Jiří Kuthan Knihy

Výpravná publikace renomovaných historiků středověkého umění a architektury detailně představuje svatovítskou katedrálu a její historii, doplněnou množstvím barevných fotografií. Katedrála sv. Víta vznikla na místě rotundy, kterou založil kníže Václav, a baziliky, jež byla postavena knížetem Spytihněvem II. Tyto stavby sloužily jako místa uložení ostatků patronů země a pro důležité obřady spojené s českou státností. Po zřízení pražského arcibiskupství v roce 1344 se bazilika stala metropolitním chrámem. Při této příležitosti byl položen základní kámen k nové gotické katedrále, jejíž stavba se odehrávala mimo město, v areálu Pražského hradu. Díky své poloze se katedrála tyčí nad Prahou jako její dominanta. Prvním mistrem byl Matyáš z Arrasu, který přinesl vzory francouzské architektury, ale jeho nástupce Petr Parléř dodal stavbě uměleckou výjimečnost. Stavba úspěšně pokračovala za vlády Karla IV., ale byla přerušena husitským obdobím. Katedrála, která uchovávala korunovační klenoty, byla těžce poškozena požárem v roce 1541. Až do roku 1844 zůstala v torzálním stavu, kdy začala její obnova. Celková rekonstrukce trvala do roku 1929, kdy byla katedrála slavnostně konsekrována. Tento monument nese v sobě historii českých zemí a vyzařuje posvátnost, která je s ní neodmyslitelně spjata.

Osvícenský absolutismus se odvrátil od hýřivého bohatství barokové kultury a zjevně lépe mu odpovídal střízlivý klasicismus. V českých zemích zůstala na poli architektury vyhrazena vůdčí role šlechtě, oproti předchozím obdobím narůstal na objemu stavební podíl státu. V nejlepších architektonických dílech z konce 18. a první poloviny 19. století se setkáváme s ohlasem francouzské kultury, ať už je to sloh Ludvíka XVI., tzv. „revoluční“ klasicismus či napoleonský empír. Zaznívá zde ale i palladianizující nota, zprostředkovaná návazností na anglický klasicismus, nepřekvapí odezva architektury Berlína, Drážďan či Mnichova (připomeňme alespoň chotkovskou Kačinu či velkolepou stavební činnost liechtensteinskou ve valticko-lednické doméně). Takto pojatá syntetická studie o architektuře klasicismu v českých zemích u nás prozatím nevyšla a nakladatelství jí zahajuje volnou řadu o architektonické tvorbě různých uměleckých slohů. Reprezentativní provedení s téměř dvěma sty vyobrazeními představuje v uceleném pohledu nejen nejvýznamnější stavby, ale i jejich stavebníky a stavitele.

Získáním královského titulu se vladaři z rodu Přemyslovců zařadili mezi evropské panovníky, čímž získali posvátné postavení. Královská hodnost symbolizovala vladařskou suverenitu a její duchovní zdroj byl „milost Boží“. Tento titul zásadně definoval status vladaře a jeho území, přičemž pouze král byl plnoprávným členem společenství západokřesťanských panovníků. Síla královské ideje je patrná i v tom, že z mnoha středověkých teritorií s královskými vládci vzešly moderní státy, a některé královské formy přežily až do dnešních dnů. Významu královského statutu českých vladařů se věnoval český král a římský císař Karel IV., který se podílel na sepsání korunovačního řádu českých králů, jež má v dějinách české státnosti zásadní význam. Kniha přináší tento řád v původním latinském znění a v různých českých překladech. Obsahuje také významné listiny potvrzující udělení královské hodnosti českým panovníkům. Dále je zde zásadní studie profesora Josefa Cibulky o korunovačním řádu a příspěvek profesora Jaromíra Homolky. Knihu uvádí studie profesora Jiřího Kuthana o královské hodnosti českých vladařů a jejich reprezentaci, doplněná obrazovou přílohou dokumentující královský status českých panovníků.

Heinrich, otec druhého stavitele pražské katedrály Petra Parléře, pravděpodobně pocházel z Kolína nad Rýnem, kde se budovala nová katedrála. Usadil se ve Švábském Gmündu a pracoval na kostele sv. Kříže. V druhé polovině 14. století se jméno „z Gmündu“ spojovalo s dalšími mistry, kteří byli pravděpodobně příbuzní a vedli významné stavby v Basileji, Freiburgu, Ulmu, Augsburgu a na březích Rýna v Kolíně a Štrasburku, a jejich práce se předpokládá i v Norimberku a Řezně. Největší proslulost získal syn Heinricha, Petr Parléř, který byl v roce 1356 povolán císařem Karlem IV. do Prahy, aby pokračoval ve stavbě katedrály. Jeho dílo se vyznačuje inovativními nápady a mistrovskou kvalitou, což trvale ovlivnilo podobu Prahy a evropské středověké umění. Petrův syn Václav převzal budování chrámu sv. Štěpána ve Vídni, zatímco mistři „z Gmündu“ pracovali na dómu v Miláně. Nejmladší syn Petra, Janco, odešel do Záhřebu. Tato skupina stavitelů, pojmenovaná „Parléři“ po své nejvýznamnější osobnosti, měla obrovský vliv, zejména díky Petru Parléřovi. Jeho odkaz se projevuje na mnoha prestižních stavbách v Evropě, což vedlo k označení „parléřovský styl“ a k vytvoření mýtu kolem jeho díla. Tato kniha se tomuto fenoménu věnuje.

A počátky husitské revoluce. Za dramatických okolností horkého letního dne 16. srpna 1419 zemřel na Novém hrádku u Kunratic, stranou od krajně neklidného až rozbouřeného hlavního města, český král Václav IV. Bylo mu padesát osm let. Ač to není z dnešního pohledu nijak požehnaný věk, měl tehdy za sebou velmi dlouhou vladařskou dráhu. Vždyť byl českým panovníkem dlouhých jedenačtyřicet let, a to mezi lety 1378 a 1419! V tisíciletých dějinách českého státu najdeme jen několik málo vladařů, kteří panovali tak dlouhou dobu. K tomu musíme připočítat také čtyřiadvacet let – 1376–1400 –, kdy se Václav mohl honosit titulem římského krále. To jsou skutečně úctyhodné údaje. Ale jen na první pohled. Kniha vznikla jako doprovodná publikace k výstavě "Václav IV. Král na rozhraní věků. 600 let od úmrtí římského a českého krále", jež je uspořádána v prostorách Karolina v září–listopadu 2019.

Počátky českého státu jsou spjaty s christianizací země. Byl to v pozdním 9. století Bořivoj, první historicky doložený kníže z rodu Přemyslovců, který postavil první kostely na Levém Hradci a v prostoru Pražského hradu. Do řad světců z vladařského rodu vstoupila manželka knížete Bořivoje sv. Ludmila a Bořivojův vnuk sv. Václav, jenž se stal patronem a nebeským ochráncem Čechů a české země. Přemyslovcům se podařilo vybudovat základy českého státu a upevnit jeho postavení v evropském rámci. Jeho výrazem se stal i zisk královské hodnosti. Dvůr českých knížat a králů byl nejen centrem moci, ale i ohniskem kulturním. Panovníci byli po staletí největšími zakladateli, stavebníky a objednavateli uměleckých děl, jejichž umělecká a estetická kvalita i významový kód byly nástrojem vladařské reprezentace. Architektura a další umělecká díla se podílely na vytváření lesku a slávy panovnického majestátu podstatným způsobem. Tyto stavby a umělecká díla jsou významnými svědky minulosti českého státu a nositeli národní a kulturní identity.

V roce 2023 je tomu 1050 let, kdy bylo české území vyděleno z pravomoci biskupů v Řezně a bylo založeno pražské biskupství, povýšené na arcibiskupství v roce 1344 díky snahám Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. Obě události jsou důležitým mezníkem nejen v dějinách křesťanství na české půdě, ale patří i k nejvýznamnějším událostem české historie. Vznik nového pražského biskupství a jeho začlenění k arcibiskupství v porýnské Mohuči přispělo podstatnou měrou k vytváření duchovních, politických i kulturních vazeb naší země s evropským jihem a západem. To je odkaz dávných dob, který je do dnešních dnů trvalou základnou existence našeho státu. Už před tím, než pražské biskupství vzniklo, proniklo křesťanství na Moravu a následně i do Čech. Nové biskupství sehrálo pak podstatnou roli v christianizaci české země a druhý pražský biskup – svatý Vojtěch se zasloužil o přijetí víry i v Polsku a v Uhrách. Mnozí z jeho nástupců na pražském biskupském a pak i arcibiskupském stolci zanechali za sebou významné stopy – zakládali nové kostely, města a městečka, vesnice, budovali hrady, iniciovali vznik klášterů a objednávali sochy, malby, nádherně zdobené rukopisy a díla uměleckých řemesel. Tím vším se významně vepsali do kulturního genomu naší země.

V osobě Karla IV. stanul na českém i říšském trůnu panovník, jenž si byl plně vědom své osudové úlohy. Byl osobností výjimečného duchovního rozměru. Jeho duchovní kreativita a vizionářství byly provázeny věcnou střízlivostí a praktickým rozmyslem. Díky vzácnému spojení těchto vlastností byl schopen přeměňovat vize v činy. I proto mu patří nanejvýš čestné místo nejen v dějinách České koruny, ale i v historii Svaté říše římské a celé Evropy. Tato kniha si neklade za cíl podat životopis Karla IV., příčiny, sled a důsledky událostí. Středem jejího zájmu jsou umělecká díla, ať už jde o stavby, malby, sochy či práce uměleckých řemesel, hlavně zlatnictví, a to zejména ta, která nějakým způsobem souvisí s osobností císaře Karla IV., jenž nepochybně jako stavebník a objednavatel uměleckých děl patřil k největším v dějinách evropského středověku. Autoři vycházejí z přesvědčení, že tyto památky nejsou jen „ilustrujícími“ doklady doby, ale že mají schopnost o ní vypovídat, byť i jiným způsobem než psané slovo dobových kronik a listin. A nejen o době Karlova života, ale i o jeho osobnosti, ambicích a záměrech.