Jean-François Lyotard Knihy

Hovorca socialistickej vlády vyzval „intelektuálov" začať diskusiu o „zmene", ktorú potrebuje Francúzsko, aby dobehlo svoje „zaostávanie" v ekonomickej a sociálnej oblasti. Potom upresnil, že očakáva skôr „konkrétne dôsledky v uvažovaní, ako „veľké mená na tribúnach angažovanosti".* Čo vlastne myslel „intelektuálmi"? Jeho výzva oslovuje skôr koncepčných mysliteľov, expertov, tých, čo rozhodujú, iste aj inteligenciu, no iba tých, čo majú alebo by mali mať, administratívnu, ekonomickú, sociálnu, kultúmu zodpovednosť, či tých, čo aspoň diskutujú alebo budú diskutovať o takzvanej „zmene" bez toho, že prestanú brať ohľad na túto zodpovednosť. Zdá sa mi, že „intelektuálmi" sú skôr myslitelia, ktorí sa stavajú na miesto človeka, ľudstva, národa, ľudu, proletariátu, tvorenia alebo nejakej inej entity tákéhoto druhu.

publikácia skúma fenomenológiu skutočne pod drobnohľadom a presným okom popredného francúzskeho profesora filozofie. Na jednej strane je to výhoda, pretože je táto kniha príťažlivá aj pre úzko špecializovanú odbornú filozofickú verejnosť, na strane druhej čítanie tejto knihy predpokladá viac ako minimálne znalosti z oblasti filozofie. Čo azda nie je na škodu veci.“

Významný francouzský filozof interpretuje dílo tří současných výtvarníků.

Velké knihy Jeana-Francois Lyotarda (Discours, figure; Lacondition postmoderne explique aux enfants; Le Différend) byly pro něho východiskem k dalšímu zkoumání příslušné oblasti a k prověření vyslovených hypotéz. Lyotard ovšem paralelně s těmito hlavními knihami nepřetržitě koncipoval a publikoval texty, v nichž na základě kritik, komentářů a analýz dále propracovával jím samým zavedené kategorie a principy. Nevystupoval jako expert, historik nebo teoretik, ale jako filozof, který vytyčuje myšlení nové úkoly a který se neusále radí a spolupracuje s významnými tvůrci a znalci různých odvětví kultury. Vytvořil tak soubor filozofických prací o umění a estetice. Návrat a jiné eseje přináší výbor právě z nich.

Der Streit, von dem Lyotard spricht, ist ein "Widerstreit" zwischen ungleichförmigen Diskursarten, zwischen Sätzen, die verschiedenen heterogenen Regelsystemen angehören Argumetieren, Erkennen, Beschreiben, Erzählen, Fragen, Befehlen usw. "Der Begriff des Streits bezeichnet eine ontologische Situation des richterlichen Urteilens. Richterlich, insofern der Richter angesichts der von jeder Partei vorgebrachten Beweisführung nicht entscheiden kann, denn er verfügt über keine Regel, die auf beide Fälle anwendbar wäre. [...] Er verhält sich so, als gebe es zwei Rechte und kein Meta-Recht" (Change International, 2/1984). Was sich hier abzeichnet, ist eine Philosophie der Diaspora, der Heterogenität von Diskursarten, die nicht ineinander übersetzbar sind. Ihr Kontext: "Die Sprachwende der abendländischen Philosophie (die letzten Werke Heideggers, das Eindringen anglo-amerikanischer Strömungen ins europäische Denken, die Entwicklung von Sprach-Technologien); im Verein damit der Niedergang der universalistischen Diskurse (der metaphysischen Doktrinen der Moderne: der Erzählung [récist] vom Fortschritt, vom Sozialismus, vom Überfluß, vom Wissen). Die Theorie-Müdigkeit und die elende Erschlaffung, die sie begleitet (Neo-dies, Neo-das, Post-dieses, Post-jenes). Die Stunde des Philosophierens."

Otázka, kterou si v různých souvislostech klade Jean-Francois Lyotard, současný francouzský filosof, je stále stejná: jak můžeme něco vědět o tom, že věci jsou? Tímto způsobem otevírá filosofické myšlení k přítomnosti, a to jak ve smyslu záhadné časové dimenze, jež nám stále uniká,tak i k přítomnosti, kterou žijeme a kterou poznáváme nejen prostřednictvím filosofických textů, nýbrž i v malířství. Lyotardovo Putování i další eseje, které jsou v tomto svazku obsaženy, svědčí o autorově hlubokém smyslu pro to, co nic nezpřítomňuje, protože samo je přítomností. Ale jeho úvahy o čase, smyslovém pociťování či o pocitu vznešeného jsou především pozoruhodným pokusem spojit etiku s estetikou a filosofii s literaturou.

In deutscher Sprache erstmals 1982 in einer Zeitschrift veröffentlicht, avancierte „Das postmoderne Wissen“ – wie zuvor schon in Frankreich, Amerika und Italien – zum entscheidenden Schlüsseltext für die gerade erst beginnende Diskussion um die Postmoderne. Ausgehend von Wittgensteins Theorie der Sprachspiele entwickelt Jean-François Lyotard Ansätze zu einem völlig neuen, philosophischen Begriff der Postmoderne. Mit der Verwendung des Begriffs in der Architektur hat Lyotards philosophischer Postmoderne-Begriff nur noch den Namen gemein. Er versucht vielmehr, den zu Ende des 20. Jahrhunderts einsetzenden, fundamentalen Umbruch der Gesellschaftstechnologien zu erfassen. Das prognostizierte Ende der „großen Erzählungen” von Freiheit und Aufklärung erschüttert den eingefahrenen Glauben an Konsens und Wissenschaft als interessefreien Raum und führt konsequent die Aporien des „Projekts Aufklärung” vor. Das Werk Jean-François Lyotards bestimmt auch gegenwärtig eine der wichtigsten philosophischen Diskussionen um Ethik und Handlungsfähigkeit im nächsten Jahrtausend.

"In a wide-ranging discussion the author examines the philosophy of Kant, Heidegger, Adorno and Derrida and looks at the works of modernist and postmodernist artists such as Cezanne, Debussy and Boulez. Lyotard addresses issues such as time and memory, the sublime and the avant-garde, and the relationship between aesthetics and politics. Throughout his discussion he considers the close but problematic links between modernity, progress and humanity, and the transition to postmodernity. Lyotard claims that it is the task of literature, philosophy and the arts to bear witness to and explain this difficult transition." "This important contribution to aesthetic and philosophical debates will be of great interest to students in philosophy, literary and cultural theory and politics."--BOOK JACKET.Title Summary field provided by Blackwell North America, Inc. All Rights Reserved

This remarkable posthumous work by one of the leading philosophers of the 20th century engages Augustine's Confessions, one of the major canonical works of world literature and the very paradigm of autobiography as a definable genre of writing. Lyotard approaches his subject by returning to his earliest phenomenological training.