Ondřej Kolář Poradie kníh

Štěstí je dnes předmětem zvýšeného zájmu společenských věd i široké veřejnosti. Také teologie se pokouší najít k němu opět cestu a prokázat, že křesťanská víra nejen odkazuje k posmrtné blaženosti, ale také významně přispívá ke zvládání pozemského života. Kniha reflektuje současné teologie štěstí a poukazuje na rozdílný přístup v protestantské a katolické tradici. Jako klíčové se ukazuje být hodnocení významu lidského jednání pro dosažení zdařilého života. Pojem Božího požehnání, vztahující se k lidskému činu, dokáže propojit lásku k bližnímu a sebelásku v jeden celek, který zkušenost štěstí umožňuje.

Na počátku roku 1945 se jak západní Spojenci, tak Rudá armáda, těšili na bojištích jasné početní a materiální převaze. Získávali také převahu kvalitativní, jelikož německé a maďarské ozbrojené síly již neměly kde brát náhradu za zkušené vojáky, zabité či zraněné v bojích. Oproti tomu armády protihitlerovské koalice mohly rekrutovat množství nováčků na osvobozených územích. Přechod Finska, Bulharska a Rumunska na stranu protihitlerovské koalice během roku 1944 navíc zajistil přísun řady zkušených bojovníků, kteří zároveň z dob svého dřívějšího nasazení na straně Osy důvěrně znali německou techniku i taktiku. Vedle dosud vydaných odborných a vzpomínkových publikací se tento text opírá o řadu dalších zdrojů na úrovni sledovaných regionů. Jde předně o nepublikované vzpomínky pamětníků, shromážděné v lokálních muzeích a archivech, stejně jako autorovým vlastním výzkumem. Dále se jedná o kroniky měst a obcí, ale též škol, farností či četnických stanic. V neposlední řadě jsou využity také dobové noviny a časopisy, ačkoliv denní tisk v posledních měsících války vycházel jen velmi omezeně. Tato kniha se věnuje řadě bojových akcí, jež mnohdy probíhaly současně. Jejich chronologické líčení by patrně bylo pro čtenáře nepřehledné. Pro srozumitelnější zachycení souvislostí je text rozdělen do kapitol, podrobněji zaměřených na vývoj na jednotlivých dílčích bojištích.

Viktor Kolář st. (1898–1971) byl doposud opomíjenou postavou české fotografie, přestože jeho dílo je nejvýznamnějším vizuálním svědectvím Ostravska od dvacátých do padesátých let 20. století. Díky své nadčasové kvalitě má ale platnost mnohem širší. Kolář zachytil několik prezidentů, politiky, umělce, zajímal se o sociální témata, lidskou práci, zaznamenával všední život. Předkládaná publikace představuje výběr z tohoto objemného konvolutu několika set fotografií a přibližně čtyřiceti tisíc políček negativů. Textem ji doprovodili historik umění Lukáš Bártl a historik Ondřej Kolář.

Publikace přibližuje bezpečnostní situaci v českém Slezsku v období postupné stabilizace poměrů po první světové válce. Úvodní část popisuje složitý přechod státního pořádkového aparátu do nových republikánských poměrů. Další kapitoly se zaměřují na události v oblastech západního Slezska, Hlučínska a Těšínska, které prošly rozdílným sociálním a kulturním vývojem. Kniha zachycuje průběh česko-polského územního sporu, stejně jako projevy německé iredenty a sociální nepokoje, kriminalita a pašování. Pozornost se soustředí také na dopady německo-polských konfliktů v Horním Slezsku na dění na československém území.

Radikalizace a extremistické projevy představují pro vězeňské prostředí, především pak ve vazbě na jeho specifičnost, významnou bezpečnostní hrozbu. Dynamická povaha radikalizačního procesu ve spojení s vzájemným působením procesů ve vnější společnosti na vězeňské prostředí a naopak způsobuje, že radikalizační proces nabývá(nejen) ve vězeňském prostředí nových podob. V tomto kontextu je významné monitorování těchto projevů, ať už s ohledem na realizované aktivity, průnik nedovolených látek a předmětů, nebo symboliku. Publikace Extremismus za mřížemi je studií mapující nejen povahu a proměny extremismu a radikalizace obecně, ale vztahující tuto problematiku také k českému vězeňskému prostředí, četně v komparaci se zahraniční praxí. Významnou částí publikace jsou fotografie z archivu autorů, kteří kladou důraz nejen na projevy extremismu samotné, ale i na vizuální a ikonickou manifestaci extremismu, ať už ve formě vězeňské tetuáže, tak ve formě materiálů na podporu odsouzených. Publikace je rovněž doplněna o případové studie a bohatý fotografický materiál dokladující význam radikalizace a extremismu nejen v rovině praktické, ale také symbolické, kdy ať už nabývá jakékoliv podoby, je potenciálním nástrojem rekrutace v prostředí za vysokými zdmi a vězeňskými mřížemi, které je pro svoji povahu pro tento proces doslova živnou půdou.

Kniha popisuje průběh bojových operací od prvního neúspěšného pokusu Rudé armády o průlom na Ostravsko přes Bohumín v březnu 1945, přes následné boje na území dnešního Polska, osvobozování Opavska a Ostravska, až po postup na severní Moravu.

Na Střední východ se Čechoslováci dostávali několika cestami a za různých okolností, zpočátku mnohdy spontánně. Koncem 30. let řada československých Židů hledala útočiště před hrozbou nacismu v Palestině. Ještě v prvních měsících okupace německá správa v protektorátu podporovala židovské vystěhovalectví, takže ve spolupráci se slovenskými úřady bylo po Dunaji vypraveno několik lodních transportů, s nimiž odjížděli především mladí příslušníci sionistických organizací. Zdaleka ne všichni dorazili kvůli technickým a administrativním potížím během cesty. I ti, jimž se podařilo dostat se k palestinským břehům, obvykle museli v zemi pobývat ilegálně, jelikož britská mandátní správa odmítala přijímat další uprchlíky. Další příslušníci sionistické mládeže se ovšem do zahraničního odboje dostali také přes Polsko, jako bojovník od Tobruku a pozdější letec Pavel Vranský (původním jménem Wechsberg), rodák ze severomoravského Lipníku na Bečvou. Menší množství Čechoslováků se do Palestiny dostalo z Rumunska. Šlo především o mladé české učitele, působící před válkou v prostředí českých a slovenských komunit v Banátu a Rudohoří. Do této kategorie patřil mezi jinými i rodák ze severomoravských Palkovic Boleslav Ivánek, který ve svých vzpomínkách z roku 1947 barvitě popsal anabázi, během níž se spolu s pěti přáteli dostal k formující se československé jednotce na Středním východě. Přes Maďarsko a Balkán přibyli také utečenci z protektorátu a Slovenska, mezi nimi i velitel československých sil na Středním východě, bývalý ruský legionář Karel Klapálek, rodák z Nového Města nad Metují. Ani jemu se, stejně jako mnoha jiným, nevyhnulo dočasné uvěznění v Maďarsku, odkud řadu Čechoslováků naštěstí vyreklamovaly spojenecké konzuláty. Největší příliv občanů předválečného Československa se však do Palestiny dostal ze sovětské internace. Šlo o příslušníky československého legionu v Polsku, kteří pod velením Ludvíka Svobody prošli ústupovými boji v září 1939 a před hrozbou německého zajetí pak ustoupili na území pod kontrolou Rudé armády. Publikace popisuje budování a službu našich jednotek na Středním východě a v severní Africe do roku 1943 tedy do přesunu našich jednotek do Velké Brtánie.

Kniha přibližuje úlohu četnictva v územním sporu mezi ČSR a Polskem, který se rozhořel záhy po skončení první světové války. Bezpečnostní sbor, jednající pod dohledem mezinárodních komisí, zde konal službu v národnostně i sociálně výbušném prostředí a kromě politických nepokojů se potýkal i s rozbujelou kriminalitou. Samotní četníci se stávali terčem útoků polovojenských organizací. Úvodní studie shrnuje strukturu a činnost četnictva v jednotlivých fázích těšínského konfliktu. Následuje komentovaná edice stěžejních pramenů k působení bezpečnostního sboru v předmětném období, konkrétně vzpomínky zemského četnického velitele ve Slezsku Karla Vyčítala, zprávy četnických a policejních přidělenců u mezinárodních plebiscitních orgánů, relace o případech úmrtí četníků ve službě a další.