Peter Handke je rakúsky prozaik a dramatik na pomedzí avantgardy. Jeho tvorba sa vyznačuje prenikavým pozorovaním ľudskej psychiky a sveta, často s dôrazom na subjektívne prežívanie a jazykové experimenty. Handkeho texty skúmajú hranice vnímania a komunikácie, pričom sa pohrávajú s formou aj obsahom. Jeho literárny význam spočíva v neustálom hľadaní nových spôsobov vyjadrenia a v hlbokom zamyslení nad podstatou bytia.
Román Krátky list na dlhú rozlúčku by sa dal nazvať aj „road novelou", v ktorej autor počas cesty dospieva k novému precíteniu seba i skutočnosti. Zároveň je to aj príbeh rozprávačovho úteku pred svojou ženou Judith, ktorá ho potajomky sleduje a kladie mu do cesty rôzne nástrahy. V záhrade režiséra Johna Forda, kde sa obaja stretnú a vyrozprávajú mu svoj príbeh, sa skončí nenávistný rituál ich vzťahu a obaja sa pokojne rozchádzajú.... celý text
Román jedného z najvýznamnejších súčasných rakúskych autorov nie je ani zďaleka plynulým rozprávaním, skôr mozaikou z detailných opisov mikrosveta, väčšinou z neurčitých geografických lokalít, ale i z vnútorných pocitov postáv. Príbeh a tvorba, step a písanie sa zlievajú v jedno: do neopakovateľného, jedinečného diela.
Pokus o únavě — Pokus o jukeboxu — Pokus o vydařeném dni Tři esejistické prózy známého rakouského spisovatele a dramatika. Handke zpochybňuje navyklé způsoby dorozumívání a zmechanizovaného vnímání, přičemž se vždy pokouší o nové postupy.
Kniha představuje tři Handkeho divadelní texty (Nebe nad Berlínem, 1987; Podzemní blues, 2003; Zdeněk Adamec, 2020) z různých období tvorby, jejichž spojníkem je svět mezi samotou a láskou, ostychem z lidí a slávychtivostí, jazykem, filozofií a politikou, mezi snem a světem.
Diese drei Stücke ohne Handlung, ohne Szenenbilder und ohne Requisiten sind Sprechstücke, die, nach den Klangelementen der Beatmusik gebaut, die Sprache selbst zum Inhalt machen, es sind Versuche, auf dem Theater Wirklichkeit durch Sprache zurückzugewinnen. Sie bedienen sich der natürlichen Äußerungsform der Beschimpfung, der Selbstbezichtigung, der Beichte, der Aussage, der Frage, der Rechtfertigung, der Ausrede, der Weissagung, der Hilferufe. Dabei zerstört der Autor den Illusionscharakter auch des modernen Theaterstücks: die Spieler sind die Beobachter, das Publikum ist das Thema. Indem Handke das Theater aufhebt, macht er neues Theater.
One evening, when Marianne and her husband, Bruno, are dining out together to celebrate his return from a business trip, Marianne listens to him speak and realizes suddenly yet finally that Bruno will leave her. Whether at that moment, or in years to come, she will be deserted. And instinctively Marianne knows she must fend for herself and her young son now, before that time comes. She sends Bruno away and settles down to a life alone, at first experiencing moments of panic, restlessly wandering in rooms grown stifling. The stillness of the house wears her down, and she starts taking long walks, or visiting with her close friend, Franziska. Gradually, what began as a selfish escape from the prospects of the future becomes in fact liberation. The environment she'd always hated - a no man's land of identical houses, with all curtains drawn - recedes; her relationships with those dear to her become less threatening, less necessary; and Marianne finds a new pattern for her life and the strength to go on alone.
Joseph Bloch is a soccer goalie turned construction worker. He is wandering aimlessly around a stifling Austrian border town, after pursuing and then murdering, almost unthinkingly, a female movie cashier. -- adapted from back cover and perusal of book
Peter Handke erzählt nichts weniger als »die endgültige und die einzig wahre Geschichte Don Juans«. Genauer gesagt: Er läßt Don Juan selbst erzählen, sieben Tage lang in einem Maigarten nahe Port-Royal-des-Champs, und nur ab und an findet sich ein Kommentar desjenigen, dem die Abenteuer der vergangenen sieben Tage vorgetragen werden. Dieser Zuhörer bezeugt, daß all die Don Juans im Fernsehen, in der Oper, im Theater oder auch im »primären Leben« die falschen sind. »Don Juan ist ein anderer. Ich sah ihn als einen, der treu war – die Treue in Person.« Das heißt nun nicht, daß die Geschichten mit Frauen, Geschichten von geglückten Begegnungen und geglückten Abschieden, ausgeblendet bleiben, im Gegenteil: An jeder Station der Reise, die Don Juan zunächst zu einer Hochzeit in den Kaukasus führt, dann nach Damaskus, am dritten Tag in die nordafrikanische Enklave von Ceüta, weiter auf einen Bootssteg in einem Fjord bei Bergen, zu einer Düne in Holland … überall trifft er Frauen, mit denen er, energisch trauernd, in eine Zeit des großen Innehaltens eintauchen kann, in eine Zeit, in der Augenblick und Ewigkeit in eins fallen.
