Antonín Kříž Knihy

Tento ATLAS podává na přehledných mapách podrobný a názorný portrét Země. Pomocí vhodných měřítek, zaručujících velkou míru vzájemné srovnatelnosti map, jsou jasně znázorněny jak rozmanité struktury reliéfu, tak kulturně krajinné prvky a sídla, hranice a dopravní cesty. ATLAS umožňuje optimální orientaci po celém světě. Do ATLASU jsou důsledně zapracovány neustálé proměny historickopolitických struktur. Kartografie je maximálně aktualizovaná a zachycuje už i hranice uvnitř Společenství nezávislých států a změny v Jugoslávii. Podrobný obsah, četné mapové přehledy a obsáhlý rejstřík s více než 110. 000 hesly poskytují mnohostranný přístup k obsahu díla. Aktuální ATLAS a moderní portrét naší planety vyžadují stále více základních vědomostí o vzniku Země, o koloběhu přírody a o přírodních fenoménech, o rozmanitých tvarech povrchu, o velkých ekosystémech a jejich přírodním vybavení. Obsáhlá textová část s brilantními kresbami a skicami, doplněnými často fotografiemi, srozumitelně vysvětluje mnohdy velmi komplexní souvislosti. Stavba Země, vznik horstev, doby ledové, ozónová vrstva, skleníkový efekt, uragány, ekosystém deštného lesa jsou jen příklady obsahové šíře této velké kapitoly ATLASU.

Základné dielo filozofickej a politologickej svetovej literatúry, významná pomôcka pre študentov dejín filozofie, filozofie a politológie, zasvätenie do klasických predstáv o spôsoboch a filozofii politiky, ako ju prezentovala jedna z najväčších osobností antického sveta. Preklad Aristotelovej Politiky rozhodne zapĺňa medzeru vo všeobecnom vzdelaní, prispieva k doplneniu našich znalostí o oblasti poznania, ktorá sa týka každého z nás.

Aristoteles napísal spolu tri etiky: Veľkú etiku, Etiku Nikomachovu a jej inú verziu – Etiku Eudémovu. Aristoteles zakladá delenie spravodlivosti na zákonnú spravodlivosť a na spravodlivosť etickú. A práve etickej spravodlivosti sa venuje v diele Etika Nikomachova. Aristoteles ju považuje za spravodlivosť vo vlastnom zmysle slova, za rovnocennú s ostatnými etickými cnosťami (udatnosť, umiernenosť). To, čo má s nimi spoločné, je rovnosť, ktorej podstatu tvorí stred medzi dvoma krajnosťami. Ako udatnosť je stredom medzi strachom a smelosťou, ako je umiernenosť stredom medzi slasťou a strasťou, tak spravodlivosti patrí miesto v strede medzi páchaním krivdy a znášaním krivdy. Etická spravodlivosť patrí podľa Aristotela do oblasti dobrého a správneho konania, ktoré človeka vedie k jeho cieľu, plnému životu ako forme šťastia. Spravodlivosť teda nie je formou rozumovej cnosti ako schopnosti správneho teoretického poznania, nie je to cnosť, ktorá sa sprostredkúva učením a skúsenosťou. Je formou povahovej cnosti, ktorá sa získava nácvikom konania a privyknutím na konanie orientované na určitý cieľ.

Jako filosofická odpověď na dobovou výzvu sofistiky Rétorika tvoří nevyčerpatelný zdroj poučení pro prakticky orientované činitele ve sféře veřejné, ale ve svých rozborech duševních pohnutek podává základy ontologie lidského jednání. Poetika přináší základní Aristotelovy myšlenky k dramatickému umění, jeho srovnání s epickým básnictvím a dějepisectvím; je pramenem k počátkům řeckého divadla.

Dielom Rétorika završuje Aristoteles skúmanie spoločenských javov, politického systému, vzťahov vytvárajúcich sa v obci, štáte. Väzby v obci, štáte sa prejavujú navonok medzi jednotlivcami individuálnym konaním, ktorého najvýraznejším vonkajším prejavom je ľudská reč. A práve spôsob reči, komunikácie je predmetom skúmania tohto Aristotelovho diela. Jeho Rétorika je najvýznamnejším dielom mysliteľov, filozofov antického Grécka v oblasti poznávania reči a komunikácie vo všeobecnosti. Aristoteles dal svojmu dielu nadčasovú formu, ktorou vyjadruje podstatu objektívne skúmanej reality. Jeho myšlienky sa pohybujú vo všeobecnej rovine, ale tiež rozoberajú konkrétne situácie v živote človeka. Aristotelova Rétorika je dodnes základným prameňom skúmania a poznania rétoriky. Aristoteles v nej dáva čitateľovi možnosť oboznámiť sa s tým, aké druhy reči sa majú používať v komunikácii, ukazuje, aké prostriedky má rečník voliť, aby dosiahol svojou rečou a slovami to, čo si zaumienil, a dokázal správne pochopiť slová a reči iných. Pozorný čitateľ dozaista dokáže v Aristotelových úvahách o rétorike nájsť mnoho zaujímavého i pre dnešok, súčasnosť. Kniha obsahuje odbornú štúdiu Petra Kuklicu Význam Rétoriky v Aristotelových politických dielach, ktorá vymedzuje miesto Aristotelovým úvahám o rétorike v celom komplexe jeho politického myslenia a vhodným spôsobom uvádza čitateľa do problematiky.

Presents the author's mature rejection of both the Platonic theory that what we perceive is just a pale reflection of reality and the hard-headed view that all processes are the material. In this book, the author argued instead that the reality or substance of things lies in their concrete forms.

Aristotelova koncepce vědy si uchovala platnost až do pol. 19. stol., kdy ji upřesnily objevy a poučky neeuklidovské geometrie, teorie množin a moderní formální logiky. První kniha Druhých analytik vytvářela metodologii deduktivní výstavby každé vědy, druhá definici a učení o čtyřech příčinách. Neomezily se tedy na aplikaci sylogistiky v oblasti vědy. Charakterizují vědu, důkazové řetězce, předpoklady vědeckého důkazu a obecné i specifické axiómy.

Tato kniha je věnována podivuhodnému vztahu mezi člověkem a kamenem od nejstarších dob do současnosti. Vysvětluje, proč je některý šedý, jiný červený, proč je jeden lehký, druhý těžký, jeden tvrdý, druhý měkký. Objasňuje, proč si některé kameny člověk oblíbil, k čemu mu slouží.Sleduje vývoj od nejprostších kamenných nástrojů až k velkolepým kamenným architektonickým, sochařským a šperkařským dílům.

Centrálním tématem "O vyjadřování" je logos apofantikos. Ten je řečí, která je způsobilá buď k pravdě (aléthes) nebo nepravdě (pseudos). Ovšem ne každá řeč, jež nese význam (logos sémantikos), je kompetentní k pravdě a nepravdě. Apofantický logos se tak ukazuje být výlučným místempravdy. Nejenže však v tomto pojetí traduje apofantický logos napříč dějinami logiky a západního myšlení vůbec, navíc se právě v tomto pojetí stává předmětem kritiky. Byl to pak především Heidegger, kdo se pokusil ukázat, že logos apofantikos není výlučně místem pravdy, ale že je to povaha pravdy, která apofantický logos umožňuje. V "Peri herméneiás" vypracovaný charakter a struktura apofantického logu je tak předmětem živého filosofického zájmu dodnes.