Třetí sbírka Dagmar Jugové (první Láska je host,druhá Mořská tráva) obsahuje 39 krátkých básní, napodobujících haiku, je to subtilně křehká, moderně střízlivá a věcná, místy až plachá poezie. Verše mají podobu drobných filosofických zamyšlení. Odkrývají básnířčin autonomní lyrický tvůrčí princip, známý už z předchozích sbírek, přísnou sebereflexi, v níž rezonuje i občanské uvědomění. Když umělec usiluje o překročení vlastního stínu, bývají jeho verše průzračné jako kapky rosy.
Básně paní Jugové připomínají japonské haiku, ne formou, ale jistou filozofičností obsahu. Na krátké ploše, slovy, která jsou čtenáři blízká, jsou vepsány životy lidí, jejich prožitky. Dalo by se říci, že píše velmi dlouze právě v té krátkosti. Příběh si může čtenář nechat před očima, nechat v sobě verše doznít. Zastavit se nad nimi, jsou upřímné a hluboké. Dagmar Jugová tak navázala dobře na svou loňskou první sbírku Láska je host.
Une quarantaine d'auteurs écrivent pour les soignants