Petr Kubín Knihy

Mikulov, malebné město na samé hranici s Rakouskem, představuje jeden ze symbolů úrodné a sluncem zalité jižní Moravy. Má za sebou několik století své existence, která rozhodně nebyla vždy jen radostná, jak by se ze vzhledu města mohlo zdát. Malá osada tvořící zázemí původně zeměpanského strážního hradu, se postupně proměnila v kvetoucí poddanské město, úzce svázané s honosným sídlem nejprve Lichtenštejnů a poté Ditrichštejnů. Během svého vývoje bylo město několikrát postiženo vojenskými taženími i různě rozsáhlými požáry. I přes všechnu nepřízeň osudu však Mikulov vzkvétal a rostl, aby byl nakonec staletý vývoj města násilně přerván nuceným odchodem jeho převážně německých a židovských obyvatel.

Seven Přemyslid Cults / Kulty svatých byly ve středověku nejen přirozenou součástí každodenního života, ale i významným politickým a státoprávním nástrojem. S Přemyslovci je spojeno celkem sedm kultů domácího původu. Konkrétně se jedná o kulty čtyř mužů: knížete Václava, pražského biskupa Vojtěcha, sázavského opata Prokopa a šumavského poustevníka Vintíře, a tří žen: kněžny Ludmily, svatojiřské abatyše Mlady a abatyše pražských klarisek Anežky. Úcta k těmto světcům vznikala postupně od 10. do 14. století, někdy hned po jejich smrti, jindy s menším či větším časovým odstupem. K oboustranně výhodnému spojení světce s dynastií pak docházelo buď hned na samém počátku kultu, nebo až (mnohem) později, když o něj projevil zájem panovník. Úctu v tom případě iniciovala příslušná duchovní instituce, která časem dokázala získat i podporu vladaře. Zatímco některé z těchto kultů se prosadily v celém státě i za jeho hranicemi, jiné zůstaly jen okrajové, omezené ve své působnosti pouze na místo svého vzniku. Zkoumání geneze kultů českých patronů, zde poprvé provedené v takovém detailu, vedlo k posunu v dataci a filiaci jednotlivých textů, které, jak známo, mají podstatný podíl na výpovědi o starším českém středověku. Tato kniha proto nabízí i novou interpretaci určitých kapitol z dějin této epochy.

Odborně-historické zpracování života významného velmože z přelomu 12. a 13. století, přítele krále Přemysla Otakara I., křižáka, řeholníka a nakonec i mučedníka bl. Hroznaty. Jeho kritický životopis boří ustálené klišé o jeho osobě, tradující se bez přerušení od barokní doby, současně se však i fundovaně vypořádává s hyperkritickými hlasy nedávné minulosti. Kniha představuje základní příručku k Hroznatově osobě a době, ve které žil.

Sborník ze stejnojmenné konference v premonstrátské kanonii v západočeské Teplé. Vědecké setkání 26 odborníků především ze střední Evropy se konalo ve dnech 8. až 10. září 2005 při příležitosti a pro potřeby kanonizačního procesu zakladatele tepelského kláštera bl. Hroznaty, jenž byl zahájen přesně o rok dříve. Proto se část příspěvků orientovala na tuto postavu, dále pak na svaté premonstráty a nakonec na české a středoevropské světce. Sborník je obohacen černobílými fotografiemi.

Publikace obsahuje příspěvky z vědeckého kolokvia "Pronásledování římskokatolické církve v Československu v letech 1948 - 1960, které pořádala Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským 6. 11. 2009. Jednotlivé studie jsou buď detailními sondami do konkrétních událostí, či úvahami o příčinách, průběhu a důsledcích perzekuce křesťanů v Československu na počátku komunismu.

Sborník příspěvků z konference zaměřená na dobu krále Přemysla II.Otakara a různé roviny vztahů Čech a Rakouska v době, kdy měly společného panovníka. Jednotlivé příspěvky se zabývají vztahem krále Přemysla k jednotlivým zemím babenberského dědictví, významným osobnostem doby a regionu, významným událostem doby, dochovaným i nedochovaným památkám na dobu vlády Přemyslovců v rakouských zemích.... celý text

Jedná se o kritickou edici legendy o sv. Vintířovi (Vita s. Guntheri), která byla sepsána v břevnovském klášteře v polovině 13. století za účelem Vintířovy kanonizace. Durynský šlechtic Vintíř byl vlivným diplomatem ve službách otonských a sálských císařů v první polovině 11. století. V Bavorsku založil benediktinské proboštství v Rinchnachu, odkud řídil kolonizaci pohraničního hvozdu. Krátce před smrtí odešel do poustevny na české straně Šumavy na Dobré vodě, kde 9. října 1045 zemřel. Byl pohřben v klášteře na Břevnově, kde ho uctívali jako světce. Vita s. Guntheri sice není nejstarším pramenem k životu sv. Vintíře, ale je nejdůležitějším svědectvím o jeho břevnovském kultu. Dochovala se jen v jediném středověkém rukopise z osmdesátých let 14. století, nicméně raně novověké edice legendy obsahují její poněkud odlišné znění, které pochází z dnes již ztracených rukopisů. Proto je v této nové edici srovnáno rukopisné znění s textem těchto starobylých edic. K originálnímu latinskému textu je zrcadlově připojen moderní český překlad, který – jako první vůbec – obsahuje také Vintířovy zázraky. Edice je doplněna o dvojjazyčnou (českou a německou) obsáhlou studii o Vintířovi a jeho kultu, a o rukopisném a edičním dochování textu legendy. Připojen je seznam pramenů a literatury, jakož i jmenný a místní rejstřík.

Jedná se o kritickou edici legendy o bl. Hroznatovi, která byla sepsána v tepelském klášteře v polovině 13. století za účelem vytvoření jeho světeckého kultu. Hroznata Tepelský byl jedním z nejvýznamnějších šlechticů z přelomu české doby knížecí a královské. Dvakrát se chtěl účastnit křížové výpravy do Svaté země, dvakrát byl však od tohoto slibu dispensován s tím, že náhradou založí klášter. Skutečně se tak stalo, nejdříve v r. 1193 v Teplé (u Mariánských Lázní) pro premonstráty, pak v r. 1200 v Chotěšově (u Plzně) pro premonstrátky. Hroznata sám pak také vstoupil do tepelského kláštera, kde vykonával funkci probošta. V létě 1217 zahynul mučednickou smrtí a následně byl v klášteře uctíván jako světec. V roce 1997 byl prohlášen za patrona nové plzeňské diecéze a v běhu je nyní jeho kanonizační proces. Legenda se dochovala ve dvou středověkých rukopisech, na jejichž základě je vyhotovena tato edice. Latinské znění je opatřeno paralelním novým překladem do češtiny. Kromě toho je tu i nový překlad legendy do němčiny, protože oba Hroznatovy kláštery leží hluboko v bývalých Sudetech a mají tedy značný význam pro německé čtenáře. Připojen je seznam pramenů a literatury, jakož i jmenný a místní rejstřík.