Heinrich Böll (* 21. december 1917, Kolín nad Rýnom, Nemecko – † 16. júl 1985, Kreuzau-Langenbroich) bol nemecký spisovateľ a prekladateľ. Patrí medzi najvýznamnejších spisovateľov povojnovej literatúry v Nemecku. V rokoch 1971 – 1974 bol prezidentom Medzinárodného PEN klubu. V roku 1972 mu, ako prvému nemeckému autorovi, udelili Nobelovu cenu za literatúru.
Chronologicky usporiadaná zbierka 21 kratších i dlhších príbehov od roku 1950 – 1958, ktoré sú prejavom Böllovej schopnosti satiricky zachytiť ľudí i situácie. Böllovo rozprávačské umenie sa vyznačuje aj v tejto zbierke životnosťou situácií, svojskosťou reči, bezprostrednosťou, jemnocitnosťou, hlbokou ľudskosťou a kritickým pohľadom na spoločenské javy a vzťahy ľudí.
Známy klaun Hans Schneir sa zrúti potom, čo ho opustí jeho milovaná Mária, pretože si ju odmieta zobrať v katolíckom kostole. Smutný klaun sedí vo svojom bonnskom byte a vracia sa k obrazom svojho života: k sestre, ktorá zahynula vo vojne, požiadavkám svojho bohatého otca a pokrytectvu svojej matky, ktorá najskôr „zachraňovala“ Nemecko pred židmi a potom založila komisiu pre „uzmierenie“. Böllovo prenikavé uvažovanie o spôsoboch, ako prekonať vinu a dostáť svojim ideálom – ako nájsť niečo, v čo možno veriť – je očividným dôkazom toho, prečo bol pre povojnové Nemecko takým nepríjemným hlasom… a prečo bol jeho hlas taký potrebný.
Román Skupinový portret s dámou je zpracován poněkud netradičně – Böll zde vytvořil postavu vypravěče, který vystupuje jako „autor“, soustřeďujícího se na postavu Leny. Z nejrůznějších pramenů – z interwiev jejích různých známých, dopisů a dokumentů se postupně dovídá podrobnosti jejího osudu, poznamenaném válkou. Leně po krátkém manželství zahyne manžel a ona navazuje vztah s ruským válečným zajatcem. Její poválečné osudy pak výrazně ovlivňuje morální a společenská atmosféra a mezilidské vztahy přežívající v Německu až do sedmdesátých let a silně poznamenané stigmaty válečné porážky. Podobne ako v iných dielach, uvádza Böll aj v Skupinovom portréte s dámou rozličné názory a postoje ľudí. Vytvoril tu rozprávača, ktorý sa ako „autor“ románu sústreďuje na postavu Leny Pfeifferovej, rodenej Gruytenovej, a od rozličných jej známych sa cez interview, listy a dokumenty dozvedá o jej osude, poznačenom nielen druhou svetovou vojnou, keď Lene po kratučkom manželstve zahynul muž a ona vo viazarní vencov nadviazala kontakt so sovietskym zajatcom Borisom, ale ovplyvnenom aj morálnou a spoločenskou problematikou občianskeho spolužitia v NSR do začiatku sedemdesiatich rokov.
Zdanlivo konsolidované nové Nemecko, inštitucionalizovaná cirkev a pocit viny za históriu vlasti sú témami, ktoré Heinrich Böll spracoval v románe Biliard o pol desiatej (1959). Príbeh sa sústreďuje na tri generácie rodiny architektov, spojené sakrálnou stavbou: v roku 1908 navrhol a postavil Heinrich Fämel Opátstvo svätého Antona; v roku 1945 ho jeho syn Robert, vojak wermachtu, zničil, a koncom päťdesiatych rokov sa ho Heinrichov vnuk Joseph snaží zrekonštruovať, až kým nezistí pravdu o príčine jeho skazy. Kniha má retrospektívny charakter, pričom vnútorné monológy postáv odhaľujú ich spomienky a umožňujú čitateľovi vytvoriť si celistvý obraz minulosti. Heinrich Böll (1917 - 1985) bol nemecký prozaik, dramatik a esejista, ktorý sa vyučil za kníhkupca a študoval germanistiku a klasickú filológiu. Druhú svetovú vojnu prežil na fronte a v americkom zajatí, pričom jeho vojnové zážitky formovali jeho literárnu činnosť. Od roku 1951 sa venoval výlučne písaniu, pričom jeho dielo získalo množstvo ocenení, vrátane Nobelovej ceny za literatúru v roku 1972. Böll sa zaoberal postavením človeka vo vojne a po nej, kritizoval pokrytectvo a vzťahy medzi ľuďmi. Jeho poviedka Stratená česť Kataríny Blumovej bola sfilmovaná nemeckým režisérom Volkerom Schlöndorffom.
Psychologický román, ve kterém se německý spisovatel zamýšlí nad osudem lidí žijících v rozvráceném manželství.
Když Heinrich Böll přijel s rodinou 20. srpna 1968 na pozvání Československého svazu spisovatelů do Prahy, aby se zde seznámil s vývojem tzv. Pražského jara, netušil, že se záhy stane očitým svědkem sovětské vojenské invaze. Předkládaná kniha, kterou připravil jeho syn René a doplnil ji úvodním slovem a svými autentickými fotografiemi, představuje především Böllovy deníkové zápisky z oněch několika dní strávených v Praze, dále jeho dva esejistické texty reflektující srpnové události a několik rozhovorů pro tisk. Máme tak jedinečnou možnost dozvědět se, jak vnímal Pražské jaro, jeho násilné potlačení a pozdější vývoj v ČSSR význačný západoněmecký spisovatel, pro nějž byla svoboda nedělitelná.
Dva obrázky ze života vojáků, v prvém nezadržitelně pohlcovaných strašnou mašinérií války a v druhém přeživších, ale s duší ubitou a zhnusenou se vracejících do zničeného domova. V obou krátkých povídkách Böll ostře odsuzuje ty, kdo v Německu válku rozpoutali a znovu by ji chtěli vyvolat.
Román A neřekl jediné slovo je vnitřním monologem hlavních postav, manželů Bognerových. Jejich monology se navzájem doplňují a překrývají a podávají tak bezprostřední svědetví o rozkladu jejich manželství. Vlastní děj románu se odehrává o jediném podzimním víkendu, jehož vyvrcholením je precizně vykreslené milostné setkání obou manželů v ubohém hotelu. Biliár o půl desáté (zfilmován v roce 1954) představuje Böllovo stěžejní dílo. Ve vyprávění o jenom dni, o 6. září 1958, se zpětně zobrazuje celá polovina století: historie kláštera, který roku 1908 vybudoval Robert Fämel, roku 1945 odstřelil Jindřich Fämel a roku 1958 se plánuje jeho opětná výstavba, kterou má provést Josef Fämel. Historie jedné rodiny, tří generací a jejich přátel, historie Německa. Ve třinácti kapitolách autor vypráví – vždy z perspektivy jiné postavy – o onom dni a zlomkovitě o minulosti. A jako i v jeho jiných románech jsou zde lidé rozděleni na úspěšné, bez skrupulí, a na chudé, bez vlivu. Lidé hospodářských a jiných podobných zázraků všeho druhu Bölla nezajímají. Raději se neustále obírá těmi, kteří jsou jejich pravým opakem, pasívními a málo zdatnými outsidery, kteří se nedovedou zařadit, neboť jsou obtíženi pamětí a svědomím.
