Dobří vojáci padli

Život Stanislava Rejthara v mnohém připomíná osudy bájného Igora Hnízda: utekl na nákladním vlaku do Polska, létal ve Francii, byl v Cizinecké legii, po pádu Francie uprchl do Anglie, bojoval jako stíhač 313. perutě RAF, v Anglii se oženil, byl jednou sestřelen a zraněn, zázračně se uzdravil. V roce 1944 šel s nejlepším kamarádem Fajtlem a dalšími devatenácti piloty přes Írán do SSSR, bojoval v SNP jako náčelník štábu celé jednotky. Po pádu povstání se vzdal návratu do SSSR (Fajtlovu nabídku na místo v letadle odmítl), protože nebylo velitele pro přeživší pozemní personál. Utekl do hor, kde se stal partyzánským velitelem, vyhazoval německé nákladní vlaky do povětří a v únoru 1945 přešel frontu. V roce 1946 byl povýšen na podplukovníka gšt., před rokem 1948 přednášel na Vysoké škole válečné. Hned po únoru byl zatčen; z důvodu částečné invalidity vězněn a vyslýchán pouze krátce v Domečku u Lorety. V roce 1950 byl degradován na vojína, zbaven majetku i bytu, vystěhován na ulici a do smrti šikanován pravidelnými výslechy StB. V únoru 1990 byla vdově zaslána Medaile s rudou hvězdou od gen. Vackava, kterou rodina odmítla jako krutý anachronismus.