Americkému filosofu a sociologu Robertu Nisbetovi se v této čtivé analytické rozpravě podařilo téměř nemožné: precizně definovat a srozumitelně vysvětlit politický konzervatismus. Konzervatismus patří spolu se socialismem a liberalismem ke třem hlavním politickým ideologiím současnosti, avšak na rozdíl od svých protivníků se vzpírá snadné definici, dokonce se sám za ideologii ani nepovažuje. Vychází totiž z přesvědčení, že jsme formováni tradicí a loajalitou vůči civilizaci a národní kultuře, z níž pocházíme. Že z ní máme vybírat všechno prověřené a zásadní – nejen proto, že jsme „trpaslíci na ramenou gigantických předchůdců“ a že pravá „politika znamená dát hlas mrtvým,“ ale díky vědomí, že nepochopíme, kde jsme, natož kam jdeme, nepochopíme-li, kde jsme byli až dosud. Konzervativní instinkt (solidní předsudek) „lze přirovnat k chabé naději, že svět může být lepší, která skomírá po boku zdrcujícího přesvědčení, že všechno může být daleko horší.“ Nisbet v tradici Edmunda Burkeho dokona
