Daria Ullrichová Knihy

Obľúbená romantická dráma nekonečnej hĺbky a popularity. Kožená väzba. Originálna ručná umelecká knihárska práca.

Pohled na život ortodoxních žen prostřednictvím nejintimnějšího rituálu - mikve. Smyslem rituálu je očistit ženy od "nečisté krve" tak, aby byly znovu tělesně připraveny pro své muže.

Žárlivost dokáže rozleptat i tu nejpevnější lásku. Studie o lidské slabosti? Především hra, která se neustále vrací na jeviště. Kromě textu hry kniha obsahuje také přehlednou stať o všech uvedeních Othella v Národním divadle, rozhovor s překladatelem a jeho zevrubnou studii o hře a také původní povídku, která kdysi Shakespeara inspirovala. Kromě toho nechybí obrazový doprovod historický i ze současné inscenace. Kniha vychází u příležitosti premiéry Othella ve Stavovském divadle (Othella hraje Karel Dobrý, Desdemonu Magdalena Borová, Jaga David Prachař, režie Daniel Špinar).

My conscience hath a thousand several tongues, And every tongue brings in a several tale, And every tale condemns me for a villain. Veď svedomie má tisíc jazykov, a každý z nich svoj príbeh rozpráva a v každom z nich hrám rolu podliaka. Tragédia Richard III. patrí medzi najznámejšie Shakespearove historické hry, za čo azda vďačí dokonale zápornému podaniu historickej postavy Richarda III. aj pôsobivému vykresleniu mechanizmov moci. Shakespeare Richarda III. nezobrazuje verne a zrejme z politických dôvodov v ňom sústreďuje všetko zlo a zášť, akých je schopná ľudská bytosť. V jeho podaní je Richard III. prefíkaný politik, čo baží po moci a uznaní a pri ceste za svojím snom sa neštíti klamať, intrigovať ani vraždiť. Čitatelia a diváci s bázňou i odporom sledujú, ako spriada plány a manipuluje svojím okolím, až do momentu, keď ho dobehne vlastné svedomie a on odrazu čelí démonom výčitiek a duchom tých, voči ktorým sa tak kruto previnil.

Představovat slavnou alegorickou moralitu bratrských pilířů české meziválečné kultury je asi zbytečné – málokdo nezná alespoň v obrysech příběh Tuláka, kterého omrzí lidé a rozhodne se na ně dívat jako na hmyz a pozoruje efemérní a povrchní život Motýlů, kořistnické a sobecké Chrobáky, Cvrčky a Lumky a nakonec bojovné a ve strašlivém životním tempu houfně hynoucí Mravence. Hra byla poprvé uvedena v roce 1922 hned na dvou scénách – v Národním divadle v Brně, kde měla světovou premiéru v režii Bohuše Stejskala, a o málo později i v Národním divadle v Praze, kde se jí ujal K. H. Hilar. Národní divadlo se od té doby k Životu hmyzu pravidelně vracelo – krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946, ho zde režíroval Jindřich Honzl, v roce 1965 Miroslav Macháček, v roce 1990 Miroslav Krobot, nejnovější nastudování režíruje Daniel Špinar. Kniha obsahuje – kromě původního, kompletního textu (bez inscenačních zásahů) také předmluvu autorů, text dramaturgyně Darii Ullrichové o dnešním pohledu na hru, výběr ze studie, kterou napsal František Černý a řadu dobových fotografií a také snímků k současné inscenaci.

Třetí hra Josefa Topola z roku 1963 je jednou z nejlepších básnických dramat dvacátého století: střídají se v něm reálné obrazy života soudobé vesnice (násilná kolektivizace, odumírání tradic, krize kolektivní idnetity, odosobnění vztahů) se světem divadelní fantazie v podobě masopustního reje, tradičního lidového obřadu, v jehož rámci se přechodně obrací zajeté stereotypy. Topol konfrontuje mýtus s realitou, vesnici idylickou a idealizovanou s vesnicí skutečnou, plnou dřímajících i otevřených konfliktů, předsudků, temných vášní i pudů. Nic zde není černobílé, téměř každý chybuje a mýlí se. Ten nejčistější je pak nešťastnou shodou událostí obětován. zdroj: Mgr. Libor Vodička, Ph.D.

Programová brožura k inscenaci Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Jedna z nejznámějších her Josefa Kajetána Tyla je pohádkovou báchorkou pro děti i dospělé. V půvabné pohádce se prolínají reálné typicky české postavy s tajemnou říší přírody, se světem nadpřirozených sil.

Alois Jirásek, Otec : [drama o třech jednáních : premiéra 21. června 2007 v Národním divadle]. Martin Františák, Doma : [premiéra 21. června 2007 v Národním divadle. Příběh „ztraceného syna“, vracejícího se do rodného kraje na pohřeb matky. Děj je zasazen do času ničivé povodně. Hra byla poprvé inscenována na profesionálním jevišti v Národním divadle v Praze společně se hrou Aloise Jiráska Otec, obě hry se totiž dotýkají obdobných témat, vyrůstají z dramatičnosti vztahu k rodovému dědictví, „ke gruntu“. Grunt znamená nejen hmotný majetek, ale i podstatu, základ, kořeny. Jiráskova hra reflektuje minulost, která v nás přetrvává. Františákova hra zobrazuje autentickou současnost, ptá se po minulosti, hledá kořeny domova. Hra vznikala z pudu sebezáchovy. Z horské samoty mě nutnost po třech syrových letech odstěhovala do města. Opustil jsem tehdy několik hlubokých přátelství z horských samot a ztrácel se ve městě a bludech. Pocit viny, že jsem cosi zradil a ztratil, k čemusi nutil. Nějak na to všechno odpovědět a neztratit stopu. Nedá se hovořit o prvotním nápadu, ani o nějakém vanutí ducha. Spíše to byly údery sekery v modré noci bez měsíce a beze hvězd. Někdo někde zpíval, někdo klečel za stodolou, něco ulomilo pět latí v plotě…