Ladislav Kudrna Poradie kníh

Zkostnatělý komunistický režim neuměl v perestrojce najít východiska a bez sovětské pomoci si nevěděl rady. Na státu nezávislé skupiny občanů, včetně československého undergroundu, naopak vyvíjely nebývalou aktivitu. V letech 1987 a 1988 proběhly desítky ilegálních koncertů undergroundových, punkových a metalových kapel, vznikaly petice, organizovaly se protestní demonstrace. Lidé dávali čím dál hlasitěji najevo, že nechtějí žít v nesvobodné zemi. Jedním z největších podniků undergroundu měl být v září 1987 Východočeský Woodstock ve Volanově (nyní část Trutnova), rozehnaný Státní bezpečností ještě před jeho začátkem. V reakci na to Ivan Martin Jirous sepsal manifest, v němž důrazně požadoval dodržování lidských práv, k čemuž se režim zavázal. Největší protirežimní podpisovou akci nejen za období normalizace, ale za celé období komunismu zorganizoval křesťanský aktivista Augustin Navrátil. Jeho petici, Moravskou výzvu z konce listopadu 1987, požadující náboženskou svobodu, podepsalo 600 tisíc lidí. Náboženská a občanská práva požadovalo také na osm tisíc lidí na bratislavské Svíčkové demonstraci. Poklidné shromáždění na Velký pátek roku 1988 brutálně rozehnali příslušníci Veřejné a Státní bezpečnosti. Československá socialistická republika byla držitelkou smutného primátu: stala se jedinou zemí východního bloku, v níž na konci osmdesátých let zemřel politický vězeň. Několikrát vězněného disidenta Pavel Wonka, navzdory jeho špatnému zdravotnímu stavu, poslala Marcela Horváthová, soudkyně Okresního soudu v Trutnově do vězení, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Kniha přináší ucelený pohled, který jasně dokumentuje zločinnost komunistického režimu. Kromě Ladislava Kudrny přispěli svými texty například Petr Blažek, Pavel Žáček, Jan Rychlík, Zdeněk R. Nešpor nebo Antonie Doležalová. Jedná se o ucelený pohled na zločiny normalizace, kniha obsahuje spoustu zajímavých fotografií a navíc také články novinářů, kteří se do debaty s Michalem Pullmannem zúčastnili. Třicet let po sametové revoluci tu máme situaci, kdy někteří lidé tvrdí, že se „zase tak moc nestalo“ – a to nemůžeme nechat jen tak, zejména s ohledem na disidenty, politické vězně a emigranty, jimž komunisté zničili život.

Během roku 1976 plnil český underground titulky a zpravodajství komunistických sdělovacích prostředků. První systematické tažení normalizačního režimu vůči podzemní komunitě nevedlo k jejímu zničení, ale ke sjednocení roztříštěné opozice na společné platformě – Chartě 77. Parodoxně zásluhou komunistické represivní mašinerie došlo nejen ke zpolitizování, avšak zejména ke zpopularizování undergroundu. Nastupující generace se díky mohutné dehonestační kampani dozvěděla o existenci podzemní komunity, jejíž řady záhy rozšířila. Na počátku osmdesátých let 20. století zahájil režim druhé tažení proti undergroundu, které vyvrcholilo zásahem vůči podzemnímu časopisu Vokno. Období let 1976 až 1981 představuje „hvězdnou“, integrující fázi českého undergroundu, jehož hlavní tón udával spiritus agens Ivan Martin Jirous „Magor“.

Během třiceti sledovaných let trvání komunistického režimu (1960–1989) bylo násilí ze strany Veřejné a Státní bezpečnosti vystaveno na deset tisíc mladých lidí z prostředí (proto)undergroundu a punku. Zástupným důvodem pro často až zběsilé brutální fyzické ataky represivních složek se stala účast „závadové“ mládeže na „ilegálních“ hudebních produkcích, respektive provozování vlastní kultury. Celkem 99 mladých mužů a žen bylo odsouzeno k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 75 let…

Předmluva k titulu Kniha v barvě krve, která však v původní knize nevyšla. Čtenář má tak možnost porovnat, co bylo obsahem pasáží, které vadily natolik, že nesměly v původní knize vyjít.

Na konci roku 1969 by stěží někdo uvěřil tomu, že o pouhých pět let později bude napříč českými kraji existovat početné podzemní společenství. Zatímco do května 1970 stále vystupovali psychedeličtí The Plastic People of (the) Universe jako profesionální kapela pod uměleckým „dozorem“ Ivana Martina Jirouse „Magora“, již o dva roky později přišly její první konflikty s normalizační mocí a Jirous se poprvé ocitl v komunistickém vězení. Plastici odehráli 1. prosince 1973 své fakticky poslední veřejné vystoupení a 30. března 1974 došlo k brutálnímu zásahu proti stovkám mladých lidí v Rudolfově, kde se měl konat koncert Plastiků a DG 307. Nedlouho poté, v únoru 1975, napsal Jirous svůj zásadní text, Zprávu o třetím českém hudebním obrození. První polovina sedmdesátých let je spojena nejen s fenoménem festivalů „druhé“ kultury, ale také se zrodem zásadního umělce podzemí, Pavla Zajíčka, a dnes neprávem opomíjeným vlivem Milana Knížáka (nejen) na hudební underground.

Pokud Ivan Martin Jirous v únoru 1975 definoval český underground, mohlo se tak stát pouze díky tomu, že popsal něco, co již delší čas existovalo. Žádné společenství nevznikne z ničeho, nevyroste na zelené louce. Ve skutečnosti je zapotřebí vrátit se zpět o deset let, do doby, kdy nastávala postupná liberalizace neostalinského režimu, přinášející zásadní sociální a kulturní změny. Nastupující generace se vůči establishmentu vymezovala různými způsoby. Mezi ty nejviditelnější – a nejhlasitější – patřila doslova exploze bigbeatových kapel a (tehdy) šokující móda mladých mužů: nošení dlouhých vlasů. Nejen západní hudba, překonávající železnou oponu pomocí rozhlasových přijímačů, ale i literatura, a to především beatnická, trvale ovlivnily mentalitu mladých lidí. To vše se odehrávalo na pozadí turbulentních mezinárodních událostí.

Na počátku procesu s undergroundem stála celostátní akce „Kapela“, která si za „snadný“ cíl zvolila „vlasatce“, respektive „závadové“ bigbeatové skupiny. Zápas komunistického režimu s nechtěnou hudbou začal ale již o deset let dříve, v září 1964. Brutální zásah v Rudolfově na konci března 1974 navždy proměnil podzemní společenství. Počínaje srpnem 1974 se stranické špičky systematicky zabývaly hudební produkcí, aby rok poté, v říjnu, volaly po likvidaci „druhé“ kultury. Na obojí reagoval plukovník Vladimír Stárek, náčelník X. správy. V listopadu 1975 vydal pokyn k zahájení celostátní akce „Kapela“. Její spuštění mělo ukončit existenci „ideologicky závadných“ skupin a zamezit vzniku podobných těles. Ikona podzemí, The Plastic People of the Universe, byla vybrána za exemplární případ, na němž režim hodlal demonstrovat svoji sílu. Nechtěným výsledkem se stala nejen Charta 77. O deset let později byl normalizační režim konfrontován s „explozí“ rockových, undergroundových, punkových a alternativních kapel. Na základě doposud neznámých archivních materiálů vyvstává před čtenářem zcela nový pohled na zásadní události našich novodobých dějin.

Říká se, že underground měl tolik podob, kolik bylo „androšů“. Předkládaná publikace Reflexe undergroundu ukazuje, že podzemní hnutí prokázalo navzdory perzekucím normalizačního režimu nebývalou životaschopnost, zahrnující množství různorodých aktivit.