Kolíbka

Kolíbka mi nakonec přijde jako kniha o tom, že lidi neumí koukat na provázek mezi prsty a říct si “nic tam není”. Tak si z toho udělaj kolíbku: daj tomu jméno, písničku, rituál, a najednou se tváří, že vidí něco reálnýho. To samý pak jede ve velkým: “máma” v letadle posedlá chachary a vyrábí si falešný my (granfalloon), protože prázdno je horší než trapná identita. A Bokonon je vlastně krizovej manažer apokalypsy: zjistí, že ho život jen vláčí od zdi ke zdi, tak se nahatej na pláži rozhodne, že když už nejde vyrobit pravda, vyrobí aspoň lež, která lidi udrží pohromadě (tensi, foma, celá ta divadelní hra). Všichni vědí, že jsou to nesmyly — jenže to jsou nesmysly, co fungujou. A pak do toho přijde ice-nine, ultimátní hračka chytrýho idiota, a ukáže se, že stačí jedna “kolíbka” navíc (věda bez morálky) a celý svět se složí jak domeček z karet, jako domino… jen tentokrát už to není provázek, ale led a konec.

Super kniha, z mých 3 nejoblibenejsich od Vonneguta (Snídaně šampionů, Mechanické piano).