Antologie představuje první české překlady z teoretických spisů hudebního skladatele Antonína Rejchy, které vznikaly v letech 1808-1836 a dodnes představují základní pilíře evropské klasické hudby. Vybrané texty pojednávající o melodii, formách, hudební myšlence či umění operního skladatele jsou sjednoceny v základní filozoficko-estetické myšlence – hudba je uměním pouze v okamžiku, kdy na ni nahlížíme pomocí citu, nikoli rozumu.
Českému čtenáři se překladem Rejchovy učebnice harmonie poprvé dostává do rukou jeden z nejvýznamnějších pramenů hudebních kompozičních nauk první poloviny 19. století – pramen poznání hudební harmonie ještě úzce propojený s aktuálním stavem a požadavky dobové hudební kompozice. Z hlediska autorových vizí do budoucnosti se setkáváme také s typem učebnice, která dávala řadě studentů mocné podněty na jejich umělecké cestě. Mnohý čtenář této knihy si určitě nejednou propojí Rejchovy inovační nápady se jmény Berlioz, Liszt, Gounod, Onslow, Franck, Smetana… Učebnice hudební kompozice, neboli úplné a odůvodněné pojednání o praktické harmonii (Cours de composition musicale ou traité complet et raisonné d´harmonie pratique) patřila v hudební kariéře Antonína Rejchy mezi nejvýznamnější přelomové milníky. Počínaje rokem 1818 se stal pedagogem pařížské konzervatoře a učebnice harmonie vyšla ještě téhož roku. Spis se stal základním výukovým materiálem harmonie jako základního teoretického předmětu v rámci takzvaných kompozičních nauk, v jejichž rámci pak studium pokračovalo výukou kontrapunktu a fugy. Základní pozitivní přínosy Rejchovy práce lze spatřovat v tom, že východiskem výkladu je vždy hudební příklad, přičemž teoretické diskuse jsou zkráceny ve prospěch praktických demonstrací, cvičení k probírané látce jsou navrhována nejenom s ohledem na zvládnutí techniky kompozice, ale vždy současně zohledňují i umělecké zacházení s hudební matérií. Rejcha opakovaně zdůrazňuje, že jeho práce o hudební harmonii souvisí s dobovou kompoziční praxí a v žádném případě nechce patřit k metodám výuky, po jejímž absolvování studenti zjišťují, že skutečná praktická stránka hudební kompozice vůbec nesouvisí s tím, co se do té doby učili.
Učebnice kontrapunktu a fugy Antonína Rejchy byla vydána v Paříži ve dvou svazcích v letech 1824 a 1826 pod názvem Pojednání o pokročilé hudební kompozici (Traité de haute composition musicale). Českému čtenáři předkládáme český překlad této dobové učebnice v jednom svazku pod názvem Pojednání o kontrapunktu. Spis navazuje na české překlady Rejchových učebnic melodie (Pojednání o melodii, Togga, 2012; první francouzské vydání z roku 1814) a harmonie (Pojednání o harmonii, Togga, 2014; první francouzské vydání z roku 1818). Rejcha názvem učebnice poukázal na skutečnost, že po dvou předcházejících spisech se právě zde pojednávaná nauka dostává do nejvyšších pater teoretického a kompozičního hudebního vzdělávání. Obsah učebnice tvoří nauka o kontrapunktických technikách a formách, jejichž vrchol tvoří kompozice fugy. Rejcha se obrací k předcházející tradici kontrapunktu minulých staletí jenom z toho důvodu, aby se od základního popisu starých přísných kontrapunktických pravidel odrazil k formulování moderního volného kontrapunktu, v jehož rámci se zejména modernizovaná fugová technika a forma měla stát účinnou součástí dobové hudební kompozice. Rejchův originální návrh modernizace kontrapunktu a fugy je cenným dobovým pramenem nejenom o zásadních inovacích výuky hudebněteoretických a kompozičních disciplín na pařížské konzervatoři, ale pro dnešního čtenáře se může stát zdrojem podnětných informací vyzývajících k novým úvahám o Rejchově vlivu na využívání kontrapunktického myšlení v dobové kompoziční praxi. Předložená edice českého překladu Rejchova pojednání o kontrapunktu a fuze je doplněna o poznámky, kterými v první polovině třicátých let 19. století Carl Czerny jako překladatel učebnice do německého jazyka okomentoval v krátkém časovém odstupu od prvního pařížského vydání některá témata v bilingválním německo- francouzském vydání spisu u vídeňského nakladatele Diabelliho.
Der vorliegende Supplement-Band präsentiert die erst nach dem Erscheinen des Bandes 2,1 der Écrits inédits / Unveröffentlichte Schriften aufgefundenen Musikbeispiele des „Wiener Traktats“: Kunst der practischen Harmonie. Mit diesen Beispielen sind die von Antoine Reicha propagierten Erneuerungen seines innovativsten Traktats erst in ihrer ganzen Bedeutung zu erkennen. Erwähnt sei nur die Vierteltonkomposition. Le Supplément présente les exemples musicaux du ' traité viennois ': Art de l’harmonie pratique, retrouvés seulement après la publication du volume 2,1 des Écrits inédits / Unveröffentlichte Schriften. Ces exemples illustrent dans toute leur importance les innovations propagées par Antoine Reicha dans son traité le plus inventif, comme par exemple la composition en quarts de ton. This supplementary volume presents the musical examples from the “Vienna Treatise”, Kunst der practischen Harmonie, which were discovered after the appearance of volume 2,1 of the Écrits inédits / Unveröffentlichte Schriften. These examples enable us to recognise for the first time the full significance of the innovations proposed by Antoine Reicha to his most innovative treatise – quarter-tone composition to name but one.
Band 2, 1 der Écrits inédits et oubliés/Unbekannte und unveröffentlichte Schriften von Antoine Reicha umfasst drei im Autograph überlieferte Werke: Die Grundsätze der Harmonie, Kunst der practischen Harmonie und die Fragmente der Jean Gray Hargrove Music Library in Berkeley. Die Grundsätze der Harmonie bieten eine umfassende Harmonielehre. Kunst der practischen Harmonie, zwischen 1802 und 1808 in Wien verfasst, ist ein bis heute unbekannter Traktat, der sich mit Kompositionstechnik, Kompositionsstil, Variationen, thematischer Arbeit, kontrapunktischem Begleitspiel und Reicha's Theorie der Fuge, die auch für Beethoven von Bedeutung war, beschäftigt. Diese unvollendete Abhandlung, das Ergebnis von Diskussionen mit Beethoven, ermöglicht ein besseres Verständnis der Qualität und Intentionen von Reichas Kompositionen sowie der Beziehungen zwischen Reicha und Beethoven. Die Fragmente von Berkeley, die später entstanden, sind Teil des Cours de Composition Musicale ou Traité complet et Raisonné d’Harmonie Pratique (1818). Band 2,2 – Die Practischen Beispiele, ein Beitrag zur Geistes Cultur des Tonsetzers, enthält 24 experimentelle Kompositionen für Pianoforte, die neue Ansätze im Tonsatz präsentieren und an den Pianisten hohe Anforderungen stellen. Diese erscheinen als separate Klavierpartitur und umfassen verschiedene Formen wie Kopfsätze, Mittelsätze, Finali, Fantasien, Fugen, ein Klavierstück und eine Etüde, jeweils individuell ges
Band 2, 1 der Écrits inédits et oubliés/Unbekannte und unveröffentlichte Schriften von Antoine Reicha umfasst drei im Autograph überlieferte Schriften: Die Grundsätze der Harmonie, Kunst der practischen Harmonie und die Fragmente der Jean Gray Hargrove Music Library in Berkeley. Die Grundsätze der Harmonie bieten eine umfassende Harmonielehre. Kunst der practischen Harmonie, zwischen 1802 und 1808 in Wien verfasst, behandelt unbekannte Aspekte der Kompositionstechnik, des Kompositionsstils, der Variation, thematischen Arbeit und kontrapunktischen Begleitung sowie Reichas Theorie der Fuge, die auch für Beethoven von Bedeutung war. Diese unvollendete Abhandlung, die aus Diskussionen mit Beethoven hervorging, ermöglicht ein besseres Verständnis der Qualität und Intentionen von Reichas Kompositionen und deren Beziehung zu Beethoven. Die Fragmente von Berkeley, die später entstanden, sind Teil des Cours de Composition Musicale ou Traité complet et Raisonné d’Harmonie Pratique (1818). Band 2,2 – Die Practischen Beispiele, eine Sammlung von 24 experimentellen Kompositionen für Pianoforte, zeigt Reichas innovative Ansätze zur Erneuerung des Tonsatzes und stellt neue Anforderungen an Pianisten. Diese erscheinen in Form einer Klavierpartitur und umfassen Kopfsätze, Mittelsätze, Finali von Sonaten, Fantasien, Fugen, ein Klavierstück und eine Etüde, jeweils individuell gestaltet.
Dieser erste Band der Schriften Antoine Reichas enthält bisher unveröffentlichte biographische und musiktheoretische Abhandlungen aus der Zeit um 1800, verfasst in Deutsch oder Französisch. Die Texte wurden aus erhaltenen Autographen übertragen und zweisprachig ediert. Reicha, ein vielseitig bewanderter Komponist und enger Vertrauter Beethovens, behandelt grundlegende musikästhetische Fragestellungen, die weit in die Zukunft weisen. Diese Schriften sind von immenser Bedeutung für die Romantik und für den Transfer deutschen musikalischen und philosophischen Gedankenguts nach Frankreich. Der Inhalt umfasst eine Einführung sowie verschiedene Anmerkungen und Artikel, darunter „Notice sur Reicha” und „Anmerkungen über Reicha”, die sich mit seiner Person und seinem Werk beschäftigen. Weitere Texte sind an die Mitglieder der Académie des beaux arts im Institut de France gerichtet und behandeln Themen wie Kontrapunkt und philosophisch-praktische Anmerkungen zur Musik. Reicha diskutiert auch die Musik als Kunst der reinen Empfindung. Der Band schließt mit einem Index, der die Themen und Inhalte der Abhandlungen erschließt.