Peter Handke Knihy

Peter Handke patrí medii najvýznačnejšie zjavy povojnovej nemeckej literatúry. Kým vo svojich predošlých dielach sa zameriaval predovšetkým na jazykové experimenty, v románe „Krátky list na dlhú rozlúčku" sa pokúša svojským spôsobom vyrovnať s bezprostrednou skutočnosťou Hrdina a zároveňrozprávač príbehu sa vydáva na cestu po Spojených štátoch Pokúša sa nájsť svoju ženu Judith, s ktorou sa rozišiel, lebo ich vzťah poznačilo odcudzenie, ba až nenávisť Judith rozprávača potajomky sleduje a kladie mu rôzne nástrahy: dá ho zbiť chuligánskou bandou, pokúsi sa ho aj zavraždiť. Počas cesty, ktorá vedie od východného pobrežia Spojených štátov až ku brehom Tichého oceánu, hrdina spoznáva nielen povrchnosť a klamnosť americkej skutočnosti, ktorá vedie k odcudzeniu, k izolácii od spoločenských problémov a uzatváraniu sa do vlastného mikrosveta, ale naučí sa lepšie chápať aj sám seba a vnútorne dozrieva Uvedomí si, že pred vlastnou minulosťou nemožno utiecť, že ju treba prekonať. Keď sa napokon stretne so svojou ženou, pochopia sa a rozídu ako priatelia

Román jedného z najvýznamnejších súčasných rakúskych autorov nie je ani zďaleka plynulým rozprávaním, skôr mozaikou z detailných opisov mikrosveta, väčšinou z neurčitých geografických lokalít, ale i z vnútorných pocitov postáv. Príbeh a tvorba, step a písanie sa zlievajú v jedno: do neopakovateľného, jedinečného diela.

Sväzok obsahuje dve novely rakúskeho autora – Nešťastie bez želaní (1972) a Ľaváčka (1976).

Pokus o únavě — Pokus o jukeboxu — Pokus o vydařeném dni Tři esejistické prózy známého rakouského spisovatele a dramatika. Handke zpochybňuje navyklé způsoby dorozumívání a zmechanizovaného vnímání, přičemž se vždy pokouší o nové postupy.

Dvě krátké novely spojující v sobě autorovu originalitu básníka, dramatika i prozaika toužícího svět beze zbytku popsat a uchovat.

Kniha představuje tři Handkeho divadelní texty (Nebe nad Berlínem, 1987; Podzemní blues, 2003; Zdeněk Adamec, 2020) z různých období tvorby, jejichž spojníkem je svět mezi samotou a láskou, ostychem z lidí a slávychtivostí, jazykem, filozofií a politikou, mezi snem a světem.

„Die Publikumsbeschimpfung ist kein Stück gegen den Zuschauer. Oder es ist nur deswegen ein Stück gegen den Zuschauer, daß es ein Stück für den Zuschauer werden kann. 75 Min.

One evening, when Marianne and her husband, Bruno, are dining out together to celebrate his return from a business trip, Marianne listens to him speak and realizes suddenly yet finally that Bruno will leave her. Whether at that moment, or in years to come, she will be deserted. And instinctively Marianne knows she must fend for herself and her young son now, before that time comes. She sends Bruno away and settles down to a life alone, at first experiencing moments of panic, restlessly wandering in rooms grown stifling. The stillness of the house wears her down, and she starts taking long walks, or visiting with her close friend, Franziska. Gradually, what began as a selfish escape from the prospects of the future becomes in fact liberation. The environment she'd always hated - a no man's land of identical houses, with all curtains drawn - recedes; her relationships with those dear to her become less threatening, less necessary; and Marianne finds a new pattern for her life and the strength to go on alone.

Joseph Bloch is a soccer goalie turned construction worker. He is wandering aimlessly around a stifling Austrian border town, after pursuing and then murdering, almost unthinkingly, a female movie cashier. -- adapted from back cover and perusal of book

Peter Handke erzählt nichts weniger als »die endgültige und die einzig wahre Geschichte Don Juans«. Genauer gesagt: Er läßt Don Juan selbst erzählen, sieben Tage lang in einem Maigarten nahe Port-Royal-des-Champs, und nur ab und an findet sich ein Kommentar desjenigen, dem die Abenteuer der vergangenen sieben Tage vorgetragen werden. Dieser Zuhörer bezeugt, daß all die Don Juans im Fernsehen, in der Oper, im Theater oder auch im »primären Leben« die falschen sind. »Don Juan ist ein anderer. Ich sah ihn als einen, der treu war – die Treue in Person.« Das heißt nun nicht, daß die Geschichten mit Frauen, Geschichten von geglückten Begegnungen und geglückten Abschieden, ausgeblendet bleiben, im Gegenteil: An jeder Station der Reise, die Don Juan zunächst zu einer Hochzeit in den Kaukasus führt, dann nach Damaskus, am dritten Tag in die nordafrikanische Enklave von Ceüta, weiter auf einen Bootssteg in einem Fjord bei Bergen, zu einer Düne in Holland … überall trifft er Frauen, mit denen er, energisch trauernd, in eine Zeit des großen Innehaltens eintauchen kann, in eine Zeit, in der Augenblick und Ewigkeit in eins fallen.