Lydia Petráňová Knihy

Kniha je první souhrnným zpracováním historie a ikonografie domovních znamení staré Prahy.

Svazek je pokračováním tematické řady, která navázala na patnáct dílů Velkých dějin zemí Koruny české. Tým vědeckých pracovníků Etnologického ústavu AV ČR v něm pojednává téma lidové kultury v českých zemích od raného středověku po současnost komplexně a v evropských souvislostech, v unikátním záběru, jakého dosáhla česká etnografie naposled v šedesátých letech minulého století. Kniha se zabývá kulturou zemědělského venkova a jeho vztahy k tradiční kultuře města, dotýká se zkoumání lidové kultury národnostních menšin a vedle kultury hmotné – architektury, lidových řemesel, stravy či oděvu – zachycuje projevy tradiční nehmotné kultury, jako jsou například výroční obyčeje, zbožnost, slovesnost, píseň, hudba nebo tanec.

Sborník příspěvků z konference karpatologické komise pro lidové obyčeje MKKK konané na Velehradě v roce 1997.

Tématem knihy je kulturní obraz venkova a jeho vývoj od počátků rozvoje zemědělství v období neolitu. Ukazuje, jak se v evropském středověku ustálila kultura s úžasnou setrvačností, kterou podstatně narušil až věk průmyslu v 19. století. Výklad názorně doplňují kresebné a fotografické ilustrace.

Monografie je zaměřena na institucionální, personální, teoreticko-metodologický i obecně epistemologický vývoj etnologie (národopisu, etnografie a folkloristiky, sociokulturní antropologie) v českých zemích ve 2. polovině 20. století s přihlédnutím k evropskému a světovému vývoji těchto oborů. Jedná se o vůbec první moderní popis a analýzu vývoje etnologie jako svébytného vědeckého oboru s vlastní vnitřní dynamikou, který se v Československu vyvíjel po roce 1945 ve zcela specifických kulturních, sociálních i politických podmínkách totalitární společnosti a ideologie. Vývoj oboru je pojednán jako komplexní proces, kde vedle sebe existovaly oficiální proudy vědy a sféra tzv. badatelských nik vyznačujících se značnou mírou kreativity a vědecké svobody. Dynamika jejich vzájemného střetávání a ovlivňování pak definovala vývoj české etnologie ve 2. polovině 20. století na úrovni akademického sboru (vysoké školy, AV ČR) i v podobě aplikované disciplíny (muzea a skanzeny, lidová umělecká výroba, folklorní festivaly).

Praha je centrem univerzitní vzdělanosti už bezmála sedm století. Psal se 7. duben roku 1348, kdy český král a budoucí římský císař Karel IV. založil ve svém sídelním městě první vysoké učení na sever od Alp a na východ od Rýna. Své výsadní postavení ve střední Evropě Karlova univerzita ztratila po vzniku univerzit v sousedních zemích a v Praze jí od druhé poloviny 16. století začala konkurovat – do jejich sloučení v roce 1654 – jezuitská akademie v Klementinu. Potřeba vzdělání v oborech technických a zemědělských vedla v roce 1718 ke vzniku inženýrské školy, pozdější polytechniky, posléze Českého vysokého učení technického. Na samém konci 18. století byly v Praze položeny základy výtvarné akademie, později k ní přibyla Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Ostatní veřejné vysoké školy v Praze vznikly po druhé světové válce: AMU 1945, Česká zemědělská univerzita 1952, Vysoká škola chemicko-technologická 1952 a Vysoká škola ekonomická 1953. V roce 1993 jejich počet navýšila Policejní akademie. Průvodci po historii a místopisu pražských vysokých škol i komentátory akademického života, srostlého s kulturou a společenským děním v české metropoli, jsou Josef a Lydia Petráňovi.