – v Zelenom stane nie je nič čiernobiele, autorka všetky ľudské, spoločenské aj politické situácie podrobuje nekompromisnej analýze a poukazuje na paradoxy vtedajšej doby.

Hella je literární prvotinou rusistky Aleny Machoninové. Její titul odkazuje na vlastní tematický základ prózy-eseje, a tím jsou osudy Helly, resp. Heleny Frischerové – české Židovky, která byla předobrazem postavy Ri z románu Jiřího Weila Moskva-hranice. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky v českém překladu. Machoninová se snaží rekonstruovat její osudy i vnitřní život na základě všech dostupných faktů včetně Helliny korespondence. Činí tak ale svébytnou prozaickou formou, která reflektuje širší souvislosti, minulost i současnost Ruska, vztah literatury a reality, jakož i svou vlastní cestu k osobnosti Helly Frischerové. Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza je zároveň knihou o návratech, či jejich nemožnosti, o domově a nostalgii, o literatuře a překladu.