Antonín Procházka Knihy

Formou zápisků podané zážitky mladé ženy z doby protektorátních úzkostí a starostí.

Básnická sbírka jejímž tématem je stárnutí žen. Svoji pozornost postupně věnuje oslavě jednotlivým částem ženského těla. VII. vydání. S touto sbírkou souvisí i pozdější báseň Mladé ženy, která opěvuje krásu mladých žen. Podobně jako u Starých žen se věnuje jednotlivým částem ženského těla.

Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti.

Staré povesti české je kniha pre mládež Aloisa Jiráska, v ktorej literárne spracováva staršie povesti z rôznych období českých dejín. Povesti vychádzali pôvodne na pokračovaní v pražskom nakladateľstve J. R. Vilímek roku 1893. Ako kniha prvýkrát vyšli v rovnakom nakladateľstve v roku 1894 ako 11. zväzok v edícii Vilímkova knižnica mládeže dospievajúci. Knihu Alois Jirásek venoval Františkovi Bartošovi.

Satirická skladba o váženém měšťanu Matěji Broučkovi a jeho výletu do 15. století se vysmívá omezenosti a bezpáteřnosti zbohatlíků na sklonku 19. století.

Cyklus veršovaných novel, klasické dílo, v němž ve stínu lípy u venkovské hospůdky vyprávějí životní příběhy sedlák, krejčík, učitel, vysloužilý voják, hostinská, pojezdný, potulný houslista a mlynář. Příběhy vážné i humorné,v nichž kontrastují dálky a domov, léto a zima, stáří a dětství, představují básnickou oslavu českého kraje i hlubokých citových vztahů, jimiž prostý člověk lne k rodné zemi.

Poutavý kaleidoskop se míhá čtenáři před očima ze Samešova líčení jeho cesty do severských krajin. Dozvíme se mimo jiné i o popularitě K. Čapka ve Skandinávii, o zvycích obyvatel, o norské královské rodině, stejně jako oseverských památkách na minulost. Sameš tu spojuje umění vypravěče se schopností bystrého pozorovatele, zmiňuje se o životě ve městech i na horách, o zajímavostech kolem admirála Larsena, Amundsenova pilota atd.

Píseň písní, někdy nazývaná též Píseň Šalomounova, je sbírka židovských „svatebních“ písní různých dob, řazená mezi tzv. pět svátečních svitků. Některé pocházejí patrně z 5. až 3. stol. př. n. l., jiné snad už z doby krále Šalomouna, kterému je tradičně připisovánoautorství písně. Píseň písní je jedním z nejznámějších dochovaných lyrických milostných textů z oblasti starověkého Blízkého východu. Od 8. století je četba Písně doložena jako sváteční četba o svátku Pesach. Podle židovské teologie popisuje Píseň písní alegoricky vztah mezi Bohem (ženichem) a Izraelem (nevěstou).