Jacques Derrida Knihy

Rozhovor Jeana Birnbauma s filozofom Jacquesom Derridom uverejnený v denníku Le Monde v predvečer jeho smrti. Je to úvaha o živote a smrti, inšpirovaná myšlienkami Imre Kertézsa v jeho eseji Kadiš. „Naučiť sa žiť“ – hovorí Derrida – to znamená dozrievať, učiť druhých aj seba samých, čo môže vyznievať ako hrozba (budem tvoriť, utvárať, formovať), najmä ak to nehovorí iba na adresu človeka, jednotlivca, či ľudstva, ale celej Európy, majúc pritom na mysli jej globalizáciu, ale inakšiu, inak uplatňujúcu princíp suverenity, politických zásad, aj medzinárodného práva – inú Európu, disponujúcu skutočnou vojenskou silou, nezávislou na NATO a Spojených štátoch a slúžiacou potrebám inej, ozdravenej OSN.

V každej krajine a v každej intelektuálnej debate sa vyskytujú celé davy tých, ktorí vyhlasujú"smrť Marxa a marxizmu", víťazstvo nového svetového poriadku a staronových vízií sveta. Jacques Derrida ukazuje, že Marxove myšlienky a marxizmus sú mŕtve veľmizvláštnym spôsobom: samotní vyhlasovatelia ich síce považujú za mŕtve, no zároveň sa ich boja,ustavične deklarujúc, že sa môžu vrátiť, že sú mŕtve, ale stále žijú.

Prvá čať tejto eseje, Písmo pred písmenom, širokými ťahmi načrtáva teoretickú matricu. Naznačuje určité historické značky a predkladá niektoré kritické pojmy. Druhou časťou je Príroda, kultúra, písmo.

Keiner ist ein besserer Führer durch Derridas Werk als er selbst. Im letzten langen Interview, das er vor seinem Tod gab, spricht der scharfsinnige, witzige Denker über Themen, die sein gesamtes Werk durchziehen: sein Verhältnis zu Philosophen wie Heidegger und Foucault, welche Rolle Marx noch für uns spielen kann, warum wir Freud nicht vergessen dürfen. Zugleich wendet er sich aktuellen Problemen wie der Genforschung, der Gewalt gegen Tiere, der Zukunft der Familie oder neuen Formen des Antisemitismus zu. In diesem Dialog mit der bekannten französischen Psychoanalytikerin und Intellektuellen Elisabeth Roudinesco erklärt der Meisterdenker noch einmal viele seiner umstrittenen Gedanken und Theorien. Er umreißt das französische Geistesleben der letzten 40 Jahre und gibt einen Ausblick auf Fragen der Gegenwart. Derrida und Roudinesco öffnen im Gespräch einen Horizont, geben erste Antworten auf anstehende und kommende Fragen und verweisen auf die Dämmerung, in der sich abzeichnet, „woraus. Morgen gemacht sein“ wird.

Publikace, jež vyšla k 220. výročí založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně Národní galerie v Praze, je souborem esejů představujících jakousi autobiografii Národní galerie v Praze, jejíž existence je mimo jiné založená na aktu velkorysých gest dávání a sdílení. Eseje vzdávají hold otcům zakladatelům, jednotlivým donátorům a institucím, umělcům a sběratelům, kteří galerijním sbírkám poskytli ničím nepodmíněný dar či dočasnou výpůjčku, provedli směnu nebo galerijním sbírkám – od starých mistrů přes grafiku a kresbu, umění Asie a Afriky až po umění 19. století a moderní a současné umění včetně architektury – a návštěvníkům prospěli jakýmkoli jiným způsobem. Kniha zahrnuje také texty věnované historii sběratelství a formativní roli štědrosti a velkorysosti v procesu vzniku sbírkových institucí. Komplexní obrázek dokreslují výňatky z filozofických, literárních a básnických děl, které problematiku velkorysosti zasazují do širších ideových souvislostí.

Dva Derridovy příbuzné texty o náboženství a odpuštění umisťují současné myšlení do kontextu doby, charakterizované dvěma hlavními jevy. Prvním je „návrat náboženství“, zahrnující náboženské války, fundamentalismus a střet civilizací, ale také moderní projevy náboženství, jako jsou dalajlámova televizní diplomacie a papežovy cesty. Druhým fenoménem je „globalatinizace“, což je aliance mezi tele-technovědeckým kapitalismem a křesťanstvím jakožto zkušeností smrti boha. Tato dualita zahrnuje víru a tradicionalismus na jedné straně a vědění, sekularizaci a demokracii na straně druhé. Kniha se ptá, zda můžeme odmítat globalatinizaci a zároveň věřit v demokracii jako univerzální model. Jak můžeme myslet univerzalitu, která by nebyla pro druhého formou zla? Je dekonstrukce pokračovatelem Kantova projektu osvícenství? Derrida se snaží uchopit přítomnost jako filosof, religionista a teoretik demokracie, přičemž usiluje o myšlení celkovosti, globálnosti a univerzálnosti, avšak s respektem a odpovědností vůči druhému, předcházející sobě samému.

V rozsáhlém eseji, který je dekonstruktivní interpretací známého pojednání W. Benjamina "Ke kritice násilí", se jeho autor zaměřuje na vztah práva a spravedlnosti.