Lenka Bydžovská Knihy

Monografie vydaná u příležitosti stejnojmenné výstavy v Praze 15.10. 1996 - 5.1. 1997. Výpravná publikace, doprovázející dosud největší přehlídku českého surrealismu, se zaměřuje na jeho historické období mezi r. 1929–1953. Množstvím reprodukcí, dokumentárních fotografií a tematickými statěmi od několika autorů mapuje většinu oblastí, do nichž surrealismus zasáhl a k jejichž proměně přispěl od výtvarného umění, přes literaturu, film až třeba po psychoanalýzu. Osou knihy je aktivita Skupiny surrealistů v ČSR (Štyrský, Toyen, Nezval, Teige, Heisler, Brouk). Dále se zabývá okruhem mladších autorů, seskupených po komunistickém puči kolem K. Teigeho (Tikal, Fára, E. a M. Medkovi, Istler, Effenberger) a přihlíží též ke tvorbě umělců, kteří se ve třicátých letech surrealismem inspirovali, aniž by jej programově prosazovali jako umělecký směr (Rykr, Janoušek, Hudeček, Gross, Kolář, Wachsmann).... celý text

Jan Zrzavý (1890–1977) je jednou z nejvýznamnějších postav českého umění 20. století. Jeho rozsáhlý umělecký odkaz lze interpretovat různými způsoby. Ačkoli byl členem důležitých uměleckých skupin, jeho vnitřní procesy se odehrávaly mimo ně. Místo členění podle životních událostí je vhodnější sledovat opakující se témata, k nimž se Zrzavý dlouhodobě vracel, když nacházel vhodné způsoby jejich vyjádření. Monografie se zaměřuje na klíčové oblasti Zrzavého zájmu, jako je téma tváře, které zkoumal ve svých podobiznách. Tvář pro něj symbolizovala setkání se sebou samým či blízkými osobami. Melancholie, kterou Zrzavý brzy identifikoval jako centrální pocit, je často považována za dominantní prvek jeho díla. Jeho práce zahrnuje podobenství o pokory, pomoci a milosti, ale také polaritu mezi meditací a uvolněnou sexualitou. Zrzavého umění se vyvíjelo v figurální a krajinářské linii, které se vzájemně neprolínaly. V krajinách se postavy objevovaly jen zřídka, neboť ho zajímala různorodost míst. Na konci svého uměleckého života se vrátil k počátkům evropského umění, což reflektuje jeho obdiv k autorům jako byl Leonardo. Tato kniha přináší plastický obraz Zrzavého umění a duše, a slouží jako klíč k pochopení jeho díla.

Kniha Černá slunce: Odvrácená strana modernity, vydaná k výstavě v GVU Ostrava, přináší fascinující pohled na české umění v letech 1928-1942, období plné politických a uměleckých zvratů. Zahrnuje více než čtyřicet osobností - malířů, sochařů, grafiků, fotografů a architektů, z nichž mnozí jsou klíčovými představiteli českého umění. Zaměřuje se na odvrácenou stranu modernity, odhalující přehlížené duševní vrstvy, které formovaly psychické struktury doby. Černá slunce symbolizují "slunce jiných světů", inspirované romantismem, ačkoli pojem avantgarda se stal běžným označením pro moderní projev. V původních avantgardních východiscích z dvacátých let se objevují nové smyslové a významové zdroje. Zvolené časové období je prezentováno jako prostor protikladných stránek, kde se mísí různé směry a názory. Tato kniha je součástí dlouhodobého projektu Arbor vitae, který mapuje důležitá období českého umění, jako jsou Roky ve dnech (1945-1957) a Konec avantgardy (1938-1948). Její hloubka a kontextualizace informací činí tuto publikaci nenahraditelnou.

Nový svazek edice Fototorst. Emila Medková (1928–1985) patřila mezi nejvýznamnější české fotografy druhé poloviny dvacátého století. Její tvorba byla bezprostředně spjata se surrealismem: v raném období s okruhem mladých autorů soustředěných kolem Karla Teigeho, v závěrečném období s činností Surrealistické skupiny. V letech 1947–51 vytvářela se svým manželem, malířem Mikulášem Medkem, soubory inscenovaných fotografií, od počátku padesátých let se pak zabývala několika volně se prolínajícími tematickými cykly (například Záznamy, Zavřeno), které procházely celou její tvorbou až do smrti. Na přelomu padesátých a šedesátých let se stala čelnou představitelkou informelní fotografie. Přestože své náměty nacházela především v Praze, uskutečnila i obsáhlé soubory z Paříže (1966) a Itálie (1967). Autorem monografie je historik umění Karel Srp, kurátor první souborné výstavy Emily Medkové (2001). Souběžný česko-anglický text.

Precizní monografie o Štyrského fotografickém díle představuje slavného surrealistu jako jednoho z nejpozoruhodnějších českých předválečných fotografů. Ve všestranném díle malíře, grafika, básníka a esejisty Jindřicha Štyrského (1899-1942), blízkého přítele a spolupracovníka malířky Toyen, má fotografie významné postavení. Fotografoval od začátku dvacátých let, své vlastní fotografické dílo prezentoval v širším měřítku na první výstavě Skupiny surrealistů v ČSR (1935), kde byl zastoupen obsáhlými soubory Žabí muž (1934) a Muž s klapkami na očích (1934). Po těchto cyklech následovalo ještě Pařížské odpoledne (1935). Štyrský byl rovněž vůbec první významný surrealistický fotograf, který zaznamenal legendární zříceninu zámku markýze de Sade La Coste (1932). Hlavní okruhy námětů Štyrského fotografií (pouliční výlohy, cirky, střelnice a funerálie) rezonovaly nejen se surrealistickou poetikou počátku třicátých let, ale pramenily přímo z jeho osobité obrazivosti, odvíjející se od traumatických zážitků z dětství. Autorem monografie je historik umění Karel Srp, kurátor Galerie hlavního města Prahy.

Jestliže malířské dílo Toyen je díky poměrně nedávné pražské výstavě a následným monografiím poměrně uspokojivě zpracováno, pak stranou pozornosti dosud neprávem zůstávají její knižní ilustrace. Právě studie Lenky Bydžovské a Karla Srpa, zaměřená na knižní ilustrace této české surrealistky (ať již z jejího předválečného působení v Čechách, tak z poválečného francouzského období) a doplněná množstvím reprodukcí, naznačuje, jaké místo zaujímá Toyen v knižní tvorbě. Publikace v úpravě Luboše Drtiny přináší bibliografický soupis knižní tvorby Toyen od Petra Ladmana.

Výstavní katalog věnovaný dosud opomíjené části tvorby výtvarníka Zdeňka Sýkory: publikace přibližuje jeho fotografickou tvorbu z doby protektorátu. Publikace si mj. klade otázku, jakou úlohu sehrálo fotografování pro budoucí vývoj významného malíře.

Rozsáhlá monografie mapuje české umění mezi lety 1938-1948 a konfrontuje ho s pokleslou kulturní úrovní daného období, ovlivněného totalitními režimy. V těchto dramatických letech si vnitřní svobodu udržela zejména tvorba nejmladších umělců, kteří se distancovali od svých předchůdců a zpochybňovali modernismus. Jejich práce byla založena na osobním vztahu k existenci "teď a tady". Po válce se ukázalo, že dějiny moderního umění pokračují, avšak naděje na obnovení svobodného veřejného prostoru byla brzy zničena komunistickým převratem. Mezi více než padesáti umělci, kteří jsou v knize zastoupeni, najdeme jména jako František Hudeček, Bohumír Matal, Toyen a Jindřich Štyrský. Kniha kombinuje studie k základním uměleckohistorickým otázkám s hesly zachycujícími klíčové pojmy kulturních dějin. Zajímavostí jsou ručně vlepované "osudy" umělců a faksimile katalogu výstavy Art tchécoslovaque 1938-1946, která se konala v Paříži v červnu 1946. Poprvé je zde také zveřejněn seznam tzv. zvrhlých umělců.

Neobvykle zpracovaný katalog ke stejnojmenné výstavě v Galerii hlavního města Prahy.

Dějiny umění 12 jsou zatím posledním svazkem řady Dějiny umění, vydávané postupně v Knižním klubu. Tento díl je původní prací českých odborníků na současné výtvarné umění, teoretiků, kunsthistoriků, publicistů i umělců. Ti se pokusili v 10 kapitolách, rozdělených především podle jednotlivých výtvarných oborů, zachytit proměny výtvarné scény od 60. let až do současnosti a jejich sociální, politické a technologické aspekty. Přestože pro moderní umění je typické právě stírání hranic mezi jednotlivými obory a odklon od jejich klasických premis, experimentování na poli technik a materiálů, tradiční dělení výtvarných oborů zůstává často jediným vodítkem ve složitém labyrintu postmoderny a jejího dopadu na životní styl či vnímání uměleckých i jiných souvislostí. Dějiny umění 12 jsou pokusem o vystižení sučasných tendencí a směrů, o zachycení oblastí, jimiž se ještě nedávno teorie výtvarného umění vůbec nezabývaly - například elektronickými médii a jejich dopadem, reklamou jako formou uměleckého vyjádření či tvorbu inspirovanou velkoměstským folklórem, jakou je třeba graffiti. Dvanáctý díl Dějin umění se od předchozích jedenácti neodlišuje jen tím, že vznikal kompletně jako původní práce českých autorů, ale i tím, že představuje první pokus o komplexní zachycení dynamické a proměnlivé tváře umělecké scény posledních desetiletí.