Manželka z Venuše : příběhy konstruktéra Daidala a jeho přátel

Na „Manželce z Venuše“ je nejhezčí právě její starosvětská atmosféra. Člověk otevře knihu a najednou jako by se vrátil do doby, kdy sci-fi nebylo hlavně o efektech, ale o představivosti. Eduard Martin píše budoucnost trochu jinak než dnešní autoři. Nezahlcuje technickými detaily ani komplikovanými světy. Spíš pozoruje lidi. Jejich vztahy, slabosti, sny a touhu nebýt sami. A právě díky tomu působí kniha i po letech překvapivě lidsky. Líbilo se mi, že příběh má lehce poetický styl. Místy skoro působí jako zvláštní sen o budoucnosti, kterou si lidé kdysi představovali. Je v tom kus optimismu, nostalgie i jemné ironie. Dnes už některé představy budoucnosti samozřejmě působí úsměvně — a právě to tomu dodává kouzlo. Člověk si uvědomí, jak se mění technologie… ale lidé vlastně moc ne. A přesně to je na dobré sci-fi krásné. Nehádá jen budoucnost. Říká něco o době, ve které vznikla. „Manželka z Venuše“ není kniha pro každého. Pokud čekáte rychlou moderní sci-fi akci, asi sáhnete vedle. Ale pokud máte rádi starší inteligentní science fiction s atmosférou a myšlenkou, tohle může být moc příjemné překvapení.