Jan Hábl Knihy

Tato kniha byla vydána v rámci vzdělávacího projektu Komenský 2020. Cílem projektu je navázat na myšlenkový odkaz Jana Amose Komenského. Když Komenský před 350 lety zemřel, zanechal po sobě své největší nedokončené dílo s názvem Obecná porada o nápravě věcí lidských. Je to dílo krásné, hluboké, ale rozsáhlé. Držíte v ruce výběr těch nejlepších citátů. Smyslem projektu je nejen přiblížit osobnost a vrcholné dílo „učitele národů“, ale též aktivizovat žáky, studenty i veřejnost k činu. Tato kniha poslouží k veřejnému čtení Komenského v roce 2020. Porada o nápravě věcí lidských trvá. Metamorfóza stále probíhá. Ale nechceme jen mluvit, inspirováni Komenského myšlenkami chceme tvořit a realizovat „Projekty proměny“ (PROPRO) napříč celou zemí. Proměna společnosti začíná u jednotlivce.

Nejstručnější možný výklad Komenského díla Obecná porada o nápravě věcí lidských. S člověkem a lidstvem něco evidentně není v pořádku. Na jednu stranu máme vynikající potenciál, mnoho víme, mnoho umíme, mnoho můžeme, ale právě tato naše kapacita je pro nás největší hrozbou. Všechno dobré, čím disponujeme, dokážeme zneužít. Jsme jediné bytosti, které mají potenciál sebezničení. Lidskost lidí není docela v pořádku, ale není docela ztracena, tak zní výchozí antropologický předpoklad Porady. O čem se Komenský s lidstvem radí? Co jsou to věci lidské? Co je s nimi v nepořádku? A otázka nejdůležitější – dají se nějak napravit, reformovat, polepšit? Není to utopie? Tato mini-kniha nemá být technicky náročná a nevstřebatelná studie, ale pokus o čtenářsky přívětivou interpretaci Komenského magnum opus. Na půdorysu sedmera „věcí lidských“ se čtenáři nabízí sedm takřka poetických meditací nad ničím menším než smyslem veškerého lidského počínání.

Lidskost je vzácná "komodita". Je tím vzácnější, čím intenzivněji jsme si vědomi jejího nedostatku. Od dob osvícenství západní civilizace věřila, že lidskost bude postupovat vpřed společně s rozumovým poznáním a vědou. Že scientia zajistí conscientia. Vždyť přece ten, kdo správně ví, bude i správně jednat. Tak se v duchu kantovského „sapere aude“ optimisticky očekával všeobecný pokrok humanity. Historická zkušenost však ukázala, že s lidskou povahou je to složitější. Je sice pravda, že v oblasti vědecko-technického poznání západní svět zaznamenal mimořádný rozvoj, který mu skýtá nebývalou moc a blahobyt, lidskost však pokulhává, dokonce prodělává krizi. Kultura nadbytku a prosperity ostře kontrastuje se skutečností bídy milionů hladovějících, strádajících, negramotných či marginalizovaných jedinců i celých národů, kterým „civilizovaný“ svět neumí pomoci, neboť má dost problémů sám se sebou. Může s tím škola něco udělat? Může výchova pomoci člověku stát se tím, kým být má? Je v moci výchovy humanizovat člověka? Komenský věřil, že ano. Kniha předkládá jeho pojetí zlidšťování člověka, resp. pedagogické humanizace.

Though once regarded as the “father of modern education,” Jan Amos Komensky is often overlooked today, receiving minimal attention in educational histories. This neglect is unfortunate, as Komensky offers valuable insights relevant to contemporary, standards-driven education. Jan Habl’s significant work revisits Komensky’s educational philosophy, emphasizing the importance of the transcendent in his thought. In our secular and often dehumanizing times, this book is a timely reminder for educators. Lessons in Humanity provides a thoughtful analysis of how Komensky’s religious and philosophical beliefs shaped his innovative contributions to education and pedagogy. It highlights an educator who was remarkably ahead of his time, whose insights remain beneficial today. Dr. Jan Hábl, a devoted husband and father of two, is a lecturer in pedagogical theory at the University Hradec Králové in the Czech Republic and serves as a pastor in the Brethren Church. His academic background includes education from J. E. Purkyne University, theology at EMF School of Biblical Studies in England, and philosophy at the University of Wales. With years of experience at the Comenius Institute, he has taught various subjects, including systematic theology and the philosophy of education. Dr. Hábl is passionate about education, viewing it as a fundamental human need and a captivating aspect of human nature.

Zápletka knihy je zřejmá – jde o charakter. Pokud vám záleží na charakteru vašich dětí nebo dokonce vašem vlastním, mohlo by to být i napínavé. Naučit dítě číst, psát, počítat nebo třeba udělat kotoul letmo představuje určité didaktické umění ze strany učitele. Současná pedagogika je v tomto ohledu značně pokročilá. Vyvinula nespočet vynikajících metodických strategií, jak dětem předat informace, fakta, poznatky a dovednosti. Co ale pedagogice dělá problém, je výchova charakteru nebo učení dobru. Bylo to tak odnepaměti, dnes obzvlášť. Od vypuknutí vědecko-technické revoluce jsme jako lidstvo urazili ohromný kus cesty v oblasti poznání, a to se promítlo do obsahu výchovy a vzdělávání. Množství informací, které si děti musejí osvojit, je tak přemáhající, že není čas „pěstovat mravy“. Teoreticky víme, že výchova a vzdělávání by neměly být pouze o předávání poznatků. V každé příručce typu Úvod do pedagogiky, Základy pedagogiky apod. se dočteme, že kromě předávání poznatků musíme formovat také morálně-volní složku charakteru. Musíme učit dobru. Umíme to ale? Jde to vůbec? Existuje na to nějaká metoda? Co k tomu řekli velcí vychovatelé před námi – Sokrates, Komenský, Rousseau a jiní?

U stolu seděly čtyři kuchařky. Před sebou měly talíře s polévkou a něco z nich vybíraly pinzetami. Nemluvily. Ruce se jim hbitě míhaly, občas některá nahlédla do jakéhosi papíru, který ležel vedle talířů. Zvědavost mě postrčila dovnitř jídelny. Pozdravil jsem. "Promiňte, nechci rušit, jdu jen náhodou kolem a zahlédl jsem vás. Můžete mi říct, co děláte s těmi pinzetami? Vy jíte polévku pinzetou?" "Slyšíte to, holky? Prý cože to děláme!" Paní se odmlčela. Bylo slyšet jen soustředěné cinkání pinzet o talíře. Nechápal jsem. Jedna z kuchařek – zřejmě paní šéfová – zvedla hlavu směrem ke mně, asi jednu vteřinu si mě prohlížela a pak řekla: "Ty nejsi zdejší?" "Nejsem." "Tak to ti to klidně můžeme říct. My respektujeme individuální potřeby našich žáků. Nové nařízení paní ředitelky. To tady děláme!" Nastala zase odmlka, ale pak paní kuchařka pokračovala: "Dneska máme písmenkovou polévku. Jenže mladé dámy Pyšná, Sličná, Fešná a Rušná ze 2.C prý nejedí – počkejte," paní sklonila hlavu k papíru vedle svého talíře a četla: "F, M, U, W, Y a Z. Tak to musíme přebrat."

Komenského dílo v kontextu s otázkami humanizace školství v postotalitní kulturní situaci. 2. vydání

Příběh má zvláštní moc. Říká se, že pravda oděná do příběhu projde každými dveřmi. To je zřejmé i z věhlasu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce. Komenský napsal mnoho kvalitních spisů, ale žádný nedosáhl takové obliby a didaktické účinnosti jako narativně-alegorický Labyrint. Otázka zní, v čem spočívá kouzlo narativní formy? V čem je jeho formativní síla? Co činí příběh (v tomto případě alegorický) didakticky funkční? Kniha předkládá některé odpovědi. Nejedná se o vyčerpávající pojednání narativu jako literárního fenoménu, ale spíše o interdisciplinární případovou studii, v níž je literární útvar (Komenského Labyrint) analyzován s didaktickými brýlemi na očích. Pedagogika ví, že příběhy fungují, ale obvykle se neptá proč. Tato studie usiluje o propojení těchto otázek, respektive chce přispět literárními postřehy do pedagogické diskuse ohledně efektivity příběhu jako didaktického prostředku.

Autoři knihy analyzují problém indoktrinace ve vzdělávacím procesu a zamýšlejí se nad tím, jak tento jev ovlivňuje vzdělávání a výchovu a jaké jsou zde možnosti prevence a řešení. První část knihy se zabývá problematikou vymezení pojmu indoktrinace a nabízí tři různé úhly pohledu, jak lze k pojmu přistupovat a definovat jej. Druhá část představuje pět příspěvků, které z různých perspektiv (pedagogické, filozofické, etické, psychologické) hledají odpovědi na otázku, jak realizovat výchovu bez indoktrinace. Společným jmenovatelem všech kapitol knihy je přesvědčení, že vzdělávání bez indoktrinace je nejen možné, ale i žádoucí. Je to teze, kterou autoři chtějí přispět do současného vzdělávacího diskurzu, protože toto téma považují za nanejvýš důležité, ba dokonce klíčové pro zachování a rozvoj demokratického uspořádání společnosti.