Sílícímu vlivu křesťanství se na sklonku antiky brání milovníci staré vzdělanosti a zbožnosti – „poslední pohané“. Macrobiův spis Saturnálie nabízí dobový pohled do prostředí nejvýznamnějšího uskupení „posledních pohanů“ na latinské půdě, do Symmachova kruhu, působícíhov Římě v poslední třetině 4. století. Využívaje tradičního žánru symposií, shromažďuje Macrobius (první třetina 5. století) na fiktivní hostině o římském svátku Saturnálií pohansky cítící vzdělance, aby je nechal pronášet vážné i rozmarné řeči o kultech a rituálech, o dějinách literatury a rétorice, o kulinářství a zažívání. Z mnohdy pedantických i místy chaotických rozprav vyrůstají zřetelně dva základní motivy, dva opěrné body kulturního vyznání „posledních pohanů“: Za prvé, že za rozmanitými kulty a jmény božstev se skrývá bůh jediný, Slunce. Za druhé, že dílo básníka Vergilia skrývá všechno poučení o dějinách civilizace, o pravidlech umění i o správné zbožnosti – že Vergilius může sloužit pro „poslední pohany“ jako alternativa ke křesťanské Bibli. Macrobiovy Saturnálie jsou dokumentem – a současně uměleckou fikcí, idealizovaným kolektivním portrétem „posledních pohanů“.
