Lenka Kuhar Daňhelová Poradie kníh

Jazyk zachádza tam, kde bolí zub, a boľavý zub je vždy ten istý. Jediná možná revolúcia je prestať nad tým plakať. Veronica Raimo prekračuje vo svojej knihe nové hranice. Rozpráva o sexe, o putách, o stratách, o dospievaní a svojím vtipným, zžieravým, rozčarovaným hlasom vytvára konečne úprimný a slobodný portrét mladej ženy dneška. Naša hrdinka Vero, narodená v rodine so všadeprítomnou matkou, ktorá sa venuje vlastným úzkostiam, s otcom ovládaným hygienickými a architektonickými posadnutosťami a predčasne vyspelým geniálnym bratom, ktorý je stredobodom pozornosti, sa utápa v nude svojho detstva. Vero, ktorá sa zo stiesneného bytu pozerá cez malé okná, sa pravidelne pokúša utiecť, ale nedokáže uniknúť matkiným neúprosným stopovacím metódam a majstrovským výčitkám svedomia. Každý jej výlet mimo rímskeho bytu sa končí bezduchým návratom domov. Niet divu, že sa z nej stane spisovateľka – a klamárka – vymýšľajúca príbehy v snahe zachrániť si zdravý rozum. Vero je nesmierne bystrá a vyžíva sa vo vlastných zákerných intrigách. Ako nás sprevádza svojimi neúspešnými pokusmi o emancipáciu, objavovaním sexu a napokon aj kontroverzným vzťahom k realite, oživuje Rím od 80. rokov až po začiatok 21. storočia. S nepokojnou inteligenciou a skrytou nežnosťou opisuje, akou neistou je cesta k sebe samej.

Kniha Joanny Oparek není poema ke čtení pro citlivé povahy; je to kniha pro čtenáře s pevnými nervy. Představuje sice svéráznou kroniku násilí, které páchají lidé na lidech na počátku 21. století, v tomto případě ale nejde čistě jenom o toto téma. Kniha také není pouhou analýzou chování trýznitelů a jejich obětí. Daleko více v ní jde o většinu lidí, jež je nahlížena z vnější strany vězení trýznitelů a jejich obětí, zkrátka uvažuje se v ní o nás a my se tímto dozvídáme zprostředkovaně o svých nočních můrách; texty nám ukazují, jak nás násilí fascinuje, jak od zobrazované hrůzy nedokážeme odtrhnout oči. A jak i tuhle oblast počínání vyšinutých lidských myslí chceme podrobovat svým představám o morálce a vkusu. Provokativnost, síla a důležitost této knihy spočívá v konfrontaci s naší vlastní zvráceností a pokrytectvím. Nakladatelská anotace. Kráceno.

„Skousnu rty a nervózně se rozhlížím. Touha po sexu je tak silná, že sotva dýchám. Jako by se mi něco usadilo na hrudním koši a stále silněji mě dusilo. Jako by se mě zmocnila nějaká můra.“ Anita je závislá na sexu. Benzinové stanice, bary, pánské toalety – každé místo je dobré, aby na něm svedla muže. A ti téměř nikdy neodmítnou. Celá léta žije na hraně. Časem ztrácí všechno: syna, dům i každou další práci. Zoufale touží po něčí blízkosti, nedokáže však u sebe nikoho udržet. Palčivá touha po sexu způsobuje, že všechno ostatní ztrácí svou důležitost. Zoufalá touha po něčí blízkosti a touha po příležitostném sexu jí vzaly všechno. Přesto stále bojuje o důstojnost a lásku.

Nenaplněná, mnohdy tabuizovaná ženská touha a slast, a přitom nejhlubší a nejsilnější pramen bytí. I tak by se mohl pojmout rozsáhlý básnický výbor slovinské autorky Maji Vidmar, která je dnes považována za jednu z nejvýraznějších básnířek své generace a jejíž básnická tvorba tvoří stěžejní součást kánonu současné slovinské poezie. Výbor, který připravila překladatelka Lenka Kuhar Daňhelová, zahrnuje texty z pěti básnických knih z rozmezí let 2005 až 2020 a představuje mj. stěžejní titulní sbírku, v níž vzorcem básní "je stírání hranic tří diskurzů: básnického, diskurzu lásky a diskurzu vysvětlování lásky".

Dvadsaťpäť rokov po páde komunizmu nám Witold Szabłowski ukazuje, ako sme žili po roku 1989 – pomocou metafory cvičeného cirkusového medveďa. V tejto knižke stačí zameniť slovo „medveď“ za iné, napríklad Poliak, Slovák, Rumun, aby sme pochopili, aká bola naša cesta za slobodou a ako sme sa s ňou vyrovnali. V cvičenom medveďovi, ktorému darujete slobodou, totiž môže ľahko prevládnuť aj bezradnosť.

Ještě častěji než dříve se básnířka dotýká ran - ať už jsou to osobní zranění zmiňovaná jen s ostychem a v náznaku, anebo hluboké rány a nezhojitelné jizvy, které už navždy poznamenaly člověka jako "živočišný druh". Jména obětí holokaustu jsou tu znovu vyvolávána a pečlivě vyslovována, pozorně a pomalu, s úctou ke každé lidské bytosti, která se stala obětí nesmyslného zla. Jsou tu i vyhnaní, ti, jimž bylo ukřivděno, nezvěstní, ztracení a opuštění. Je to poezie plná nejen soucitu, ale nejhlubšího soucítění - skutečné empatie, opravdové lásky k bližnímu