Jakub Šofar Knihy

Brutální idiocie. Vulgárnost. Špína. Autentické diskuse z internetových serverů. Tohle není poezie. Je to čirá nenávist.

Kniha Chléb pod sněhem vůbec poprvé v ucelené podobě představuje publicistickou tvorbu básníka Oldřicha Mikuláška, s níž se v letech 1934–1952 postupně seznamovali čtenáři přerovského listu Obzor a brněnských deníků Rovnost a Lidové (resp. Svobodné) noviny. Na rozdíl od Mikuláškova básnického díla zůstávala doposud stranou zájmu, avšak neprávem. Ve většině novinářských textů se totiž projevuje Mikuláškovo básnické vidění světa i jeho specifický lyrický jazyk. Výbor předkládá přes 130 příspěvků různých žánrů, rozličných námětů a proměnlivého rozsahu z celkového počtu asi 800 zveřejněných publicistických článků Oldřicha Mikuláška. Mikuláškovy texty jsou doplněny o vzpomínky jeho přátel a kolegů na dobu básníkova působení v novinách. Kniha je doprovozena fotografiemi a uzavřena vysvětlivkami dobových reálií, ediční poznámkou a seznamem pramenů a literatury.

Nenechte se zmást, že je coby autorka uvedena lékařka MUDr. PhDr. Jarmila Beichtenová. Do regálu mezi odbornou literaturu tato kniha rozhodně nepatří. Skuteční autoři, Michal Šanda a Jakub Šofar, vyšli z poznatku, že o těch opravdu zajímavých prožitcích vlastně lidé nemluví. Spisovatelé hojně fabulují, ale psát o svých niterných záležitostech se odváží málokdo. Prohrábnout temnou sedlinu na dně duše. Pokud jsou vůbec takové příběhy vyprávěny, bývají vyprávěny pouze jedinému posluchači, a to psychiatrovi v rámci terapie. Šanda se Šofarem už nejsou žádní holobrádci – sedlina na dně jejich duší je hutná a temná.

Zábavně-poučná procházka novinami a časopisy první republiky. Praha jinak, Praha „jinohledem“. Praha poskládaná jako noviny z éry mezi dvěma válkami. Dramaticky i vesele. Informačně a zábavně. Slovem i obrazem. Kolážovaný dokument doby, kdy se dělaly moderní česk(oslovensk)é dějiny. Co se tehdy o městě psalo, co se tady dělo, jak se měnila řeč, jak se měnila vizualita míst? To všechno přehledně ve dvanácti třaskavě nabitých kapitolách: první strana, z domova, ze zahraničí, společnost, kultura, sport, zdraví, zábava, móda, černá kronika, inzerce – a samozřejmě literární příloha. A spíš než středem jede tato kniha po okrajích, po výjimkách, po periferii. Prostě jinak. Poznejte jak!

Plavba po moři geniálního lidového humoru pokračuje! Víte, čemu se za socialismu říkalo atomkaše, bifekální brýle, ELPO obleček, hudrák, oprc, sešit sešitovič či kovralový lišej? Kde se nacházela Jakešova lhota, Serčany, Zelená labuť, Dům hrůzy u Radbuzy, sídliště Na pendreku či náměstí U třech sejrů? Komu se přezdívalo Červotočenko, Prasselini, Krysa Vasilisa, Rudý Rambo, Čtvrťásek, Lunďas Kuňdas, Bonifácek či Husák v čokoládě? Nebývalý úspěch prvních dvou dílů zábavných lexikonů Po práci legraci přiměl autory k sestavení třetího pokračování. Hlavním pramenem se staly ohlasy od čtenářů, kteří vydolovali z paměti dobové anekdoty, hádanky, průpovídky, písňové parodie, historky ze života a především lidové výrazy ze všech sfér bytí od hospody přes sjezdový palác až po kriminál. A jelikož za tehdejšími vtipy už kráčí historie, dozvíte se zde řadu faktů a zajímavostí z časů čtyřicetileté vlády rudých soudruhů. Jak říká popletený plukovník Brabec: „Doteďka jste se smáli vy a teď se budete smát vy!“

Průřez texty z dějin českého písemnictví na téma alkohol a jeho konzumace. Ve třech hlavních kapitolách: pivo, víno, kořalka. A v několika vedlejších, například alkohol obecně, píseň lidová a píseň umělá, vtipy a aforismy. Od středověku po současnost, s těžištěm v devatenáctém a dvacátém století. Zábavné historky, odstrašující příklady. V jakémkoli žánru. Na tři stovky poutavých textových ukázek, řazených, jak je slina na jazyk přinesla. Včetně mravních ponaučení a několika desítek tematických ilustrací. Plus osvětová předmluva Jana Nejedlého a originální alkotest a alkokvíz závěrem. První knižní bilance svého druhu. Strhne k četbě nejen pijáky, ale i zaryté abstinenty.

Kniha Po práci legraci (2016) měla velký čtenářský ohlas. Připomenout si dobu socialismu na tehdejších anekdotách, hádankách, parodiích a posměšcích, jež byly pro mladší ročníky opatřeny vysvětlujícím komentářem, se ukázalo jako šťastný nápad. A jelikož se do knihy ani zdaleka nevešlo všechno, co lidový vtipálek za čtyřicet let vlády komunistů vyprodukoval, přicházejí autoři s druhým dílem, kde ve vypouklém zrcadle humoru ožívají tehdejší politici, úderníci, zpěváci, herci, výrobky, pochutiny, oděvy, automobily, sochy, stavby, knihy, filmy či sdělovací prostředky. Sandokan, Goro, bílý pes, přestávky s koťátky, Mrazík, Zpěv míru, Děvčátko, na slovíčko, Pražské vajíčko, Partyzánský samopal, Rudá Twiggy, Chlasta Vramostová, Belzebub Zeitung, Literární měsíčky, sisinky, lančmít, soběslavská chřipka, hrobeso, kulturní vložka a další divy socialismu. V příloze najdete zpěvník písňových parodií, slovníček lidových průpovídek, čítanku soudružských perliček, rukověť mladého rockera a nevojáka i řadu ilustrací a dobových fotografií. Motto knihy zní: „Jaký je rozdíl mezi lidem a lidmi za socialismu? – Náš lid buduje novou a spravedlivou společnost a statečně překonává všechny překážky, kdežto lidi na to serou.“

Také si z cest přivážíte místo suvenýrů kameny zajímavých tvarů? Jistě nesnášíte potlesk pasažérů na konci letu v letadle a po vlezu do vody si úzkostlivě kontrolujete věci zanechané na břehu. Zajímá vás ale, kolik lidí vlastně umřelo na tiskovou chybu? A kolik jich vůbec umřelo na něco, co si přečetli? Plete se vám Jodorowsky a Chodorkovskij, Švejk se vám proměnil ve Špejbla, Pinocchio v Pinocheta a alegorie se objímá s alergií? Karle, sundej si tu čapku! Konstantine, kde je tvá bible? Z kosti Biebla zbyla jen ta lýtková a torzo pánve. Co dělá Todor na Žižkově? To nic, to jen nějaká Prachyba, prabába všech omylů, vrhá svoje mláďata do cizích hnízd. Bezchybné poznání neexistuje. Na začátku byla chyba. Geniálními chybami je svět polidšťován. A čím méně příběhů, tím více života. Budoucnost není pošťák, nemusí zvonit dvakrát. Nezbývá než v té strouhance života plakat mojitové slzy homeopatického složení a poslouchat nekonečnou ozvěnu vítězného pokřiku v chrámu duše.

Zradidla čili lapy jsou provazce, na nichž jsou asi v jednometrové vzdálenosti upevněny barevné hadříky. Zradidel se používá k obehnání leče, aby zvěř z ní nebo do ní nešla. Vše, co z psaní pochází, je právě takovými zradidly čili lapy. Člověk sám sobě vymezuje, co má být vevnitř a co venku. Sám sebe zrazuje a sám sebe lapá. Tyto zápisky obyčejného padesátníka z levé kapsy buď vycházejí poprvé, nebo podruhé. Jsou nové, nebo staré. Byly otištěny v nezměněné podobě, nebo ve změněné podobě. Změny jsou všeho typu. Nikdy ale nejde o texturu bytí, vždycky jen a pouze o texty. Technologie nemůže být dál než lidská představivost…

V léčebně dlouhodobě nemocných literárních armatur mívá noční službu šílený Hölderlin. Kašle na svoje povinnosti, nebloudí po chodbách, pořád jen mlátí svým pyjem do kláves odloženého klavíru minimalistické nokturno s matoucím názvem Hyperion. Poslední emerita v socializovaném světě představ ale neslyší, že filc na kladívkách je už dávno pryč. Deformované tóny se hroutí, zvuk je recyklován na nerozlišitelné vzdechy a šumy civilizace. Jaká slast pro všechny internované, kdyby se ten šílenec někdy netrefil. Ale on setrefí pokaždé. Jeden sacher, prosím pěkně, a ubrousek na drobky. Poslouchám ten masochistický koncert u otevřeného okna, ze kterého jsou vidět koruny stromů na petřínské stráni. Slyším ho dokonale, i když jsem od Johanna Christiana Friedricha vzdálen mnoho desítek let. Taky mívám touhu zatroubit na šofar, aby spadly hradby Jericha. Jak pošetilé!