Do povídek, které zaujímají dvě části z výboru prosaické tvorby Vasyla Stefanyka (+1936), jakoby bylo zhuštěno nesmírné utrpení ukrajinského lidu na vesnici, které prožíval v bývalé Haliči. Každá povídka vyprávěná mistrným slovem s lakonickou stručností je věrnou dramatickou zkratkousociálního útisku, politického a národního bezpráví, nezadržitelné proletarisace a s tím vším spojených katastrof sociálních i duševních. Nesmírná materiální bída z níž zatím není východisko, je pravou příčinou nejen hromadné emigrace za moře, ale i všech zoufalých činů, vražd a žhářství, jimiž sedření mužíci hledají únik i pomstu. "Tahle zem nemůže unést tolik lidu a vydržet tolik bídy. Mužik nemůže a ona nemůže, oba nemohou ... Umořili nás, tak nás stiskli rukama, že nás z těch rukou nikdo nemůže vyrvat, jen útěk. Ale jednou v téhle zemi dojde k odplatě..." (Povídka "Kamenný kříž".) - Třetí část výboru přináší ukázky básnických próz, do nichž básník uložil na rozdíl od povídek, svá osobní vyznaní.
