Sándor Márai Knihy

Čo je to písať? To nie sú len záblesky geniality, to dokonca najmenej! Je to škrabanie, vstávanie, líhanie, mrmlanie, stimulovanie telesnej vášne, ktorú potom treba upokojiť, aby sa na nejakej príslušnej teplote dalo pracovať, stála pohotovosť, istý typ gangsterstva proti svetu, triezvosť, podozrievavosť, extáza, ktorú treba niekedy umelo vybičovať... To všetko musí byť pre človeka, čo s tým žije, veľmi únavné. Aj mňa písanie vyčerpáva. Nudí ma ten spisovateľ, tá chorobná bytosť s jeho divokou a nekompromisnou vôľou a úmyslami. Čo by sa stalo, keby som sa s ním jedného dňa rozišiel? Poslal ho na dôchodok? A sám by som sa pustil do niečoho iného, začal by som žiť bez písania, s jednou ženou a bil sa so životom... Myslím si, že už to nie je nemožné. Nie je to však ani pravdepodobné.

Pravda je, že spisovateľ sa dokáže úplne a bezvýhradne vyjadriť iba v rodnom jazyku. Do emigrácie si ho berie ako dajakú tajnú zmluvu, ktorá je zmyslom jeho života, a preto ju musí do cudziny prepašovať v podšívke kabáta. Tam si ju za každú cenu a všetkými možnými spôsobmi chráni, lebo inak nedokáže písať, iba koktať. Pravda je aj to, že v cudzine si veľa spisovateľov nedokáže to magické vedomie, čo si so sebou priniesli, materinský jazyk, lebo v malom gete emigrácie sa jazyk mnohých spisovateľov prispôsobí jazyku geta... Podobne sa doma jazyk niektorých spisovateľov počas studenej vojny zmenil na argot. Sú však veľké vzory: Turgenev, Joyce, Ezra Pound, Lawrence, Thomas Mann a mnoho iných, ktorí si v cudzine mimo atmosféry materinského jazyka zachovali jazykové povedomie a vytvorili plnohodnotné dielo.

V roku 1598, keď je svätá inkvizícia považovaná za bežnú súčasť života, vydáva sa istý španielsky karmelitán – sám aktívny inkvizítor – s viacerými spolupútnikmi do Ríma, aby na vlastné oči videl toho Jediného, kto má právo „zväzovať“ a „rozväzovať“.

Máraiho román Bejbi alebo prvá láska vyšiel po prv raz v roku 1928. Po zbierkach poézie a publicistiky to bol prvý román, ktorý zaznamenal výrazný úspech. Napísal ho ešte ako mladý autor na začiatku svojej nesmierne bohatej tvorby. Denník starnúceho, osamelého, citovo umŕtveného profesora latinčiny, ktorý sa zamiluje do svojej žiačky a tento emotívny šok ho doslova pripraví o rozum, pôsobí ako experiment mladého autora vysporiadať sa s nezažitou témou. Hoci je príbeh románu umiestnený do fiktívneho prostredia, obzvlášť zaujímavé sú pre slovenského čitateľa i slovenské reálie v texte.Príbeh sa odohráva sčasti v Tatrách, ale i v rôznych mestách na Slovensku. Bejbi alebo prvá láska patrí k autorovým románom, ktoré nemožno obísť pri komplexnom pohľade na jeho dnes už svetoznáme dielo.

Tridsaťšesťročný Péter Garren je spisovateľ a práve sa odhodláva napísať prvé veľké dielo, ktoré by obsiahlo všetky problémy života Európy. Jedného dňa vo svojom parížskom byte začuje z rádia hlas. Neznámy rečník škrekľavo žaluje, odsudzuje, obviňuje, Garren mu však sotva rozumie a čoskoro by naňho zabudol ako na zvláštne divadelné predstavenie. Keď však príde na večierok k priateľovi, postupne zisťuje, že hlas je v spoločnosti prítomný, že už zasiahol každého rozmýšľajúceho človeka, každú oblasť života. Čosi sa začalo – a nastávajúca premena bude hrozivejšia, než by si bol vedel predstaviť, lebo znamená koniec kultúry, koniec dovtedy známeho sveta.

Máraiho Kniha byliniek (Füves könyv, 1943, prvé vydanie v slovenčine Kalligram 2001) sa teší veľkej čitateľskej obľube. Obsahuje početné maximy, vtipné, a pritom veľmi triezve, nemilosrdné postrehy či akési stručné a jadrné záznamy životnej skúsenosti. Je to v podstate kniha zápiskov, ktorá by mohla zaujať dôstojné miesto medzi spismi Marka Aurelia, Senecu, Montaigna či Lao-ceho. Toto útle a nevtieravé dielko Sándora Máraiho chce byť vlastne spoľahlivým, múdrym a zrozumiteľným spoločníkom do chvíľ pohody i nečasu. Napriek tomu, že je záznamom autorovho náhľadu na život, nemožno v ňom hľadať ucelený, prísne sformulovaný filozofický systém. Možno práve v tom spočíva jeho najväčšie čaro. A ešte azda v tom, že v originálnej podobe sprístupňuje myšlienkový fundament jedného monumentálneho životného diela.

V poeticky ladenej knihe Nebo a zem sa spisovateľ vyrovnáva s plynutím času, velikánmi svetovej a maďarskej literatúry a v neposlednom rade s úspechmi a zlyhaniami. Knihe dominuje nostalgia za svetom, ktorý by sme v súčasnej strednej Európe zbytočne hľadali, no predsa akoby bol súčasťou života každého, kto tu žije. Z maďarského originálu preložil Peter Macsovszky . verše prebásnil Peter Uličný.

Podľa jednej hypotézy ľudstvo ohlúplo životom v modernej civilizácií. ľudia zovšedneli, začali sa na seba podivuhodne podobať v spôsobe, ako sa odievajú, zabávajú, žijú, a aj po stránke duševnej. V časopisoch o tom úkaze vychádzali články, ale rozumelo im už veľmi málo ľudí. Každý hovoril to isté, ba neskôr aj to isté cítil. V súvislosti s niektorými javmi jedni výskumníci podozrievali kino, druhí rádio, ďalší časopisy a zasa ďalší pripisovali zodpovednosť za celú tú duchovnú jednotvárnosť života neviditeľným režisérom. Obžaloba znela, že ľudstvo sa čoraz väčšmi vzdáva prepychu samostatného myslenia a individuálneho výrazu a hovorí tak, ako keby omieľalo test nejakej veľkej, všeobecnej bruchovravy... Mágia, ktorá v maďarčine prvýkrát vyšla v roku 1941, predstavuje súbor poviedok v autorovom výbere. Márai v nich rozoberá vzťahy jednotlivca a kolektívu, protirečenia domoviny a cudziny, otázky úspechu a zmaru či reality a fikcie. Za každým slovom, za každým činom a udalosťou sa skrýva neodvratný osud, tajuplnosť alebo premrhaná šanca. Autor buduje svoje príbehy na náznakoch balansujúcich medzi jemnosťou impresionizmu a zlovestnosťou expresionizmu. Poviedky charakterizuje komorná, miestami humorná a miestami zas trpká atmosféra.

Román Zem, zem!... (Föld, föld!...) patrí medzi Máraiho memoárové diela. Autor sa v ňom definitívne a dramatickým spôsobom lúči so svojou domovinou. Táto rozlúčka je však jedným dychom aj rozlúčkou s celou západnou civilizáciou. Tón diela je melancholický a skeptický. Márai v ňom vlastne prehodnocuje celé dvadsiate storočie.

Tento sugestívny román plný veľkých vášní, vydaný prvý raz roku 1942 skvostný dôkaz autorovho štylistického majstrovstva oslepujúcim jasom osvetľuje vír priateľstva, vernosti a zrady. Dvaja dávni priatelia sa po desaťročiach znovu stretnú a celú noc sa rozprávajú. Pri pohľade do minulosti sa z jedného stane obvinený, z druhého žalobca: jeden z nich kedysi zradil, dokonca takmer zabil svojho priateľa, zviedol jeho manželku, navždy mu zničil život. Za touto tragédiou sa však v skutočnosti neskrýva len prechodná slabosť: znamená zánik starého usporiadania sveta aj odklon od tradičných morálnych hodnôt.

Spoveď mešťana je svedectvom o období, "keď žilo niekoľko generácií, ktoré hlásali víťazstvo rozumu nad pudmi a verili v silu ducha, že dokáže pribrzdiť túžbu luzy po smrti". Prvá čať knihy je príbehom dospievania, príbehom prvých vnútorných kríz vnímavého, inteligentného chlapca, ktorý hľadá rovnováhu medzi túžbou po slobode a nevyhnutnosťou prispôsobiť sa spoločenským normám. Druhá časť hovorí o nemeckých, francúzskych a talianskych rokoch začínajúceho novinára a spisovateľa, o hľadaní vlastnej cesty v prostredí mondénnej, ale rozvrátenej povojnovej Európy, v ktorej spodných prúdoch vrie nepokoj, spôsobený rozpadom hodnôt "starého sveta".

Voľne spracovaný príbeh známy z Pamätí Giacoma Casanovu – dobrodružstvo, aké čakalo na vychýreného zvodcu po úteku z olovených komôr benátskych. V tomto príbehu sa autor pokúša nahliadnuť do vnútorných pochodov presláveného milovníka, ktorý postupom rokov ako bezzubý lev stojí zoči-voči otázke zmyslu lásky v živote človeka. Je láska vzácna životná hodnota, alebo len hra medzi dvoma pohlaviami? Nie je láska len chiméra, ktorá ohrozuje slobodu jedinca?

Život chudobných obyvateľov Posillipa, ako sú rybári a stánkoví predavači, sa začína meniť koncom štyridsiatych rokov, keď prichádzajú emigranti z východnej Európy. Títo obyvatelia sú fascinovaní tajomným starším párom, „učeným pánom“ a jeho spoločníčkou, o ktorých sa rýchlo šíri správa, že chcú spasiť svet. Chudobní Taliani, rozdelení medzi komunistami a cirkvou, s nádejou hľadia na „učeného pána“, presvedčení, že im prinesie lepší život. V Neapoli sa každý rok koná oficiálny zázrak, keď v dóme kypí krv svätého Januária. Okrem toho existujú aj neoficiálne prípady divých zázrakov. Emigrácia je považovaná za zázrak, no takéto udalosti sú zriedkavé. Každú nedeľu niekto vyhrá na športových stávkach, čo sa tiež považuje za zázračné. Raz starena v Piemonte vyhrala sedemdesiat miliónov lír, ale stratila tiket a nemohla si peniaze prevziať, čo sa považovalo za prekliaty zázrak. Obyvatelia veria, že na zázrak nestačí len čakať; treba mať dôvtip a byť v strehu, keď sa v ovzduší vznáša pach zázraku. Na zázrak je potrebné mať čuch, sluch a ostré oči.

Mladý perspektívny sudca žije s manželkou a deťmi v jednej z budínskych štvrtí a zodpovedne vykonáva profesiu, ktorá sa v tejto rodine dedí z pokolenia na pokolenie. Jeho vcelku pokojný život váženého mešťana raz v noci naruší nečakaná návšteva, ktorá prebudí k životu zdanlivo zabudnuté spomienky a vyplaví na povrch starostlivo ukrývané tajomstvá.

Po dvadsiatich rokoch mlčania prichádza do Esterinho domu na návštevu Lajos, rojko, ľachtikár, hochštapler, no napriek tomu - jediná láska jej života. Raz ich spojil cit, potom sa Lajos neočakávane oženil s Esterinou sestrou, po jej smrti prerušil kontakty s rodinou. Teraz sa vracia, no nikto si nie je istý, aký je dôvod tohto návratu. O udalostiach dňa návštevy rozpráva sama Ester, s ironickým a trocha trpkým humorom, zamýšľa sa nad zmyslom rozhodnutí, aké v živote urobila.

Vojna už trvá dlho a je ďaleko od mesta, ale potichu zabíja aj tak. Najmä charaktery dospelých. Otcovia sú buď na fronte, alebo sa z neho vracajú nalomení, matky trpia chorobami, samotou, alebo umreli. Štyria maturanti sa búria proti prechodu medzi týchto ľudí, ktorý ich čaká. Po skončení školy majú pred sebou jedinú cestu - odvedú ich na vojnu. A oni predsa majú iné problémy, chcú zistiť, ako funguje sloboda, čo je priateľstvo, a hoci sa chvália ľúbostnými pletkami, ešte vôbec netušia, čo je láska. Robia vylomeniny, akoby donekonečna skúšali, či nad nimi je stále ochranná ruka detstva, či sa im ešte vždy nič nemôže stať. Výhody, ktoré si z dospelého sveta privlastňujú najprv pri tajných dobrodružstvách a potom, keď zložia maturitnú skúšku, už legálne, im neprinášajú radosť - a napokon sa dohodnú, že všetko musí zostať, ako bolo "predtým". Ibaže čo ak už ochrannej ruky niet?

Sneží, sú Vianoce, desať rokov po veľkej vojne a pán daruje panej pod stromček psa. Čutoru. V tej chvíli zrejme ani jeden z nich netuší, ako toto rozhodnutie ovplyvní život celej rodiny a akú nezmazateľnú stopu v jej členoch zanechá. Na prvý pohľad sa môže zdať, že napísať knihu o psovi nie je až také zložité. Opak je pravdou. Za zdanlivou jednoduchosťou sa totiž ukrýva nevšedný príbeh, vypovedajúci nielen o vzťahu človeka a zvieraťa, ale aj o atmosfére starého Budína a živote jeho obyvateľov, o mnohorakých tvárach dobového meštianstva.

Sándor Márai sa stal korešpondentom Frankfurter Zeitung und Handelsblatt už vo veku 19 rokov. V najlepších časoch sa tieto noviny vyrovnali v popularite dnešným The New York Times. Bol dopisovateľom týchto novín z takých miest ako Londýn, Paríž, Jeruzalem či Káhira. Písal tiež pre Kassai Napló a Kassai Újság. Výber z publicistiky zahŕňa články reagujúce na dobové súvislosti v najplodnejších rokoch Máraiovej žurnalistickej kariéry.

Deníkové zápisy světově uznávaného maďarského spisovatele, v nichž autor popisuje nejen vlastní literární práci, ale také válečné a poválečné události, politickou i kulturní situaci v Evropě v l. 1943-1967.

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností.Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.

Spisovatel Sándor Márai se deníkovým zápiskům věnoval po celou druhou polovinu svého života. V prvním svazku Deníků, vydaném poprvé už roku 1946, zachytil autor atmosféru válečných let 1943–1944; své názory a myšlenky vztahující se na tehdejší dění vyslovuje s nemilosrdnou upřímností. Válka jen posílila jeho přesvědčení, že staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat. Ke zkoumání této otázky v zrcadle aktuálních událostí mu přišla i později vhod deníková forma. Máraiho Deníky jsou od počátku koncipovány jako texty určené k vydání a tvoří jakési románové pásmo bez předem stanoveného konce, mozaiku bezprostředních zážitků komentovaných jakoby nezúčastněným pozorovatelem.

Košickí mešťania: dráma v troch dejstvách a šiestich obrazoch Košická pochôdzka: miestopis-cestopis po starých Košiciach očami košického rodáka. Autor približuje výzor Košíc v prvej polovici 20. storočia, konkrétne v roku 1941. Prechádza sa pri Mlynskom náhone, cinotríne Rozália a pritom rozmýšľa nad postavením svojho rodného mesta. V myšlienkach zachytáva vtedajší stav spoločnosti, jej zložky a názorové prúdy. Všetko postupne prechádza do medzinárodného kontextu, v Európe zúri vojna, každý hľadá vinníka, a on vinníka vidí v každom, kto mlčal už v počiatkoch a tak dal možnosť jej vzniku

Irodalmi szenzáció Márai legismertebb műve folytatásának megjelenése. „És meg kell írni a „Polgár vallomásai” harmadik, befejező kötetét. Ez álmatlan éjszakákon e kötet szerkezetén gondolkozom” – írta Márai 1944-ben a Naplóban. De az ötlet csak 1949-ben érik be, az eredeti, eddig a hagyatékban kallódó kéziraton 1950 szerepel befejezés gyanánt, vagyis a Hallgatni akartam tekinthető Márai első emigrációban írt – befejezett – művének! Az író maga választotta kezdődátuma az Anschluss, Ausztria 1938-ban történt hitleri megszállása, mely történelmi eseménnyel Márai szerint elveszett a klasszikus Európa. A kötet vallomás egy érték vesztett időszakról, egyben pontos rajza a polgári Európának és Magyarországnak, egyszersmind hiánypótló olvasmány.

A rediscovered masterwork from famed Hungarian novelist Sándor Márai, Portraits of a Marriage tracks the lifelong entanglement of a man and two women haunted by class differences and misdirected longings. Peter and Ilonka are a wealthy couple whose outwardly perfect marriage is undone by secrets. The insecure Ilonka believes she can never be elegant and refined enough for her husband, while Peter has long been tormented by his forbidden love for Judit, a peasant and servant in his childhood home. What Judit longs for most, however, is freedom from the constraints of the society that has ensnared all three in a vortex of love and loss. Set against the backdrop of Hungary between the wars, in a world on the verge of dramatic change, this exquisite novel offers further posthumous evidence of Marai’s brilliance. Translated from the Hungarian by George Szirtes

Román o životě Giacoma Casanovy napsaný nejvýznamnějším slovenskomaďarským spisovatelem.

Krátká psychologicky propracovaná próza o vztahu člověka a psa, ale především o narušené schopnosti porozumění dvou lidí, žijících ve světě upadajících konvencí maďarské měšťácké vrstvy mezi dvěma válkami. V brilantní psychologické próze popisuje tento proslulý maďarský autor značně stereotypní a plochý život představitele střední třídy, průměrného novináře, zápasícího deset let po první světové válce neustále s problémem, jak vyjt s penězi a jak si udržet úroveň, která se mezi měšťáky očekává. Jako východisko z nouze koupí manželce k Vánocům štěně a autor podrobně a sugestivně analyzuje změnu, kterou zvíře vnese nejen do domácnosti, ale hlavně do vzájemných vztahů dvou lidí, kteří se po letech soužití už nedokážou navzájem téměř ničím překvapit. Soupeření o příchylnost zvířete a pocit nadvlády alespoň nad někým, vede rezignovaného stárnoucího muže k činu, kterým se dosavadní poměry v domácnosti dramaticky vyhrotí a smutně nehrdinského protagonistu postaví před poznání o neobnovitelnosti jednou ztracené důvěry. Charakteristická práce s popisem, který dramatické události převádí do polohy nezaujatého svědectví, ještě zdůrazňuje psychologickou erudici autora a hloubku analýzy niterných problémů příslušníků určité vrstvy předválečné maďarské společnosti.

The novel Embers is selling in tens of thousand in a number of countries. The memoir of its author depicts Hungary between 1944 and 1948.

Die Tagebücher Sándor Márais von 1984 bis zu seinem Freitod 1989 sind ein überaus bewegendes Zeugnis. Ohne zu beschönigen, beschreibt der Schriftsteller Krankheit und Tod seiner geliebten Frau, mit der er sechzig Jahre seines Lebens verbracht hatte. Er hält den Prozeß des eigenen Alterns fest, berichtet von der zunehmenden Einsamkeit, auch wenn er nach wie vor an den gesellschaftlichen und literarischen Ereignissen seiner Zeit Anteil nimmt.

Márai Sándor naplóinak eddigi magyar kiadása korántsem teljes – a köteteket vagy maga az író, vagy a kiadó állította össze, esetenként kihagyva a személyesebb, illetve politikailag „kínosabb” feljegyzéseket. A helyzet orvoslására született Ami a naplóból kimaradt sorozat azonban szintén válogatás, teljes naplókiadás tehát nincsen. A Helikon Kiadó ezt a hiányosságot kívánja megszüntetni, amikor új sorozatban közreadja a jegyzetekkel, hely-, név- és tárgymutatóval kiegészített teljes naplót, amely tartalmaz minden eddig megjelent, valamint számos, nyomtatásban még soha nem közölt, a hagyatékból frissen előkerült feljegyzést. A nagyszabású vállalkozás kétségtelenül hozzájárul majd Márai Sándor, az író és az ember minél teljesebb megértéséhez.

Als junger Mann verlässt Sándor Márai (1900–1989) Ungarn, um Europa zu entdecken. Er geht nach Deutschland und Frankreich, arbeitet als Essayist und Kritiker in Leipzig, Frankfurt am Main und Berlin, er sieht Paris, bevor er Ende der Zwanzigerjahre mit seiner Frau nach Ungarn zurückkehrt. Als er 1943 beginnt, sich Notizen zu machen, regelmäßiger erfüllte Augenblicke und Erinnerungen an seine Jugend einem Tagebuch anzuvertrauen, ist er längst einer der einflussreichsten Autoren seiner Heimat. Immer intensiver wird neben der Literatur und seinen Leseeindrücken die Beschäftigung mit aktuellen Ereignissen, mit der Belagerung, die Budapest droht. Immer schärfer formuliert er seine politischen Gedanken. Es ist das eindrucksvolle Porträt des Menschen und Europäers Márai, das uns aus seinen Tagebüchern entgegentritt.

Passioniertes politisches Buch, persön­liches Bekenntnis und historisches Dokument – jüngst in Ungarn erschienen, liegt der zweite Band von Sándor Márais neu edierten Tagebüchern nun erstmals vollständig und kommentiert auf Deutsch vor.Für Sándor Márai ist 1945 ein Schicksalsjahr, es ist der Untergang der alten Welt, das Ende des bürgerlichen Zeitalters, dem er mit Leib und Seele angehörte. Genau beobachtet er, was um ihn herum geschieht, liest Zeitung und lauscht den Informationen der BBC, die auch in Ungarn zu empfangen ist. Als scharfer Kommentator und zorniger Prophet beschreibt er die Zustände in seinem Land und nimmt die Zukunft Europas in den Blick. Klug, hellsichtig, anrührend, zutiefst human und persönlich sind die unzeitgemäßen Gedanken des bürgerlichen Demokraten Márai, der neben seinen Notizen zu William Shakespeare und Charles Baudelaire, Georg Büchner und Sigmund Freud seine Ansichten zu Neubeginn und Emigration verfasst. Das leidenschaftliche, ebenso persönliche wie zeithistorische Dokument eines großen Schriftstellers und Denkers.

Aus dem Ungarischen von Tibor Simányi. Groß war er, schlank und vornehm. "Signor Conte" nannten ihn seine Freunde in Posillipo. Der malerische Vorort von Neapel war eine der ersten Stationen des Exils, das Sandor Marai zusammen mit seiner Frau Lola und Sohn Janos um die halbe Welt führte. Hier traf er den Journalisten und Historiker Tibor Simanyi - wie er ein Ungar im Exil. Marai, bekannt für seine vorsichtige, fast unnahbare Art, befreundete sich mit Simanyi und blieb bis zu seinem Tod in engem, meist brieflichen Kontakt mit ihm. In rund 150 Briefen aus der Zeit von 1969 bis 1989 spricht Sandor Marai von den Launen des Zeitgeschehens wie des Wetters, vom Beglückenden der Literatur und der Qual des Exils.

„Mikor az ember tollat vesz kezébe, hogy rögzítse bizalmas emberi tapasztalatok emlékét, mindig az emberekhez akar beszélni…” A kötet mindkét regényének „hőse” magányos, és naplót ír. E feljegyzésekből bontakozik ki egy megszállottá váló tanár (Bébi vagy az első szerelem – 1928) és egy az élete lényeges kérdéseivel szembesülő zongoraművész (A nővér – 1946) sorsa.

Az élet oly csodálatosan megajándékozott, és oly tökéletesen kirabolt, mit várhatok még? Az 1939-ben írt kitűnő regény egy beteljesületlen szerelem története. A mindig fellegekben élő, jellemgyenge, de szeretni valóan kedves Lajos és Eszter húsz esztendővel korábban bontakozott szerelmét rombolta szét, amikor a férfi Eszter nővérét, Vilmát vette feleségül. Felesége halála után, gyermekeivel látogatóba érkezik az asszonyhoz, aki még mindig szereti. A találkozás oka igencsak prózai: Lajos, aki már mindenétől megfosztotta Esztert, most végső menedékét készül elrabolni, a családi otthon eladására kéri. Eszter ekkor tudja meg, hogy a férfi nősülése előtt végső elkeseredésében levelekben könyörgött Eszternek, hogy szökjenek meg együtt, mert szüksége van rá. Eszter azonban sohasem kapta meg a leveleket.

Bir beyefendi, bir hanımefendi ve bir hizmetçi... Macaristan’ın en büyük çağdaş yazarlarından Sándor Márai, sadakat ve yalanı, gerçeği ve arzulananı, toplumsal ilişkilerdeki dürüstlüğü ve tutukluğu, sevgiyi ve ayrılığı ustalıklı bir dille anlatırken, ikinci büyük savaşa doğru yuvarlanan bir dünyada, “yaşamak” ile “var olmak” arasındaki derin uçuruma duyarlılıkla ve cesaretle eğiliyor. Orta Avrupa’nın burjuva dünyası sessizce çökerken tutku, özlem ve gelip geçicilikle sarmalanmış bir hikâyenin keskin köşelerinde yalnızlıkla sınanan iki kadın ve bir adam: Gerçek aşk daima ölümcül müdür? "Usta yazar Sándor Márai, aşkın ne kadar ağır olabileceğini son derece büyük bir derinlikle anlatıyor; iki savaş arasındaki toplumun ahlaki portresini, eşine az rastlanır bir duyarlılıkla çiziyor." - Stern

Eseistyczna powieść Ziemia! Ziemia!..., którą Márai napisał na emigracji w Salerno, pomyślana została jako trzecia część opublikowanych w 1934 roku 'Wyznań patrycjusza'. Materiał faktograficzny i refleksyjny książki obejmuje czas od grudnia 1944 r. do momentu ostatecznego opuszczenia Węgier (w 1948 r.) przez pisarza i jego rodzinę. Podobnie jak w Wyznaniach patrycjusza, i tutaj Márai podejmuje przede wszystkim próbę intelektualnego podsumowania zdarzeń. Od początku wojny przekonany o ogromnej wadze przemian, jakie nieuchronnie czekają jego ojczyznę, w pierwszych latach powojennych staje się bacznym tych przemian obserwatorem. I stara się sprostać podstawowemu – w jego mniemaniu – zadaniu intelektualisty: wypracować wiarygodne, niestronnicze sądy o wszystkim, co się wokół dzieje, i sformułować własne odpowiedzi na stawiane przez epokę pytania. Jednym z nich jest dramatyczne – i jakże osobiste w przypadku Máraiego – pytanie o sens emigracji. Z okazji 70 lat istnienia 'Czytelnika' ukazuje się kolekcja tytułów wybranych z dorobku wydawnictwa. Edycję wyróżnia jednolita szata graficzna autorstwa Andrzeja Heidricha. Wyznania patrycjusza są kolejną książką w tym cyklu.

Márai Sándornak számos önálló írása van a borról, ilyen a már klasszikussá vált Magyar borok című, de az olyan híres műveiben, mint a Füves könyv vagy a Szindbád hazamegy vagy a Teljes Napló is sok helyütt előbukkan. Mint egy olyan téma, mely elválaszthatatlan Márai Sándortól íróként és emberként egyaránt. A Boros könyv a Helikon Kiadó gondozásában egy új sorozat részeként jelenik meg, melyben Márai életbölcsességeit olvashatjuk. A sorozat köteteit Kő Boldizsár csodálatos illusztrációi díszítik.

Żar był pierwszym wydanym w Polsce dziełem Sndora Mraiego. Ta niewielka powieść w swej zewnętrznej warstwie mówi o męskiej przyjaźni, zburzonej przez miłosny trójkąt, przede wszystkim jednak jest refleksją nad potrzebą poznania prawdy, ale także nad niemożnością dotarcia do sedna minionych zdarzeń. Choć bohaterowie są już starzy, na przeszłość ciągle kładzie się cień niepewności i to napięcie udziela się również czytelnikowi, który do końca nie otrzymuje prostych odpowiedzi.

Śladami bogów to dziennik z podróży, jaką Sndor Mrai odbył w 1926 r. na Bliski Wschód. Pokonując trudy i niebezpieczeństwa trzymiesięcznej wyprawy, odwiedził Egipt, Palestynę, Liban, Syrię i Turcję, a także Grecję oraz Włochy. Podziwiał egzotyczną przyrodę i starożytną architekturę. Rozmyślał o trwającej już wiele tysięcy lat historii regionu, a również z wielką uwagą przyglądał się wydarzeniom współczesnym, takim jak kształtowanie się podstaw przyszłego państwa izraelskiego. Na swojej drodze spotkał wielu ludzi. Odnosił się do nich ze szczerą ciekawością i otwartością, by poznać ich kulturową odmienność. Nigdy jednak nie zapominał o ukochanej Europie i z perspektywy Wschodu krytycznie spoglądał na Stary Kontynent odradzający się po wojennej pożodze. Zdecydowanie wykraczając poza dziennikarską formę, książka Śladami bogów jest nie tylko zbiorem reporterskich relacji, ale też zapisem błyskotliwych refleksji, lirycznie ukazanych wrażeń i trafnych spostrzeżeń, które nic nie straciły na czasie.

Betrachtungen - Ohne Anfang und Ende - bk32; Piper Verlag; Sandor Marai; pocket_book; 2000

Sandor Marai, 1900 - 1989. In den dreißiger Jahren einer der gefeierten Autoren Ungarns, nach seiner Emigration in Vergessenheit geraten. Mit dem internationalen Erfolg seines Romans "Die Glut" wurde Marai als einer der großen Schriftsteller des 20. Jahrhunderts erkannt.

Un pequeño castillo de caza en Hungría, al pie de los Cárpatos, donde alguna vez se celebraron elegantes veladas y cuyos salones decorados al estilo francés se llenaban de la música de Chopin, ha cambiado radicalmente de aspecto. El esplendor de antaño ya no existe, todo anuncia el final de una época. Dos hombres mayores, que de jóvenes habían sido amigos inseparables, se citan a cenar tras cuarenta años sin verse. Uno ha pasado mucho tiempo en Extremo Oriente, el otro, en cambio, ha permanecido en su propiedad. Pero ambos han vivido a la espera de este momento, pues entre ellos se interpone un secreto de una fuerza singular. Todo converge en un duelo sin armas, aunque tal vez mucho más cruel, cuyo punto en común es el recuerdo imborrable de una mujer. En esta magistral novela, Sándor Márai plantea la búsqueda de la verdad como fuerza liberadora, como soporte ético imprescindible para sobrellevar el peso de una vida. La exactitud de su prosa, unida a la vigencia de sus propuestas morales, lo sitúa entre los grandes escritores europeos del siglo xx.

'Was aber ist das Geheimnis der großen, lebendigen Prosa? Bisweilen glaube ich fast, nur die Wahrheit.' – Geschliffen formulierte Selbstgespräche über die Kunst und das Leben, Reflexionen über die Natur und die Vergänglichkeit, über das Schreiben und das Leben mit Büchern: Der große ungarische Romancier Sándor Márai glänzt auch in diesen impressionistisch leichten Miniaturen. Vor dem historischen Hintergrund des mondänen Budapest der Dreißigerjahre folgen Márais tagebuchartige Aufzeichnungen dem Rhythmus der Jahreszeiten und halten dabei kunstvoll die Balance zwischen Intellekt und Gefühl. Erneut zeigt sich Sándor Márai, der große Erzähler, als Meister der kleinen Form.

A szegénység természetes állapotáról és arról, hogyan lehet azt méltósággal, a lelki egyensúly megőrzésével elviselni: Márai Sándor fekete humorral mutatja be, hogyan viselkedjen a szegény az öltözködés, az utazás, az étkezés és az ivás, a szabadidő és a nőkkel való kapcsolatok terén. „A pénzkereséshez könnyed, elegáns és észrevétlen stílust szoktam adni.” – Az irónikus, időtlen és mégis aktuális kézikönyv a szegénységről a briliáns esszéistától és regényírótól, Márai Sándortól.

Come un Roth o uno Schnitzler allo stato incandescente: così ci appare oggi, fin dalle prime pagine, questo superbo romanzo. Ma anche, si potrebbe aggiungere, come una sequenza di scene viste attraverso l’obiettivo di Max Ophüls. Quanto all’autore, Sándor Márai fu uno di quei grandi a cui accadde, per un certo tratto della loro vita, di essere famosi e che i cataclismi politici finirono poi per relegare ai margini. Questo libro riaffiora dunque dall’oblio – con il gesto imperioso di qualcosa che non si potrà più dimenticare. Dopo quarantun anni, due uomini, che da giovani sono stati inseparabili (una di quelle amicizie maschili non meno intense del rapporto fra due gemelli monozigoti), tornano a incontrarsi in un castello ai piedi dei Carpazi. Uno ha passato quei decenni in Estremo Oriente, l’altro non si è mosso dalla sua proprietà. Ma entrambi hanno vissuto in attesa di quel momento. Null’altro contava, per loro. Perché? Perché condividono un segreto che possiede una forza singolare: «una forza che brucia il tessuto della vita come una radiazione maligna, ma al tempo stesso dà calore alla vita e la mantiene in tensione». Tutto converge verso un «duello senza spade» – e ben più crudele. Tra loro, nell’ombra, il fantasma di una donna. E il lettore sente la tensione salire, riga dopo riga, fino all’insostenibile, mentre scorre una prosa incalzante, nitida, senza scampo. Le braci fu pubblicato per la prima volta nel 1942.

Egy nő tudja az ilyesmit. Lehet-e az érzelmeket az értelem segítségével megsemmisíteni, teszi fel a kérdést Márai e mélylélektani drámában. A válasz: nem, mert az érzéseket néha, szerencsés esetben meg lehet szelídíteni és el lehet sorvasztani, de az értelem soha nem győzheti le. Az 1941-es regény egy zátonyra futott házasság monológja; Márai előbb a feleség, aztán a férj szemszögéből avatja be olvasóit a bonyolult szerelmi háromszögbe; a kettősség és a párhuzamok látszólag kusza egyvelege bravúros pontossággal metszi át a viszonyokat és a viszonyulásokat. Márai nem igazságot szolgáltat (egyáltalán lehet?), csupán ott a nyitott-megválaszolt kérdés mindannyiuk feje fölött: mi is a mozgatórúgó? Van-e különbség abban, ahogy a férfi tekint a nőre, mint fordítva? Vagy vannak szerelmen felüli motivációk is?

Die ungarischen Buddenbrooks. - Als der Vater im Sterben liegt, kehren Péter Garren und seine Geschwister in ihr Elternhaus zurück. Eifersüchtig beäugen sie sich, alte Streitigkeiten holen sie ein, und über allem liegt die Stimmung nervösen Wartens. Bedeutet das Ende des Patriarchen den Untergang ihrer Dynastie? – »Die Eifersüchtigen« gilt als ein Hauptwerk Sándor Márais, in dem er sein Lebensthema zusammenfasst. Atmosphärisch dicht und psychologisch meisterhaft erzählt es vom Verfall einer bürgerlichen Familie.

Nie lekceważył we mnie człowieka chorego, nie traktował mnie jak dziecko ani jak półgłówka, szanował moją pozycję; stąd też moja wdzięczność dla niego. Nieszczęśliwie zakochany w żonie wpływowego mężczyzny wirtuoz fortepianu, maestro Z., przybywa w pierwszych dniach II wojny światowej do Florencji na koncerty. Niespodziewanie ulega bolesnej, nieokreślonej chorobie. Sparaliżowany przez kilka miesięcy pozostaje osamotniony w szpitalu pod opieką uważnych lekarzy i troskliwych sióstr zakonnych. Jedna z nich, Charissima, dostrzega w nim kogoś innego niż tylko pacjenta. Niespełniona miłość, ciężka choroba, namiętność i niemożność oraz Bóg i muzyka są tematami powieści Siostra wydanej przez Sándora Máraiego na Węgrzech w 1946 roku niedługo przed udaniem się na bezpowrotną emigrację.

Dicembre 1944. L'armata rossa ha circondato Budapest. La vigilia di Natale, Erzsébet, una ragazza di venticinque anni in fuga sotto falsa identità, trova un nascondiglio per il padre, un celebre scienziato ricercato dai fascisti. Lo nasconde, insieme ad altre cinque persone, in una cantina angusta. Erzsébet scende nello scantinato del suo palazzo, dove si rifugiano anche gli abitanti dei palazzi vicini. Rimarranno lì per quattro settimane, mentre sopra di loro infuriano i combattimenti. In questo mondo sotterraneo, caratterizzato da tensioni crescenti e un'aria insopportabile, Erzsébet attende la "liberazione", convinta che l'arrivo dei russi cambierà tutto. Nella notte tra il 18 e il 19 gennaio, vede apparire il primo soldato russo, ma l'incontro non corrisponde alle sue aspettative. Con questo racconto, l'autore offre una testimonianza intensa dell'orrore vissuto dalla città durante l'assedio, bombardata dagli Alleati e colpita dai rastrellamenti. Anche quando scrive le ultime righe nel settembre del 1945, non ha più illusioni sul regime che l'armata rossa ha instaurato nel suo Paese.

1930-ban jelent meg először ez a regény, amely az első világháború utáni életérzés egyik legszemléletesebb tükrözője. Hősei ahhoz az „elveszett nemzedék"-hez tartoznak, amelynek vergődéséről az ekkortájt keletkezett legtöbb európai regény fájdalmas képet rajzol. Márai idegen emberei a vesztes ország számkivetettjei, akik új hazát keresnek. Befogadás és kirekesztettség közötti emigráns létük egyik állomása az inflációban fuldokló Berlin, aztán következik Párizs, a győztes város. Lehet-e új hazára lelni a művészetek fővárosában? Képes-e Európa kulturális fővárosa feledtetni Kazányt vagy Budapestet? Elegendő védelem-e a szerelem a környező világ, az „új haza" okozta megpróbáltatásokkal szemben? Több mint hetven év távlatából már egy másik emigráció okozta keserűség is belejátszik ebbe a regénybe, amely először jelenik meg a Helikon Kiadó gondozásában.

Von Kalifornien über Mexiko, Texas und Florida zurück nach New York führte die Reise des ungarischen Schriftstellers Sándor Márai. In seinen Reisebildern verbinden sich scharfsinnige Äußerungen über die sozialen und politischen Mißstände mit großer Offenheit gegenüber fremden Menschen und Orten. Márai beobachtete das bunte Treiben auf den Straßen von San Francisco und bewunderte sowohl die Wolkenkratzer von Houston als auch die vielfältige Natur des amerikanischen Kontinents. Ein großartiges Zeugnis der Begegnung eines europäischen Exilschriftstellers mit seiner neuen Heimat. – »Márais Blick auf die sich ihm darbietende amerikanische Wirklichkeit ist alles andere als naiv, auch wenn er voller Bewunderung für die Leistungen ist, mit der die europäischen Einwanderer einst die ›Neue Welt‹ in Besitz nahmen.« (Der Tagesspiegel)

Begin jaren zeventig schreef Sándor Márai vier historische romans, waarvan Er is in Rome iets gebeurd de eerste is. Het is het verhaal over de moord op Julius Caesar. Plaats van handeling is Baiae, een in de Oudheid beruchte buitenplaats aan de kust bij Napels. In twaalf hoofdstukken, onderverdeeld in vier delen van zonsondergang tot dageraad, komen figuren uit de zelfkant van de maatschappij aan het woord over het schokkende nieuws uit Rome, dat langzaam maar zeker steeds concreter wordt: de dictator is niet meer... Zo schetst Márai hoe een allesoverheersende gebeurtenis die niet bij naam mag worden genoemd, de gedachten en handelingen van mensen bepaalt. In Er is in Rome iets gebeurd laat Márai zien wat hij 'de echte geschiedenis' noemt, de geschiedenis zonder data en zonder de namen van grote mannen. Want grote mannen zijn 'mannen die langzamer sterven dan anderen en die een langere schaduw nalaten'. Het gaat Márai om de microgeschiedenis van echte mensen. De verschillende gezichtspunten die hij daarbij inneemt, tonen de meesterhand van een schrijver die de psychologische diepte van de mens als geen ander weet te doorgronden.

Il professor Victor Henrik Askenasi, in viaggio da Parigi verso la Grecia, si ferma a Dubrovnik (allora Ragusa) per un appuntamento con il destino. Qui cerca la risposta a una domanda che lo tormenta da tempo, la stessa che lo ha spinto a lasciare sua moglie, i suoi studi e la sua cattedra di greco antico per vivere con una ballerina russa. Sebbene la situazione sembri banale e sconveniente, Askenasi ha sempre cercato in ogni donna, compresa l'affascinante Eliz, quella risposta. Tuttavia, anche lei, con la sua sensualità e impudicizia, non è stata in grado di fornirgliela; Eliz rappresentava solo un'indicazione, non la meta. In un caldo pomeriggio di maggio, quando decide di bussare alla porta di una sconosciuta che lo ha provocato con uno sguardo, Askenasi avverte che la risposta è vicina. È giunto il momento di oltrepassare un limite, oltre il quale si cela l'oscurità del crimine e della follia, o forse la verità.

In het Boedapest van 1941 krijgt een 45-jarige diplomaat met een geheim document bezoek van een jonge Finse vrouw, die hem sterk doet denken aan zijn jaren eerder door zelfmoord omgekomen geliefde.

Die dramatische Begegnung zwischen einem Ministerialbeamten und einer geheimnisvollen jungen Frau: Warum sucht sie ihn gerade jetzt auf, da er eine schicksalhafte Entscheidung für sein Land getroffen hat? Und weshalb kommt sie ihm so seltsam vertraut vor? – Mit diesem Roman gelang dem großen ungarischen Schriftsteller Sándor Márai ein Meisterwerk über Sehnsucht und Vergänglichkeit.

Kindheit, Jugend und Studienjahre eines Europäers: Als deutschstämmiger Ungar verbrachte Sándor Márai seine Studienjahre vor allem in Deutschland und Paris. Mit feiner Lakonie und warmem Humor erzählt er seine Kindheit im Städtchen Kaschau und führt als scharfer Beobachter den Untergang des österreichischen Kaiserreichs und die wilden Zwanzigerjahre vor, die seine eigene Lehr- und Wanderzeit als Bohemien und Journalist waren.