Ivan Foletti Knihy

Jupiter, Kristus, Chalífa: Obrazy mocných a zrození středověku (IV.–VII. století) Pohanský bůh Jupiter Serapis, Ježíš Kristus a muslimský Chalífa – jejich tváře jsou si překvapivě blízké. Autoři se pozastavují nad tímto zdánlivým paradoxem a ptají se: Proč vypadají „úhlavní nepřátelé“ téměř stejně? Odpovědi hledají nejprve v konkrétních historických okolnostech – v dramatickém pádu Serapea v Alexandrii, v prosazení křesťanství jako státního náboženství či v dobytí Sýrie Umajjovci. Samotný způsob, kterým vítězové doslova „kradou“ tváře poraženým však sahá ještě hlouběji do historie, do doby kmenů a šamanů, kdy byl rituál s maskou nepřítele přípravou na boj či oslavou vítězství. Moudrý vládce ale nemůže být ten, který poražené příliš ponižuje. Co kdyby přejímání tváře vyjadřovalo též snahu ukázat inkluzi a kontinuitu? Pohled do daleké minulosti ukazuje, jak jsou obrazy mocné a jak důležité je jim rozumět. Upozorňuje též na společné kořeny středomořských civilizací, z nichž – v napětí mezi střety a kontinuitou – vyrostla evropská kultura.

Když se řekne středověká pouť, mnozí si dnes představí takřka fanatický náboženský akt. Taková představa se zakládá na moderních předsudcích o středověkém náboženství, které je dnes běžně spojováno s iracionalitou, manipulací, absencí tolerance a často i násilím. Jak ale ve skutečnosti probíhala středověká pouť? Jak vypadal středověký poutník a svět kolem něj? A jaký je vztah poutnictví a umění? To jsou některé z otázek, na něž tato kniha hledá odpovědi. Doprovází středověkého poutníka na cestě krajinou až do cíle jeho cesty, inte¬riéru kostela, a ukazuje, jak v něm díky umění, vůni kadidla, světlu svící a příjemnému chladu zažíval posvátno všemi smysly. Jedna věc se zdá být jistá: v předmoderním světě stejně jako dnes bylo putování zážitkem, který proměňoval život a nenechal nikoho lhostejným.

Středověk je dnes vnímán téměř výhradně jako doba temna a strádání, a obdobně je také umění této doby prezentováno jako úpadkové. Tento pohled je však především výsledkem po staletí se hromadících představ a předsudků, které se pokoušely dobu, kterou ale v žádném případě nelze charakterizovat pouze několika větami, zjednodušeně popsat. Rádi bychom naší knihou toto pojetí překonali a nabídli na umění a dobu, často nepřesně označovanou jako raný středověk, nový pohled. Pokoušíme se odpovědět na několik otázek: Způsobil pád Římské říše a migrace kočovných kmenů úpadek umělecké tvorby? Jak vlastně vypadala středověká krajina? Byla skutečně protkána temnými, neproniknutelnými a nebezpečnými hvozdy, jak je líčily legendy o Robinu Hoodovi nebo četná díla romantiků? Byl svět víry opravdu neprostupně oddělen od života pozemského? Sloužilo umění pouze k oslavě Boha? A co kostely plné zlata a drahého kamení? Ukazovala tak církev jen svoji moc a bohatství? Přáli bychom si představit čtenářům „raný středověk“ mnohem bližší tomu, jak mohl ve skutečnosti vypadat: jako barevnou mozaiku, dobu čilých a rozmanitých kulturních výměn a v jistém smyslu i jako kolébku abstraktního a konceptuálního myšlení. Na otázku „Je středověk doba temna?“ tak odpovídáme jasně: „Nikoliv!“

Katedrála sv. Víta v Praze, Notre-Dame v Paříži, Votivní kostel ve Vídni či jiný majestátní chrám některé z evropských metropolí jsou pro většinu z nás ztělesněním opravdového středověku. Málokdo ví, že se ve skutečnosti často jedná o architekturu z 19. století nebo o budovy v tomtoobdobí zásadně přestavěné. Vzhled těchto památek je, spíše než svědectvím o předmoderní minulosti, výsledkem romantických idealizací, nacionalistických sporů a ekonomických zájmů 19. století. Tato knížka ukazuje, že náš „opravdový středověk“ má s tím původním jen málo společného, zato nám však říká mnohé o evropské kultuře posledních dvou staletí.

Tato kniha, určená obdivovatelům unikátního kulturního dědictví jižního Kavkazu a Turecka, je výsledkem pěti terénních cest, které v letech 2015–2022 podnikli studenti a pedagogové Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně do oblastí dnešní Arménie, Gruzie a Turecka, tedy do oblasti středověkých království Arménie a Iberie. Kniha obsahuje krátké studentské texty věnované význačným středověkým památkám tohoto regionu a nabízí originální poznatky. Počet zahrnutých památek je výjimečný, což z předkládaného svazku činí jeden z prvních v českém i mezinárodním prostředí, který se takto komplexně zabývá kulturním dědictvím regionu. Kniha, které předchází odborná reflexe specifik zkoumaného kulturního dědictví – včetně unikátního fenoménu arménských liturgických předsíní, tzv. gávitů, a zajímavého dialogu kultury a krajiny, seznamuje čtenáře s více než třiceti kostely, jejich výzdobou, liturgickým vybavením a ikonami. Jednotlivé památky jsou řazeny geograficky podle současných provincií a regionů, aby se svazek stal užitečným cestovatelským průvodcem.

Politická situace a stupňující se společenské napětí v meziválečných zemích Rusku a Německu vyhnaly z domovů statisíce lidí a přiměly je hledat útočiště v cizině. Překračování hranic na cestě do bezpečí však bylo spojeno s mnoha obtížemi. Uprchlíky z Ruska zasáhla mimo jiné protiepidemická opatření, která měla zastavit smrtící tyfovou vlnu. Podobná opatření stála o několik let později v cestě Židům prchajícím z nacistického Německa. Útěk přes hranice a zkušenost emigrace se projevily i v životních osudech a dílech spisovatelek Irene Némirovsky a Hélene Iswolsky a historiků umění Nikodima Kondakova, Andrého Grabara, Richarda Krautheimera a Ernsta Kitzingera. Přestože se museli potýkat s četnými těžkostmi, život v exilu jim poskytl i řadu nových možností, díky nimž významnou měrou obohatili společnost, která je přijala. Kniha pojednává o událostech sto let starých, avšak témata, kterým se věnuje – uzavírání hranic, sanitární opatření a emigrace – jsou palčivě aktuální i dnes.

Panna. Vdova. Kněžka. V rodící se křesťanské společnosti kolem roku 400 ženy získávají moc. Ale jak dlouho si ji udrží? Kdo jim k novému postavení dopomohl a co bylo příčinou jejich pádu? Autor knihy se ohlíží do minulosti a vykresluje zlomové období emancipace žen a jejich dříve nevídaného zapojení do církevního i společenského života. Příběh, který vypráví, byl z dějin téměř vymazán. Avšak zmínky o něm zůstaly skryty v uměleckých dílech, která dnes přinášejí vzácná svědectví o emancipovaných a sebevědomých ženách, stojících kdysi ve středu dění.

K obhajobě své imperialistické politiky Vladimir Putin pravidelně využívá minulost. Rusko představuje jako říši, které je potřeba navrátit její dávnou slávu a „původní“ území. Jaká je ale historie ruského imperialismu? Tato kniha ukazuje, jak ruské vládnoucí elity v posledních dvou staletích využívaly architekturu, obrazy i vědu k opakovanému „znovuvytváření“ příběhu impéria. Historie, na kterou se odvolávaly, však byla z velké části vykonstruovaná. Ústřední roli v ní hrála Byzantská říše, jejíž následnictví i území si Rusko nárokovalo. Most mezi středověkou minulostí a současností nacházeli ideologové ruského imperialismu v pravoslaví. A paradoxně — stejný příběh sloužil velmi odlišným režimům: posledním Romanovcům, Stalinovi a dnes i Putinovi. Zásadní otázkou zůstává, zda tento příběh, opakovaně znetvořený propagandou, odpovídá skutečnosti. A co nám vlastně říká o Rusku samotném?

Jaká je a jaká byla role žen v církvi? Dnes se ženy, protože nemohou být svěceny, ocitají mimo církevní hierarchii, která sestává pouze z vysvěcených osob. Ale bylo tomu tak vždy? Na tuto otázku hledá odpověď kniha "Ženy u oltáře. Nikdy?" Autor zahrnuje do debaty umělecké předměty z období od třetího do šestého století, na kterých se objevuje nová ikonografie Matky Boží. Kolem roku 400 vznikají znázornění, na nichž má Marie maforium, těžký závoj vdaných žen a vdov. Na jiných zobrazeních zpod jejího pláště vystupuje štola. Na základě srovnání s dalšími díly i s dobovými texty lze dojít k závěru, že se z maforia a štoly stal liturgický oděv. Do nové ikonografie Matky Boží by se tak promítly atributy vysvěcených žen, které po krátkou dobu patřily do hierarchických struktur církve, a míněná znázornění Matky Boží by tak vyjadřovala, že tyto ženy byly pod Mariinou ochranou. Společenská situace se však rychle měnila a během šestého století ženy podíl na moci v církvi ztratily. Jejich působení se omezilo na život v klášteře. Zobrazování Matky Boží se štolou a maforiem však přetrvalo a dnes se nabízí jako cenný dokument pro studium postavení žen v pozdně antické církvi. Z knihy vyplývá, že ženy – ať už byly nazývány jáhenky, kněžky či zasvěcené vdovy – měly v hierarchii pozdně antické církve své místo.

Zpráva o aktivitách Centra raně středověkých studií při Semináři dějin umění FF MU (2012-2016). Zdánlivě není člověku 21. století nic vzdá­lenějšího než umění jižní Evropy, by­zantského východu a persko-islámské civilizace v raném středověku. Vizuální kultura těchto světů se vymyká kategoriím post-avantgardní estetiky a smysl obrazů, staveb a reliéfů, hluboce zakořeněný v náboženských tradicích Středozemí, jen málo rezonuje v postmoderní kultuře. Přesto existuje v Brně Centrum raně středověkých studií, které se věnuje v oblasti výuky, výzkumu a také v kontaktu s ne-akade-mickou veřejností studiu a prezentaci figurál­ního umění ve Středomoří od 4. do 10. století. Cílem Centra je analyzovat vývoj hlavních civilizací vzniklých na půdorysu zaniklé Řím­ské říše. Předmětem studia je rozvoj identity Západu, Byzance a islámu jako autonomních fenoménů i jejich vzájemná interakce. Tento transkulturní přístup je zásadní pro chápání jejich dialogu i střetů, ale zároveň i pro poro­zumění globálním fenoménům, které v těchto kulturách vznikaly nezávisle na sobě. Studium tohoto zdánlivě vzdáleného období také otvírá nové pohledy na dobu, ve které žijeme.