Roman Prahl Knihy

Sborník sympozia pořádaného Národní galerií v Praze a Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV v rámci Smetanových dnů v Plzni ve dnech 22.-24. března 1990.

Druhý sjezd českých historiků umění uspořádala Uměleckohistorická společnost v českých zemích v osvědčené spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy a Uměleckoprůmyslovým museem v Praze ve dnech 21. - 22. září 2006. Jednotlivé části sjezdu připravili: Milena Bartlová a Zuzana Štefková(I.), Karel Ksandr a Roman Prahl (II.), Michaela Ottová a Petr Wittlich (III.), a Marie Klimešová a Lubomír Slavíček (IV.).O tom, že program nevyšel zcela naprázdno, svědčí fakt, že do něj ani nebylo možné zařadit všechny nabídnuté příspěvky. Ke zvýšení sdělnosti je připojeno i anglické resumé. Témata jednotlivých příspěvků: I. Dějiny umění mimo kánon II. Umění, památka a trh III. Tradice a současnost sochařství IV. Ve stínu ideologií: Dějiny umění a výtvarná kritika 1918 - 1970

Témata a symboly v literárních a kulturních souvislostech.

Součástí „našeho“ společného rakouského státu byl také nemalý kus Itálie. Ani poté, kdy se valná část jižních provincií připojila ke sjednocenému Italskému království, četné vztahy a vazby nezanikly. Spojení ve společném státě nemohlo pochopitelně nepoznamenat také české země. Vedle tradičních kontaktů zprostředkovaných umělci, řemeslníky či obchodníky, zanechalo své stopy v severní Itálii i nemálo Čechů ve státních službách a v armádě. S velkou pozorností byl v Čechách sledován i boj za italské sjednocení – risorgimento. Ještě větší roli v kultuře střední Evropy sehrála duchovní či ideální „naše Itálie“. Obyvatelé českých zemí 19. století tu navazovali na staletími formované představy, ideály či stereotypy o přitažlivé mediteránní kultuře, stále obnovované četnými studijními i soukromými cestami umělců, vědců, učitelů i stále sílícího proudu novodobých turistů. Samostatnou kapitolu pak představuje přítomnost stále aktualizovaného repertoáru italské opery a role italské hudby ve středoevropské kultuře. Ideální „naše Itálie“ byla tedy přítomna v hlavách české společnosti 19. století vlastně neustále a někdy i nevědomky. A právě to přibližuje v téměř čtyřech desítkách příspěvků tento sborník.

Katalog ke stejnojmenné výstavě připravené k programu 34. ročníku plzeňského mezioborového sympozia k problematice 19. století probíhajícího v rámci festivalu Smetanovské dny. Výstava se zabývá proměnami dobového postavení společenských vrstev či skupin a jejich reflexe ve výtvarném umění. Sleduje nejen image lidí patřících k různým skupinám vystaveným sociálnímu vyloučení v dnešním slova smyslu, nýbrž také image tříd námezdně pracujících jako většinové vrstvy novodobé společnosti. Zdůrazňuje přitom optiku a sebepochopení výtvarných umělců, z nichž mnozí se identifikovali s pozicí lidí na okraji velké společnosti.

Publikace charakterizuje význam stejnojmenného časopisu pro utváření moderní české kultury 20.století v mezinárodním kontextu.

Antonín Chittussi (1847–1891) patří k nejvýznamnějším novodobým českým umělcům. V letech 1879–1884 pobýval převážně ve Francii, kde se zařadil mezi následovníky tzv. Barbizonské školy, později působil v Čechách. Během patnácti let vytvořil rozsáhlé krajinářské dílo, v němž rozvinul plenérový realismus francouzských krajinářů a v českém prostředí rozhodujícím způsobem přispěl k prosazení krajinomalby jako jednoho z vůdčích oborů výtvarného umění. Kniha zasazuje Chittussiho dílo do kontextu evropského umění té doby a důkladně zpracovává otázky spojené s tvůrčím procesem krajinářství a s vývojem malby v druhé polovině 19. století. Jádrem knihy je dosud největší soupis umělcových krajinomaleb i kreseb s vyobrazeními. Je uspořádán podle převažujících námětů a motivů, ve shodě s typickými objekty krajinářství i bytostnými sklony umělce.

Není v 19. století druhého malíře, jehož dílo by vzbudilo tak značný a tak různorodý ohlas jako dílo Edouarda Maneta (1832-1883). Manetovy obrazy v době svého vzniku rozbouřily hladinu obecného vkusu, šokovaly návštěvníky Salónů, ale uhranuly mladou generaci tvůrců, odklánějících se od tradičních témat a postupů k inspirační šíři moderního rozporuplného života. Proto Manetova tvorba i život přitahovaly zájem četných historiků umění i romanopisců. Autor neopomenul žádný z charakteristických rysů ani významových kontextů tvorby tohoto bytostného Pařížana. Konfrontuje Maneta s jeho učitelem Couturem i s Baudelairovou koncepcí moderního umění, s tendencemi impresionistů i s oficiálním uměním Salónů a v dovětku komentuje odezvu Manetových obrazů v dílech malířů 20. století. Prahlova studie poskytuje čtenáři ucelenou představu o umělci, jenž se stal jedním ze zakladatelů moderní evropské malby a který je dosud jednou z nejdiskutovanějších uměleckých osobností.... celý text