Lebl Zdeněk Knihy

Leblova poezie je poezií zvuku, poezií žonglující s tóny, s témbrem, poezie veršů natěšených na blížící se rým či asonanci… Schopnost rozvinout podnět či pocit do zvukového ohňostroje nechává vítaný prostor pro formulování pocitů člověka, který na život i svět kolem kouká z nadhledu, s patřičnou dávkou odstupu, skepse a ironie. Nejde však o žádné veršování zahořklého zestárlého muže. Jsme pořád ve světě znělosti a imaginace, kde ale vládne vyváženost. Slova dál spěchají za dalšími zvukovými efekty, ale nesou význam, drží tvar i téma a prozkoumávají temné hlubiny. Namísto žonglování se slovy se tu básnicky vyslovují pocity a postoje, které mají v sobě hořkou vyrovnanost, nostalgii a hloubku. Před dávnými léty vykutal Zdeněk Lebl Všekámošskou konferenci. Sám se svým darem neohrožené improvizace, která řečovou silou přesvědčuje, že vše je tak, jak jim to on říká, zorganizoval v pozdně normalizační šedi slet několika desítek básníků, kteří dokázali po dva dny vytvářet v Davli dionýský karneval, v němž se nesmyslné stávalo smysluplným (a někdy i naopak). A jeho improvizované recitace byly tím hlavním hřebem po celé ty dny. Od té doby mi jeho hlas zní i z básní, které mají toliko papírovou podobu. Věřím nicméně, že básně v tomto svazku obsažené a které psal až v posledních letech, jsou schopné mluvit i k těm, kdo tento hlas nemají v paměti, ale vycítí jej z písmen, veršů a tvarů jednotlivých básní. Z doslovu Petra A. Bílka

Rozsáhlá bilanční sbírka básníka a novináře Zdeňka Lebla obsahuje 125 básní, do nichž autor vložil sumu svého dosavadního poznání světa. Ironizující a sarkastický tón řady básní je prostředkem, jak se vyrovnat se skepsí a rozčarováním ze současného způsobu lidské existence a ztráty hodnot. Klíčovým motivem sbírky je osudové ticho smrti předávané z generace na generaci. Zkušenost tohoto ticha ovšem přenést nelze, každý ji objevuje sám. Velkou devizu knihy představuje jazyk, ohýbaný rytmem, košatý neologismy, hravostí a nejširším spektrem básnických možností. Výtvarný doprovod, který konvenuje se snahou knihy poukázat na hořký paradox a ironii zobrazovaných skutečností, vytvořil formou koláží Miroslav Huptych. Obsáhlým doslovem, nahlížejícím na podstatné souvislosti Leblovy básnické generace a osvětlujícím interpretačně obtížné momenty, doplnil knihu veršů Vladimír Křivánek. Ilustrace: Miroslav Huptych

Sbírka básní. „Druhá kniha andělská“. Verše 2016–2023. …Co na poezii Zdeňka Lebla zaujme na první přečtení, je její hovorovost, nespisovnost jazyka, jež upomene na Josefa Kainara. Jemu je blízký i Leblův ironický odstup od zachyceného. Lebl ovšem přidává navíc zcela vlastní sarkastický pohled na každodennost, parodii a ironii. Činí tak ve všech svých knihách, a ovšem i v této knize nové. Jeho volný verš se zde uvolňuje k nebývalé svobodě a volnosti, dříve nevídané. Činí tak zejména v závěrečné skladbě-pásmu Až dohraje černej vinyl, jistě největším a nejambicióznějším Leblově dosud napsaném básnickém textu. Všimněme si jedné pozoruhodné věci: do vinylových drážek je vryta hudba, ostatně Zdeněk Lebl na ni mnohokrát odkazuje. Ale nejen to. Jeho verše zde mají, a nejen v této skladbě, ve své hovorovosti a zpěvnosti občas blízko k písňovému textu. To je, myslím si, nové. A objevné – udržet text na hraně mezi básní a zpívaným textem. Zdeňku Leblovi se to daří. Z doslovu Jana Šulce.